Expert na Blízký východ Ondřej Krátký rozebral a vysvětlil kontext a okolnosti klíčových prezidentských voleb v Íránu. Volby mohou mimo jiné ovlivnit další zahraniční politiku země v regionu.
Poslední prezidentské volby se v Íránu konaly v létě 2013. Díky velmi těsné nadpoloviční většině (necelých 51 procent hlasů) v nich již v prvním kole zvítězil současný prezident Hasan Rúhání, který tak v úřadu nahradil Mahmúda Ahmadínežáda (2005 – 2013). Právem budil dojem ochoty ke kompromisům, stejně jako opatrné západní naděje – vzezřením regulérní člen íránských teokratických struktur, který do úřadu přichází diplomaticky žehlit témata, z nichž mnohá za sebou jeho nonkonformní předchůdce nechal přinejmenším s otazníky. Má nejen klasické klerikální vzdělání, ale i masivní akademickou a praktickou zkušenost se Západem, která jej značně ovlivnila. Pro Íránce tak Rúhání nutně představoval živou reminiscenci na bývalého prezidenta Mohammada Chátamího (1997 – 2005), předchůdce Ahmadínežáda; ze stejného důvodu byl i Západem vnímán jako umírněný politik, kterého média ráda označují jako „reformistu“.
Druhý největší počet hlasů, byť s velkým odstupem (jen něco přes 16 procent) získal v roce 2013 teheránský primátor Mohammad Qálibáf, zástupce tzv. „konzervativců“.
Reformní a konzervativní v íránském kontextu
Pro určité objasnění – ani ne tolik pokud jde o systém komplexních vztahů v íránské pluralitní teokracii, jako spíš o jejich překlad v mediální zkratce: jako „konzervativci“ jsou tiskem většinou označováni ti, kdo a) jsou nějak napojeni na některé z bývalých revolučně-klerikálních těles včetně bezpečnostních složek (nejčastěji Revolučních Gard), mají v těchto složkách zázemí, oporu nebo praxi, zároveň b) nejsou ochotni při případných vyjednáváních se Západem (ke kterým z jejich strany oficiálně či napřímo stejně nikdy nedojde) činit jakékoli kompromisy, které by ohrozily jak suverenitu, tak vnitřní, regionální i globální zájmy Íránu; za „reformisty“ jsou v Íránu považováni ti, kdo jsou k dialogu se Západem vstřícnější (a za jednací stůl si se svými západními protějšky nejednou i fyzicky sedli), a to i za cenu takových kompromisů, u nichž je velmi pravděpodobné, že budou hned druhý den „konzervativci“ interpretovány jako přehnané. „Vizuálně“ situaci ještě lehce komplikuje fakt, že leckteří „reformisté“ oblékají tradiční klerikální šat (Chátamí, Rúhání), zatímco mnozí „konzervativci“ (namátkou Qálibáf, ale i Ahmadínežád či předseda parlamentu Alí Láridžání; ten v tomto ohledu vyloženě „klame tělem“) vypadají zcela mondénně – určité znaky „revolty“ vůči jim většinou skvěle padnoucím západním oblekům se u nich mohou projevovat lehkými, ale vnímatelnými odchylkami v podobě nedbale elegantního plnovousu v kombinaci se sakem (Láridžání), rozhalenky s třídenním strništěm a lehce pohrdlivým úsměvem ostříleného exportéra revoluce (Qálibáf) či (striktní) absence kravaty (všichni do jednoho).
Toto jsou určité signifikantní rysy „obou táborů“, které proti sobě v Íránu stojí i dnes. O jakousi krystalickou, absolutní či „černobílou“ opozici tu ovšem nejde – Írán má sice pevně dané teokratické limity, nicméně v rámci nich probíhá velmi živý, pluralitní až demokratický rej a společenský zápas. V důsledku toho je každý exponovaný politik závislý na komplexní síti vztahů, jejíž nitky ne vždy vedou jen do jednoho „hnízda“. Úměrně tomu dochází pak i k rozrůznění vlivů a vstupů, na jejichž základě ta či ona osoba ve své funkci činí rozhodnutí. V neposlední řadě vždy existovaly a nadále existují určité spojky schopné vycházet s oběma skupinami, z nichž si případně některé mohou budovat i svou vlastní agendu – ze zemřelých budiž jmenován bývalý prezident a velkopodnikatel disponující jednou z nižších klerikálních hodností, Hášemí Rafsandžání, ze žijících například současný ministr zahraničí a hlavní vyjednavač o nukleárním portfoliu, Mohammad Džavád Zaríf. Je proto možná trochu zarážející, nakolik převzaly západní simplifikovaný diskurz o střetu „reformistů“ a „konzervativců“ nejen íránská média a běžní lidé, ale do jaké míry se potřebě jednat „v rámci“ tohoto dělení podřídilo i chování samotných politiků.
Rúhání a očekávání
Rúhání vstoupil do své funkce provázen několika hlavními očekáváními. Obecným očekáváním bylo zklidnění emočně vyhrocené ahmadínežádovské rétoriky; očekáváním Západu byl pokrok ve vyjednávání o atomu; očekáváním Íránců bylo zlepšení ekonomické situace. K tomu mělo dojít jak vnitřními reformami (lepší redistribuce peněz, tvorba pracovních míst, zvýšení občanských svobod apod.), tak v důsledku pozitivních dopadů „nukleárního dealu“ (rozmrazení až 120 miliard USD, zrušení ekonomických sankcí jak dovozních, tak vývozních, a to včetně těch na nákup íránské ropy apod.). Z tohoto pohledu se mohlo zdát, že vše bylo na nejlepší cestě; nejinak pak při retrospekci – globálně vzato se totiž skutečně nabízí říct, že Rúhání prakticky vše, k čemu se zavázal, buď splnil, nebo aspoň dotáhl do nějakého závěru; nebo aspoň to, že přinejmenším v poměru sliby/realizace toho určitě dokázal víc, než jeho kolegové v Evropě i USA.
Je tu však několik „ale“:
Prvním z nich je to, že jde skutečně jen o velmi zběžný pohled, a nikoli rozbor do detailu. Podíváme-li se o trochu pečlivěji, zjišťujeme záhy, že blokované peníze nebyly „rozmraženy“ všechny; dále ty, které se do země vrátily, nebyly určitě rozdistribuovány tak, aby nastartovaly ekonomiku celoplošně, vyrovnaně, promyšleně a jaksi „strukturálně“ – spíš jen selektivně obohatily určité sektory, případně v rámci těchto sektorů jen úzké skupiny lidí, a z ekonomického pohledu tak potřebné cíle nezasáhly. Největšími obchody se tak stal (v zásadě) „barter“ typu „vy nám na základě uzavřeného atomového dealu dovolíte prodávat ropu, my zas nakoupíme díly na letadla, která nám tu chátrají, případně časem celou novou flotilu“. Taková „soudružská výpomoc“ ale opět obohatí jen pár lidí, protože na to, aby flotila vydělávala, musí být organicky přítomná v celém světě, což ta íránská zdaleka není, přičemž je otázkou, zda vůbec (případně kdy) bude. Stagnuje ale i situace na „běžné“ úrovni – panuje velká nezaměstnanost, mladí včetně studentů nemohou najít práci, v zemi je přítomno poměrně dost (nižší jednotky milionů) cizinců (zejména Afghánců) s nejistým statusem a budoucností, poměrně velké oblibě se stále těší drogy (logicky hlavně na bázi máku, tj. opiáty, postupně ale i syntetika). Poslední roky navíc dlouhodobě klesala cena ropy, tj. i jestli se zemi podařilo prodávat její větší množství, nebyla výsledná efektivita taková, jak by bylo záhodno; nehledě k tomu, že komoditní petrochemie je opět obor, ze kterého profituje relativně nevelká skupina lidí, a sofistikovaných ropných rafinátů se v Íránu přes úctyhodný technologický pokrok neprodukuje tolik, aby byly významným faktorem dynamizace ekonomiky. V neposlední řadě je tu určité časové zpoždění implementovaných reforem – tudíž i jestli se pozitivní efekt některých z nich začal projevovat, stalo se to většinou v pozdější fázi, ke konci či někdy (se to stane) až po skončení (stávajícího) prezidentského období Rúháního, tj. je vůbec i otázkou, kdo za případný blahodárný efekt vlastně „ponese zásluhy“. Lidská paměť je v podobných případech krátká (zato požadavky většinou okamžité).
Export revoluce
Dalším „ale“ jsou pokračující aktivity dědiců odkazu Islámské revoluce (tedy našich „konzervativců“, resp. „revolučního kléru“), a to hlavně v rámci regionu. Jde v podstatě o „horké“ či „studené“ pokračování exportu Revoluce, které je a) zaštítěné zejména vůdcem revoluce Alím Chameneím, b) posvěcené četnými náboženskými „hardliners“ (tj. častokrát staršími, emeritními kleriky, kteří sami pochopitelně nebojují, nicméně dávají příslušným krokům právně-teologickou zelenou; nemusí jít sice o osoby jednotného akademického názoru či s jednotnou náboženskou inspirací v kanonické liteře šíy dvanácti, nicméně většinou je spojuje odpor k západním hodnotám, imperialismu a neokolonialismu) a c) realizované nejčastěji Revolučními Gardami (pod širším vedením Qásema Solejmáního, jakož i regionálních poboček). Nejznámějším příkladem je íránské bojové nasazení v Sýrii (2012 – současnost), v nějaké formě zřejmě i v Jemenu (oficiálně nepřiznáno), významné jsou ale i dlouhodobé aktivity v Iráku a Libanonu (různé šíitské polovojenské skupiny, hnutí Hizballáh apod.) či (většinou utajená) činnost v zemích Zálivu, Turecka či střední Asie a dalších. Zatímco pro revoluční klérus a jeho stoupence byly tyto aktivity po dobu Rúháního prezidentství určitým důkazem „vnitřní“ loajality k poselství Revoluce i Chomejního duchovního odkazu, resp. „morálním testem“, byly pro část obyčejných Íránců předmětem nesouhlasu, který se dá shrnout jednoduše: „Proč máme vyhazovat peníze za nějakou Sýrii nebo Jemen, když nás k nim nic neváže a jen se tím diskreditujeme?“
„Konzervativci“ posilují
Třetí „ale“ tkví jednoduše v tom, že právě revolučně-klerikální frakce (rozuměj: „konzervativci“) během Rúháního prezidentování sice postupně, ale vytrvale posilovala svou moc, a to nejen získáváním ostruh a prestiže v regionu (to by opravdu nestačilo), ale především v Íránu samotném. V rámci relativně složité administrativní struktury země existují (kromě parlamentu, vlády, prezidenta atp., tj. tradičního administrativně-legislativně-exekutivního aparátu) i některá nečetná centra moci, která mají při specifické konfiguraci (někdy dané i načasováním frekvence voleb či délkou trvání mandátů) v zásadě mocenskou prevalenci – kromě klíčového úřadu „vůdce revoluce“ (nyní Alí Chameneí; po Revoluci sám Rúholláh „Imám“ Chomejní) jsou to především „Rada expertů“ a „Rada strážců ústavy“. Tyto orgány mají v zásadě poslední slovo vždy před tím, než se koná jakýkoli významnější výběr či volby (včetně těch prezidentských); v neposlední řadě pak jde o prestižní instituce – tudíž místo v nich předpokládá i zaručuje velmi silné společenské postavení a vliv. Předsednictví Rady expertů zastává již od roku 1992 Ahmad Džannatí, který si se starou „chomejníovskou“ školou velmi dobře rozumí. Za předsedu Rady strážců ústavy byl roku 2015 zvolen Mohammad Jazdí – i on je s „revoluční“ linií v zásadě velmi konformní. Zároveň jako by byl doplněním dalšího „zasloužilého“ člena dané Rady (strážců) a svého téměř „jmenovce“ – za ryzího hardlinera a velkého „přítele Revoluce“ považovaného Mohammad Taqí Mesbáh Jazdího (člen Rady strážců již od konce 90. let).
Zatímco se tak „reformisté“ v Íránu (a jejich „přátelé“ ve světě) po roce 2013 radovali, jak dobře vše jde, měl revoluční klérus nejpozději již roku 2015 obě klíčová mocenská pracoviště plně pod svou kontrolou. V květnu 2016 Mohammada Jazdího vystřídal v čele Rady expertů Ahmad Džannatí, přičemž si stále podržel svou původní pozici. Tím došlo k raritní situaci – předsednictví obou daných klíčových Rad vykonává od dané doby jen jedna a tatáž osoba. Džannatí (od letošního února již devadesátiletý) tak zastává paralelní vedoucí pozice na postech, které v podstatě představují jakousi legislativní „páteř“ Islámské republiky. Aby toho nebylo málo, je Džannatí i členem dalšího vlivného tělesa sdružující klerikálně-politické elity Íránu, tzv. „Expedičního výboru“.
Pokud si uvědomíme toto, nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, kdo v posledních letech po všech stránkách mocensky posílil a kdo se naopak („pro samé dobře myšlené reformy“) možná jen vyčerpal, jestli ne (v očích voličů, kteří čekali všechno hned) přímo zdiskreditoval.
Těsně po nástupu Rúháního byli tedy „konzervativci“ blízci tomu být považováni za div ne anachronické elementy, které se snaží naplňovat z hlediska potřeb běžného obyvatele Íránu nedůležité, ale velmi nákladné cíle (především export Revoluce ve všech jeho podobách). Rúhání byl naopak spatřován jako naděje, která dá do pohybu velké věci – na jejichž konci budou přinejmenším stejně velké zisky. Konzervativcům, kontaminovaným navíc (ne zcela oprávněným) ztotožňováním s Ahmadínežádem, jako by zdánlivě měla připadnout role (až předrevolučně odříkaného) lidového otloukánka. V jejich prospěch hrál ovšem jak čas, tak něco, co lze snad nazvat „Obamův efekt“ – z pohledu jejich voličů (či voličů, které o tom byli schopni přesvědčit) totiž ústupky vůči Západu (tj. „Obamovi“) vůbec a) k ničemu nevedly, což b) „jsme my přeci říkali“; naštěstí ale c) „máme pořád silné zázemí“, a vždy d) „rádi reálně pomůžeme (jak ostatně činíme už 38 let po celém regionu“; čemuž nelze nic upřít, protože z pohledu potřebných tomu tak ve většině případů skutečně je. Shrnuto, zatímco Rúhání nabídl jednoduše smýšlejícímu národu abstraktní velkolepé zázraky, získal si jej revoluční klérus jak strukturálně (přes klíčové posty), tak pomocí reálných činů (boj se sunnitským extremismem a zahraničním neoimperialismem) i sociálních koblih (nejčastěji v podobě výplaty dávek v hotovosti atp.).
Nová tvář revolučního kléru
Ten samý revoluční klérus nyní, v roce 2017, pro prezidentskou kandidaturu „zastupuje“ poměrně nová tvář, Ebrahím Raísí. Vidíme klerika, podle jehož vzezření bychom na základě předchozích matoucích precedentů mohli klidně říct, že jde o reformistu. Podíváme-li se ale na to, a) kdo jej podporuje, jakož i zamyslíme-li se nad b) kariérní trajektorií, kterou procházel, včetně činů, kterých se měl účastnit, případně uvědomíme-li si c) kdo jej postupně vyzvedával k moci, máme hned o něco jasněji. Vidíme tak zřejmě poslední, pracně na světlo světa vytažený střípek mozaiky, léta skládané trpělivou zákulisní hrou dalších hlavních účastníků, kteří se dost pravděpodobně seskupili zhruba po linii: vůdce revoluce Alí Chameneí – vrchní soudce Sádeq Láridžání – (oba) Jazdí(ové) – „středové“ figury či „spojky“ (Láridžání, případně další) – Džannatí (s veškerým jeho mobilizačním potenciálem či aspoň osobní autoritou v Radách expertů i strážců ústavy, Expedičním výboru apod.).
Existují i další podpůrné, více či méně bizarní teorie typu „Rúhání byl jen úlitba reformistům“, „revoluční klérus jim čas od času dopřeje nějakou takovou radost“, „revoluční klérus má pod sebou všechny zdroje a nad chodem společnosti má plnou kontrolu“ atp. Takové teorie ale dost často vycházejí z absolutního fatalismu a pocitu, že „někdo to všechno řídí“, a jako takové jedincům či hnutím (coby alternativám vůči „systému“) nepřisuzují vůbec žádnou moc, resp. roli (kromě té být nástrojem kamufláže právě ze strany absolutní moci). Taková absolutní moc ale v Íránu neexistuje a pokud by se někdo snažil v zemi prosadit vyloženou totalitu, pak by velmi rychle narazil. Íránští reformisté tak leckdy musí bojovat nejen s dědici (a častokrát s přímými účastníky) Islámské revoluce či íránsko-irácké války, ale i sami se sebou, vlastními předsudky a organizačními selháními či prostou skutečností, že ne vše vždycky vyjde tak, jak by si představovali.
Jindy se ale v rámci podobné diskuse ozývá jiný, podstatnější argument: zatímco největší problém reformistů je v tom, že systém jim sice čas od času umožní vyhrát (ale konzervativci je nenechají reálně činit), spočívá hlavní problém konzervativců v tom, že kromě ideologie, loajality revolučnímu odkazu (a z ní vycházejícímu privilegovanému přístupu ke zdrojům) i regionálních polovojenských projektů (uskutečňovaných za peníze, které by jinak mohly obíhat v ekonomice) nemají pro reálný (tj. moderní, spokojený, svobodný) život Íránců co nabídnout. To už jsou podle mě spekulace, které mají realističtější základ.
Na volby jsou„konzervativci“ připraveni
Ať je tomu jakkoli, na páteční zkoušky v podobě prvního kola prezidentských voleb přichází revoluční klérus solidně disciplinován, pečlivě připraven i argumentačně vybaven. Mezi jeho nejpádnějšími argumenty patří jak to, že se byl schopen udržet a posílit nejen v rámci Íránu, ale svou organizační schopnost, semknutost a rozhodnost prokázal i regionálně, když řadu úspěšně řešených malých projektů sestavil do jednoho velkého vítězství. Metodu přitom používá stále stejnou: přímý kontakt s lidmi, zachování vzájemné vazby, pomoc když (a kde) je třeba, srozumitelnost, konzistentnost, schopnost motivovat. Ze strany Západu za to dlouhodobě slyší hanění populismem, ze strany elit Zálivu se mu za to (zřejmě v obranném reflexu) dostává pohrdání. Jemu samotnému to ale (světe, div se!) přináší politické body.
Všechny vyjmenované vstupy se nutně podepisují na předvolební náladě, kterou víc zdrojů komentuje jako směs nezájmu, rozčarování, skepse a pasivity. Podle některých odhadů se právě od toho (minimálně v prvním kole) odvine i nižší procentuální účast (minule bylo skoro 73%). Predikovat tak lze možná jen to, že a) ani jeden z kandidátů v prvním kole zřejmě nezíská nad 50 %, resp. to, že bude-li tomu tak, pak b) ve druhém kole se s největší pravděpodobností střetnou Rúhání s Raísím. Boj o íránské prezidentské křeslo bude s velkou pravděpodobností zároveň poznamenán vnímáním „rúháníovců“ jak těch, kdo nedostáli svým slibům, a „raísíovců“ jako průběžně a beze zbytku plnících své „malé závazky“.
Ani to ale nic nemění na tom, že podstata celé diskuse se dál bude dál točit kolem dvou již vyřčených základních a souvisejících otázek – budou mít „reformisté“ v případě prezidentského vítězství jejich kandidáta dostatečně volné ruce na to, aby realizovali vše, co si naplánují? Respektive: mají „konzervativci“ pro případ jejich vítězství vlastnímu národu opravdu co nabídnout?
Článek vychází v rámci mediální spolupráce s webem specializovaným na Blízký východ Rebuildsyria.cz.
Ilustrační obrázek: Autor: Fuad Ashtari , Tasnimnews. https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=47185625