Ivo Šebestík komentuje zprávy o tajném plánu „Chránit republiku“, který měl být spuštěn v případě zvolení Marine Le Penové. O čem to vypovídá?

Před několika dny se i v českých médiích objevila informace o tom, že francouzské tajné služby měly pro případ zvolení Marine Le Penové připraven přísně tajný plán nesoucí název „Protéger la République“, tedy Chránit republiku. Tato informace se opírala o utajené zdroje francouzského týdeníku Le nouvel Observateur.

Existenci tohoto plánu, o kterém následně informovaly také deníky Le Figaro a Le Parisien, a několik internetových serverů ve Francii i v jiných zemích, popřel bývalý ministerský předseda Bernard Cazeneuve. Nicméně právě Le Parisien přinesl další podrobnost, podle které byl tento plán tajných služeb „na ochranu občanského míru“ připravován zároveň s posilujícími preferencemi Front national (Národní fronty), a to zejména po výsledku 1. kola prezidentských voleb koncem dubna.

Příprava krizových opatření, která měla být uplatněna v případě, že by Le Penová vyhrála bitvu o Elysejský palác, byla v dokumentu údajně zdůvodňována hrozbou očekávaných a snad i chystaných akcí takzvané extrémní levice. Vycházelo se dokonce i z obav, že by druhé kolo prezidentských voleb mohlo proti sobě postavit hned dva „nežádoucí“ kandidáty. Tedy vedle Le Penové ještě výrazně levicového Mélenchona.

Plán Protéger la République předpokládal mobilizaci vojska i policie a nadto, a samozřejmě v maximálním konspiračním utajení, i spuštění série vážných obstrukcí, které by ztěžovaly, nebo dokonce znemožnily nové prezidentce výkon jejího mandátu.

Podle Le nouvel Observateuru vyvolávala potřebu takového opatření také hrozba pyrotechnických útoků. Místopředseda Front national Louis Alliot v rozhovoru pro Le Figaro přípravu takovýchto scénářů označil za „acte d´hostilité à la souveraineté du peuple“ (akt nepřátelství vůči suverenitě lidu). Ale zároveň dodal, že plán Protéger la République se mu jeví nepředstavitelný (inimaginable), neboť – což ovšem pouze opatrně a diplomaticky naznačil, aniž by to řekl naplno – pokud by se Marine Le Penová stala prezidentkou, byla by zároveň i vrchní velitelkou armády. Pak by asi nebylo co řešit, můžeme dodat my.

Francouzská ústava ovšem obsahuje opatření, která zaručují její respektování i v případech krizového vývoje. Tak se v ní například uvádí, že „Všechny státní instituce mohou být pověřeny, aby pokračovaly ve výkonu svých funkcí a dohlížely na to, aby byly respektovány i při výkonu speciálních úkolů v čase vážné krize.“ Dohled nad tímto respektováním jejich autority náleží „au chef de l´État „ (hlavě státu), což je ve Francii prezident. Zároveň ústava také zaručuje samotným občanům právo na odpor vůči všemu, co narušuje řádný výkon práva a fungování státu a jeho institucí.

Postavit řádně zvoleného prezidenta Francie do situace nechtěného a bezmocného subjektu by tedy v zásadě odporovalo i ustanovením francouzské ústavy.

Zapomeňme nyní na Le Penovou a Národní frontu

Nicméně, odhlédněme nyní od tohoto konkrétního případu, kdy tajné služby podléhající kontrole dosud ještě činných nejvyšších ústavních orgánů Francie připravují – nebo nepřipravují(?!) – plán, který by měl změnit vůli voličů. Pokud by tedy tito voliči využili svého demokratického práva svobodně volit a zvolili „nevyhovujícího kandidáta“ pro Elysejský palác.

Řekněme si otevřeně, že „nevyhovujícím kandidátem“ není takový kandidát, který by nekonal ve prospěch občanů země, ale takový člověk, který odmítá respektovat status quo ve světové i domácí ekonomice, nerespektuje strategické potřeby kapitálu a byl by hluchý k jeho laskavým doporučením, upozorněním i k nejlépe míněným výhrůžkám. Nebo by měl prostě vlastní hlavu a myslel by si, že má naslouchat lidu.

Zapomeňme nyní na Národní frontu Marine Le Penové a na ni osobně a zaměřme se na podstatu sdělení, kterého se nám díky informaci o plánu francouzských tajných služeb dostalo. Dost možná, že plán „na záchranu republiky“ nebyl v tomto konkrétním případě francouzských prezidentských voleb ještě tím, co se v něm teoreticky ohlašuje. Myslím, že si v tomto případě můžeme dovolit pracovat i tak trochu metodou autorů sci-fi knih, neboť realita dost často dokáže výrazně překonat i nejsmělejší fantazie.

Musíme si totiž položit otázku, zda velký kapitál (národní i nadnárodní), který Francouzům do jejich špatně rozehrané prezidentské šachové partie posadil figuru Emmanuela Macrona, by byl ochoten se smířit s rolí pouhého demokratického voliče. Je nepopiratelné, že nikoliv. Kapitál prosazuje své nedemokratické a často velmi destruktivní zájmy prostřednictvím, s podporou nebo aspoň s tichým souhlasem politických stran. Když se tyto politické strany ve svých zemích „historicky znemožní“ (jako Rudolf II. v jedné staré české komedii), pak kapitál jednoduše angažuje nový model.

Ve Francii uspěl nový model (jako u automobilu) solidní karoserií, a hlavně tím, že jeho tvář ani projev neobsahují vůbec nic, co by se z nich dalo vyčíst. Vlastně dokonalá prezidentská tabula rasa, na jakou může kapitál navěsit cokoliv, o čem soudí, že u Francouzů zabere. Emmanuel Macron dostal tým a zázemí, jako má obojí správný pilot Formule 1.

Přesto se ale mohlo stát, že Francouzi nabídnutý a narychlo vyvinutý „model“ zachránce vlasti a Evropy nezvolí a do Elysejského paláce vyšlou kandidátku, která bude zastupovat sebe sama, svou politickou platformu a zájmové skupiny, které ji podporují. Zkrátka dokonalou „cizinku“, která nepatří do „dobré společnosti“ a nemá pro ni ani předpoklady. Mohlo by se dokonce – nedejbože! – stát, že by snad v rámci svého prezidentského mandátu ke všemu tomu ještě začala zastupovat dokonce i obyčejné Francouze.

Připomeňme si jen na okraj, že Karel Čapek definoval „obyčejného člověka“ jako osobu, která svůj vliv nemůže opřít o majetek, o společenské postavení ani o veřejnou funkci. Tahle prostá definice opírající se o jeho laskavé pozorování života poskytuje poměrně přesný výklad příčin, pro které se Čapkův „obyčejný člověk“ tak zřídka dočká respektu a zastání, a to dokonce i ve „svém“ politickém systému, kterým je demokracie.

Plán jako axiom

Osobně se domnívám, že s problémem nekompatibility paní Le Penové by si velký kapitál francouzský, evropský i globální příliš starostí nedělaly. Bez peněz se nedá podnikat vůbec nic, natož vládnout Francii nebo jiné zemi, a to Marine Le Penová ví stejně dobře jako každý politik ve vysoké funkci. Netrvalo by dlouho a obě strany by se dohodly na „dobré spolupráci“, což by bylo nevýhodné jenom pro Francouze.

S Macronem měl kapitál snazší práci, proto ho Francouzům tak hezky vymodeloval z luxusní plastelíny a udělal pro jeho zvolení, co mohl. Mainstreamová média, která vlastní, seřadil do jednoho šiku proti Le Penové. Ani to samozřejmě nemuselo stačit. Otázkou ale je, zde by nějaká forma mobilizace ozbrojených sil ve Francii spojená s těžkými obstrukcemi vůči řádně zvolené prezidentce nakonec nezvýšila její podporu u obyvatelstva.

I když se tedy zdá, že „plán na ochranu republiky“ je více méně nafouknutou bublinou, přesto nelze ztratit z očí fakt, který funguje jako axióm. A sice, že velký kapitál, který rozhoduje o osudech podstatné části planety, nebude respektovat vůli voličů nikde v zemích, které má pod kontrolou. Pokud tito voliči budou chtít výraznou změnu statutu quo. Především, pokud tou změnou by mělo být posílení demokracie, zmenšení sociální nerovnosti, důkladnější zdanění nadnárodních korporací, vyšší míra spravedlnosti a bezpečí doma a mír ve světě. A ještě návdavkem pár dalších pro kapitál zvláště nehezkých nočních můr.

Kapitál si hlídá své zájmy způsobem, o kterém se přesvědčujeme už téměř tři desetiletí, a který vylučuje respekt k vůli lidí kdekoliv na světě. Pokud je tento francouzský plán „na ochranu republiky“ jen embryem možných pojistek kapitálu proti svobodné a nežádoucí vůli občanů, znamená i on sám o sobě vážné varování před úplnou devalvací zastupitelské demokracie jako takové.

Ilustrační obrázek: Autor: Thermidorimage – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=35455708