Ivo Šebestík píše o západních dvojích metrech ve vztahu k hledání spravedlnosti a trestání válečných zločinů po konfliktu v bývalé Jugoslávii a ve vztahu k Srbsku.
Většina srbských médií jeví rozhořčení nad rozhodnutím francouzského odvolacího soudu v Colmaru zrušit soudní dohled nad bývalým kosovským premiérem a ještě předtím neblaze proslulým velitelem takzvané Kosovské osvobozenecké armády, Ramushem Haradinajem.
Francouzským soudním rozhodnutím se Haradinaj, jehož vydání Srbsko požaduje, ocitá de facto na svobodě. Jak uvádí portál srbské agentury Blic, je to již podruhé, kdy tohoto, z pohledu Srbska prokazatelného válečného zločince západní právní systém osvobozuje. Poprvé se tak stalo v Den Haagu, kde byl v roce 2008 Haradinaj osvobozen takzvaným Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Byl zproštěn obvinění ve všech 37 bodech obžaloby. Stejně jako se tak v Den Haagu dělo u mnoha obviněných osob jiné než srbské národnosti. Například v případech Chorvatů Anteho Gotoviny a Mladena Markače. Haradinaj byl v ICTY osvobozen ještě i podruhé, a to v roce 2012.
Jak uvádí Blic a další srbské zdroje, zejména agentura Tanjug, má srbská strana k dispozici stovky přímých svědectví o zločinech Kosovské osvobozenecké armády a jejích velitelů, kterých se dopustili vůči civilnímu obyvatelstvu srbských provincií Kosovo a Metohija ještě před přímým vypuknutím konfliktu mezi částí kosovského obyvatelstva a Jugoslávií. Tito separatisté prostřednictvím především takzvané Kosovské osvobozenecké armády (UCK) vedli ozbrojený gerilový boj proti jugoslávskému státu, který se ve specifickém prostředí etnických a náboženských konfliktů uvnitř rozpadajícího se, a také zvnějšku rozbíjeného jugoslávského státu proměnil v sérii válečných zločinů prováděných všemi zúčastněnými stranami.
Západní svět proti „žaláři národů“
Bělehrad, stejně jak by na jeho místě postupoval každý suverénní a legitimní stát, bránil svoji integritu snahou ozbrojené povstalce potlačit. Západní společenství však od počátku devadesátých let 20. století, kdy se začala Federativní republika Jugoslávie rozpadat (a byla též rozbíjena), zaujalo jednoznačně protisrbské stanovisko. Podpořilo veškerá secesionistická hnutí na jejím území a vzal v ochranu výhradně jen nesrbské národy Jugoslávie.
Západní média, především v Německu a Rakousku, okamžitě spustila protisrbský pokřik, v jehož hlaholu zmizela konkrétní fakta, respektive byla účelově deformována. Celý takzvaný demokratický, humánní, civilizovaný a mimořádně objektivní a spravedlivý svět, pochopitelně „náš“ svět, měl okamžitě jasno. Jugoslávie je žalář národů a Bělehrad je sídlem zla.
Dramatický proces vyvrcholil druhým uplatněním „vídeňského modelu“ nepřijatelného ultimáta Srbsku (poprvé se tak stalo kvůli vyvolání války se Srbskem v roce 1914), jak je státy NATO předložily doslova v předvečer bombardování Bělehradu na francouzském zámku v Rambouillet, v metropolitní oblasti Paříže.
Následovalo porušení mezinárodního práva a bombardování Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Česká televize doprovázela záběry kolon Srby vyháněných (údajně) Albánců dramatickými motivy z Orffova hudebního díla Carmina burana. Celý tragický příběh měl pak „sudetoněmeckou dohru“ ve vynucené amputaci integrální části srbského státu a ve vzniku (velmi eufemisticky řečeno) podivného státu Kosova vedeného místy osobnostmi mimořádně temné minulosti, včetně Ramushe Haradinaje nebo současného prezidenta Kosova Hashima Thaçiho.
Česká republika toto „sudetoněmecké řešení(!)“, tentokrát „exkluzivně“ vybrané pro srbský stát, kupodivu (absurdita naší doby již nezná mezí!) schválila.
„Zabíjel jsem srbské civilisty a neposlušné Albánce“
Konkrétně v případě Ramushe Haradinaje předložil Blicu bývalý srbský politik zabývající se záležitostmi Kosova, Dr. Zoran Stanković, rozsáhlou dokumentaci o Haradinajových zločinech, kterých se tento člověk měl dopouštět už od roku 1988 a k nimž se dokonce sám přiznává ve vlastní knize nazvané „Příběhy o válce a svobodě”, kterou ovšem haagský tribunál nevzal na vědomí. Byla vydána i v angličtině.
V této své knize, která je vlastně sama o sobě přiznáním, Haradinaj píše: „Likvidoval jsem srbské policisty, zabíjel jsem srbské civilisty a neposlušné Albánce. Už jako dítě jsem pochopil, že se albánský a kosovský problém může vyřešit pouze silou. Od mala jsem se připravoval na finální střet se Srby. Má aktivní úloha začíná v roce 1994. Tehdy jsem se skupinou svých přátel ze Švýcarska, přes Albánii, došel do Kosova. Nepočítaněkrát jsme přes Albánii, tajnými kanály, přepravovali zbraně do Prizrenu, Peći, Djakovice… Někdy v jedné zásilce bylo i přes sto pušek a samopalů. Pořád jsme napadali srbské síly, na každém místě, ve dne i v noci. Každý den jsme zabíjeli srbské policisty…”
Jak 6. června 2008 uvedl dokonce i český zpravodajský server idnes (blog), bývalá žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carla Del Ponteová (později znechucena sama abdikovala) ve své knize nazvané Lov: já a váleční zločinci, tvrdí, “že příslušníci UCK, z jejichž řad je dnes mnoho lidí ve vedení tzv. Republiky Kosovo, například předseda tzv. kosovské vlády Hashim Thaçi, unesli asi tři stovky Srbů do Albánie, kde jim byly odebírány orgány, které poté byly prodávány na transplantace zejména do západní Evropy”.[1]
Existují svědectví dokonce i samotných albánských účastníků těchto zločinů, která detailně popisují odebírání orgánů z těl živých srbských obětí – a to dokonce při jejich plném vědomí! Oběti těchto “Mengeleho praktik” pochopitelně takovéto “operace” nemohly přežít.
Proti Den Haagem a Francií osvobozovanému Haradinajovi existují důkazy o tom, že jeho lidé drancovali, znásilňovali a dopouštěli se i tak monstrózních zločinů, jako byl například zdokumentovaný případ, kdy pohřbili zaživa dva srbské policisty. Srbská strana rovněž disponuje důkazy o tom, že Haradinajova skupina „trguje oružjem i drogom” (obchoduje se zbraněmi a drogami).
Právo versus těžké pokrytectví
Na jedné straně západní země vytrvale podmiňují integraci Srbska do evropských struktur vydáním všech osob podezřelých z páchání válečných zločinů na území bývalé Jugoslávie a zdůrazňují přitom morální a právní zásadovost. Na straně druhé osvobozují a nevydávají do Srbska k potrestání prokazatelné zločince, kteří se dopouštěli nejrůznějších kriminálních činů proti Jugoslávii a Srbům. Takzvaný Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) je skutečným ztělesněním dvojího metru západního práva. Opravdovou katedrálou pokrytectví nemající zřejmě nic společného se spravedlností.
Nikdo se nemůže divit tomu, že Srbové, podstatná část národa, pociťuje vůči západní Evropě hořkost a silnou nedůvěru, jaká zemi vzdaluje takzvaným „našim hodnotám”. Srbové se bohužel přesvědčili o několika z nich. A těmi jsou: výběrové právo, výběrová solidarita, výběrová fakta, výběrová empatie, výběrová humanita, a výběrová spravedlnost. Konkrétně francouzské deníky věnovaly Haradinajově osvobození minimální pozornost a omezily se na informace zcela nebo alespoň převážně filtrující zmínky o jeho zločinech, ze kterých tohoto člověka obviňuje srbská strana.
Haradinaj, bývalý velitel UCK a dnes šéf Aliance za budoucnost Kosova (Alijanse za budućnost Kosova), byl zadržen letos, 4. ledna, Interpolem na francouzsko-švýcarské hranici a předán francouzské straně. Důkazy proti němu shromažďuje srbská strana od roku 2004. Srbsko bezprostředně požádalo o jeho vydání k potrestání za kriminální jednání i válečné zločiny. Podle srbských zdrojů má Haradinaj i dnes na území Metohije k dispozici několik stovek ozbrojených lidí, kterým velí a kteří jsou srbskými orgány považováni za zločince. Albánie Haradinajovi nabídla občanství.
Až jednoho dne konečně vyjde na světlo celá pravda o rozpadu a rozbití Jugoslávie a o přístupu západních zemí k Srbům, bude to pro nás, občany zemí západní kultury, velmi znepokojivé čtení. Pokud si tedy ještě uchováváme aspoň nějakou potřebu žít v souladu s pravdou a spravedlností a nepropadli jsme již v tomto ohledu úplně apatii.
Odkazy:
[1] Seznam těchto osob je uveden na webové adrese idnes z roku 2008: http://werdan.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=38223
Ilustrační obrázek: Autor: Julian Nitzsche, CC BY-SA 4.0-3.0-2.5-2.0-1.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20393874