Věra Beranová připomíná 80 let od popravy spisovatele a antifašisty Vladislava Vančury (1891–1942).
1. června uplyne 80 let od vraždy velkého literáta, jedinečné osobnosti kulturně politického života První republiky, Vladislava Vančury. Analýza jeho tvorby a také jeho vliv na řadu jeho souputníků je dost komplikovaný. Předpokládejme, že u příležitosti tohoto velmi neblahého výročí bude jeho jméno stát v centru pozornosti především literárních historiků, i když byl celoživotně orientovaný levicově, což v současném pohledu na významné osobnosti minulosti je jistým hendikepem. Odkaz Vladislava Vančury je velmi široký a různorodý. A to díky nejen jeho vlastním textům, ale i jejich využitím k filmovým přepisům, které patří do zlatého fondu naší kinematografie, jako je Markéta Lazarová, Rozmarné léto, Konec starých časů, také například půvabný animovaný seriál pro děti Kubula a Kuba Kubikula a řada dalších. I když témata Vančurových děl byla velmi různorodá, velmi intenzivně žil svou dobou, o čemž svědčí řada článků a studií.
Situace konce 30. let se prudce dramatizovala. Vančura si uvědomoval velké nebezpečí, které hrozí kultuře obecně, té domácí zvlášť, a cítil jako svou povinnost obrátit se do historie a tak dokumentovat svébytnost českého národa. Nebyl sám, a tak vznikl odvážný projekt „nově napsat dějiny českého národa“. Z původního záměru, na kterém se měli podílet jak historici, tak také literáti, zůstal Vančura jako autor sám. Psal v dramatické době protektorátu a tak do svého zatčení v květnu 1942 stihl napsat jenom dva celé a jeden nedokončeny díl „Obrazů z dějin národa českého“. K tomuto úkolu přistupoval Vančura se vší pokorou a snahou pochopit úskalí práce historika. Zamýšlel se nad problémem, který již před ním řešila řada historiků, kteří si kladli zásadní otázku: je historie vědou, či krásným uměním? V tomto duchu si sám sobě kladl otázky, na které hledal odpovědi. V článku z prosince 1939 s názvem Autor zpovídá autora se snaží s touto problematikou vyrovnat.
Tak například se sám sebe ptá: Kdepak jsi vzal smělost psát o dějinách? Sám sobě odpovídá: „Z pocitu, který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které se shodovalo s přáním mnoha lidí. Tím, nechci říci, že čtenáři ukazovali právě na mne a že si snad přáli, abych se ujal podobné práce – ale, když se volá, vždycky se někdo ozve.“ Měli bychom si v tomto slova smyslu uvědomit, že na tuto práci zůstal Vančura v podstatě sám jako literát, tedy ne historik. Z této situace vychází i jeho jistá obava s přístupem k historické problematice. Dál si Vančura klade otázku sám sobě: „Kolikrát jsi zarmoutil historiky, kteří s tebou pracovali?“ Odpovídá: „Často. Vrátili mi Svatého Václava a potom Břetislava a dále Kosmu a vposled velmi důrazně Selského knížete.“ Jeho výklad se tedy dostal do konfrontace s obecně historickou interpretací, o čemž svědčí četná korespondence. Vančura svou jedinečnou žertovnou formou tak poukazoval na jisté spory v rámci interpretace významných osobností českých dějin. Dokumentuje, možná nevědomky, ošidnost historické interpretace, když za ošidnost budeme považovat schopnost introspekce jakékoli historické situace, jakéhokoli historického faktu. Na otázku, kterou klade sám sobě „Máš aspoň patřičný respekt před doklady?“ Vančura si odpovídá: „Mnohdy jen naoko. Jsem totiž přesvědčen, že píšící lidé vyjadřují více svůj vztah k předmětu, o němž se mluví, než sám předmět.“ Jakoby předjímal významné metodologické práce slavných historiků Carra a Blocha (srv. Edward Hallett Carr: Co je historie, Praha 1967).
V nadlehčené formě se zde otevírá ještě další problém, a to je otázka míry „uměleckosti“ v historických pracích. Sám se ptá: „Je to snad náhoda, že Palacký žije jako umělec? Je snad náhoda, že kniha o Kosti (od Josefa Pekaře) a Dvě knihy českých dějin (od Josefa Šusty) se čtou jako krásný román? (Autor zpovídá autora, Panorama 17, č. 11 věnované Vančurovým Obrazům z dějin národa českého 13.12.1939).
Vančura nepolevil ze svého uměleckého a občanského postoje, ani ve vypjatých situacích protektorátní atmosféry. V proslovu k výstavě „Česká kniha Družstevní práce“ v lednu 1940 říká prostá slova, která však v kontextu s dobou nabývají zcela nový smysl. „Chceme, abychom skrze živá slova básníků naší doby byli se všemi údy národa účastni tvorby, která počíná daleko před hranicí paměti a která je jazykem a duší svého lidu a která je jeho dějinami nejvlastnějšími a přítomností nejvlastnější a která bude věčná.“ (Panorama 18, č. 1, s. 12, 10.01.1940).
Co bychom si z odkazu Vladislava Vančury měli zvlášť v naší době uvědomit, respektovat, a s veškerou vehemenci prosazovat, je Vědomí souvislosti. V tomto případě souvislostí historických. Vladislav Vančura spolu s G. Orwellem věděl že: „Nejúčinnějším způsobem, jak zničit lidi, je popřít a zničit vlastní chápání jejich historie.“
Foto: Barocco, CC0, via Wikimedia Commons