O tom, jaký je stav českého zdravotnictví, kde jsou hlavní problémy a co s nimi v rozhovoru pro !Argument hovořil lékař a politik Jiří Koskuba.
!Argument: Jak hodnotíte návrh zákona, který určuje a definuje tzv. univerzitní nemocnice? Jedná se o velkou změnu ve zdravotnickém systému?
Jiří Koskuba: Budu upřímný, přestože záměr podobného zákona měla ČSSD snad ve svém programu, jeho náhlé zařazení v závěru této „poslanecké sezóny“ je i pro mne jistým překvapením. A jak již bývá obvyklé, tomuto kroku nepředcházela v rámci poslaneckého klubu žádná diskuze. Ani mezi lidmi „od fochu“. Předpokládám ji proto jistě v rámci Výboru pro zdravotnictví PS. A tam se vše diskutuje vždy obsáhle a dlouho. Jenom jsem zaznamenal, že mj. má nemocnice, kde přes 25 let pracuji, a vedle Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) působí i všechny 3 pražské lékařské fakulty, tak mezi zamýšlenými univerzitami není. Zvláštní, nemyslíte? Ostatně, on již pan exministr doc. Heger nás před časem „odfakultnil“, tj. zrušil náš fakultní status. Změna to byla zásadní. Musela se koupit všechna nová razítka a předělat hlavičkové papíry. Jinak špitál jede dál tak, jako dříve.
Co k tomuto kroku vládu a Ministerstvo zdravotnictví tedy vede, sám pořádně nevím, omlouvám se. Přiznávám rovněž, že s ohledem na dění na politické scéně v posledních dnech až týdnech jsem neměl ani čas, natož náladu materiál dopodrobna studovat. Mimochodem, právě probíhající schůze sněmovny má přes 300 bodů. Což se nejen že nedá stihnout, ale ani není jisté, zda dokončit. Jen těžko lze v posledních maximálně pěti měsících dohnat mnohé z toho, co se udělat mělo a mohlo. Navíc za takto „skvělé“ nálady. Nu, a otázkou rovněž je, zda kvantita opět není na úkor kvality. Jak již bývá zvykem.
!A.: Proč došlo ke změně ze státní příspěvkové organizace? Proč již údajně tato forma nevyhovuje?
J.K.: Jak jsem již předeslal, to se musíte zeptat jiných a jinde. Faktem je, že velké nemocnice dlouhodobě byly, a mnohé stále jsou, jistým problémem jak v organizaci, tak ekonomice. A nejen v tom. Díky fakultám v nich mj. působí zaměstnanci v gesci MZ a pak MŠMT. Nicméně po všech těch reformách a pseudoreformách zdravotnictví jsou stále základními kameny systému v této zemi. Proto snad dosud zůstávaly „státní“. Vždy ale pro mne bylo jistým překvapením, že jejich konkrétní vedení z centra bylo svým způsobem poměrně volné. Což by bylo na obsáhlejší vysvětlení. Když už se pochybuje o tom, že stát lze bezezbytku řídit jako firmu – s čímž sám určitým způsobem souhlasím – tak to jistě neznamená, že by nešlo takto alespoň řídit státní firmy, které jsou ministerstvem zřízeny. Nu, a jelikož se to moc nedaří, nebo nechce, možná se hledá cesta, jak raději změnit celý systém. Ale to spekuluji.
!A.: Jaká rizika nebo přínosy s sebou nese nová úprava?
J.K.: To uvidíme, až se blíže s uvedeným záměrem opravdu seznámíme. Zatím tomu opravdu, ale opravdu příliš nerozumím. Jak by řekl bývalý pan prezident. Podle mého mnohé vleklé vnitřní problémy uvedených nemocničních gigantů změna názvu nevyřeší. Pokud jsem dobře informován, zprvu tento záměr dokonce nevyvolal ani velké nadšení u vysokých akademických funkcionářů. Pak se to změnilo. Ale podrobnosti o tom, proč a za co nevím. Jenom nelze nevidět, že zřejmě nikde jinde než ve zdravotnictví není takové úzké propojení mezi akademiky i jejich tzv. odbornými společnostmi a systémem. Bohužel, přispívá to i k velké roztříštěnosti. Viz kupříkladu novela zákona o vzdělávání, kdy stále zůstalo více než 40 odborností lékařů. Což jistě zprvu nebylo účelem této novely. Alespoň já jsem to tak viděl a vnímal. Ve vší úctě, přes nesporná pozitiva má tato skutečnost i svá značná negativa. Pacienta totiž nelze rozmontovat a žaludek pak opravovat na gastroenterologii, zatím co plíce na plicním a srdce na kardiologii. Podrobnější vysvětlení by však vydalo jistě na samostatný článek.
!A.: Jaký je Váš názor na návrh KSČM ohledně pravidelné valorizace plateb za státní pojištěnce?
Buďme spravedliví. Nemyslím, že jde o nápad čistě KSČM. I ČSSD, ve které jsem strávil takřka čtvrtstoletí, o tom opakovaně hovořila, a dokonce i za svých vlád realizovala. Má to logiku. I když jako felčař ekonomice vůbec nerozumím a věčný tlak na jistou inflaci absolutně nechápu, děje se tak. To pomíjím „moudře“ utracené stovky a stovky miliard ze strany ČNB s cílem oslabení koruny. O kterých se, pro mne kupodivu, ani tak moc nemluví. Ale nemocnice drtivou většinu povinného materiálního vybavení nakupují ze zahraničí. Navíc jim nové a nové předpisy tyto náklady ještě zvyšují.
Jen jako jeden příklad Vám dám povinné plastové nádoby, do kterých se ukládají pytlíky s močí klientů a ty se pak jako biologický odpad speciálně odváží. To není vůbec zadarmo a je to jen zlomek z toho, co musíme. Jednorázového materiálu, včetně kovových nůžek, spotřebujeme tolik, že životní ani zákaz vydávání igelitek zdarma v obchodech životní prostředí nezachrání. A to vše stojí prašule. K tomu byť logické a povinné občasné navyšování mezd, atd. Je tedy velice naivní předpokládat, že tohle vše pokryjí platby pojistného poctivých pracujících, daňových poplatníků. Z mého pohledu, zdravotní pojištění není totiž nic jiného než nepřímá daň. Omlouvám se. Stát tedy nemůže předpokládat, že neustále z mnoha i objektivních důvodů zvyšující se náklady budou pokryty bez jeho přispění.
!A.: Jak hodnotíte současný systém zdravotních pojišťoven? Přikláněl byste se k systému s jednou pojišťovnou?
Tohle prosazuji, pochopitelně marně, již od roku 1993, kdy systém zdravotních pojišťoven vznikl. Je-li zdravotní pojištění ze zákona pro všechny povinné, přece by úplně stačila jedna Všeobecná státní zdravotní pojišťovna pod dostatečnou a řádnou kontrolou Ministerstva zdravotnictví. Mimo jiné bychom se tak vyhnuli diskuzím, kdo je vlastně za síť a dostupnost českého zdravotnictví odpovědný. Jako socan spíše duchem, než nyní legitimací si totiž myslím, že jednoznačně stát. Kdo taky jiný? VZP, na kterou se to tak často hází, má úplně jiné starosti. A upřímně, pociťují klienti existujících různých pojišťoven od zdravotníků nějaký opravdu významný rozdíl v přístupu? Vždyť my se ve špitálech, stejně jako záchranka musíme často postarat i o lidi nepojištěné.
Kdyby bylo srozumitelně stanoveno, co je opravdu základní péčí a kolik za to na pokrytí skutečných nákladů bude, stačila by pojišťovna vskutku jedna. Pak by bylo možné říci, co je standard a co nadstandard, na který by se ti opatrnější či movitější mohli u dalších pojišťoven připojistit. Čímž, pro uklidnění čtenářů, vskutku nemám na mysli kvalitu léčby. Spíše, ve stručnosti, hotelové služby apod.
Jenže tohohle se už pro výše uvedenou roztříštěnost zřejmě u nás nikdy nedožiji.
!A.: Problémů je ve zdravotnictví je jistě mnoho, kde Vy spatřujete ty zásadní?
J.K.: Po více než třiceti pěti letech praxe uvedu alespoň tyto:
První věc: Naprosto obludná administrativa, která zdravotníky přes všechny ty registry a elektronizaci zcela odvádí od toho nejdůležitějšího v jejich práci. Tj. od pacienta, nyní dle zákona nově klienta. Což již samo o mnohém vypovídá. Několik tisíc let to vždy byl a pro mne bude pacient. Vůbec netušíte, co vše se musí vyplňovat, abychom mj. vyhověli tzv. standardům nezbytným pro odborné akreditace atd. Kdo nezažil, neuvěří! Když to v rámci jistého profesního cynického humoru doženu do absurdna, vcelku nic se dnes neděje, když pacienta ztratíme, ale papíry jsou v pořádku. Přeháním, pochopitelně! Ale mnozí ti, co se věčným vymýšlením nových a nových dokumentů a pak jejich následnými kontrolami úspěšně živí, se o nemocného člověka jako takového vůbec nezajímají. Přitom papíry Vás fakt neuzdraví.
Druhá věc: Povinné, poněkud chaotické, postgraduální vzdělávání zdravotnického personálu. Přestože se právě až nyní podařilo předmětné zákonné normy změnit, nemyslím, že ideálně. Ve stručnosti – povinná vysoká škola pro mladičké adeptky této přetěžké profese praxi nikdy nenahradí! Kritici tohoto názoru nechť mi prominou.
Třetí věc: Financování. Ne, uklidněte se, nebudu hovořit o platech. Nejsem odborář, a to je kapitola sama pro sebe. Je však jisté, že poctivou prací ve zdravotnictví, tj. skutečným léčením nemocných „na pojišťovnu“, se prostě zbohatnout nedá. Tím však netvrdím, na rozdíl od některých politiků, že zdravotnictví není byznys. Je, a velký. Je to prostě jako s armádou. Na válce ani dnes nikdy nezbohatne ten, kdo pod praporem našeho vladaře bojuje v první linii se zbraní v ruce. To ten, kdo jej vystrojuje a vyzbrojuje, ano. Nic nového pod sluncem, bylo tomu tak již za křižáckých výprav. Nu, a nám „na frontě“ se pak raději stanovují tzv. limity. Opět obrazně – nepřítele musíme v průměru trefit maximálně do 3 patron. Kličkuje-li, je to náš problém. Tzn. překročíme-li, byť v zájmu pacienta jisté limity, může následovat i pokuta. Přitom nikdo klientovi nepřikazuje, aby „nekličkoval“. Prostě systém zavedených plateb včetně tak často zmiňovaného DRG je tak složitý a nepřehledný, že je jen těžké jej laikům vysvětlit. Často i nám zdravotníkům, přiznávám.
Čtvrtá věc: Nu, a tím se vlastně dostáváme k dalšímu bodu, mezi politiky dosti nepopulárnímu. Zvláště před volbami. Tím je nesporné nadužívání, natož zneužívání zdravotní péče. Existuje, je mi líto. Čímž se nechci dotknout zatím té stále většiny slušných nemocných. Ale právě i jim přehlížení tohoto faktu přináší problémy. Přestože se zdravotní stav naší populace alespoň podle statistik lepší, nám práce v nemocnici přibývá. Zvláště na akutní ambulanci, kam sanitky přivezou vskutku kde co. Přitom každý má mít svého praktika. Před 10-ti lety tak k nám do nemocnice pražská záchranka za rok zajela 14.000 krát. Vloni již 25.000 krát. Rozbor proč se tak děje by bezesporu vydal na samostatný článek. Jisté však je, aniž bych kritizoval záchranku jako takovou, že v 60-70 % opravdu nejde o případy, které patří do ústavní pohotovostní služby. Opilce či „urgentní“ nevolnosti po vykouření jointa marihuany vynechejme. Ale kupř. uplynulý pátek pozdě večer (což je v posledních dnech nejhorší služba vůbec) k nám byl přivezen člověk, který měl doporučení od praktika „teprve“ z října 2016. Jenže když je to zadarmo, tak proč nevolat záchranku, že? Vždyť ti poctiví alespoň za vjezd do špitálu platí.
Smutné je, že přetížení ambulancí vede nejen k dlouhému čekání a tím stresu jak pacientů a hlavně jejich doprovodů, ale i stresu personálu. Ten je totiž povinen mezi těmi všemi vypátrat ty, kteří špitál opravdu potřebují. A v rámci jistého narůstajícího, za uvedené situace i pochopitelného, alibismu pak raději u všech vyšetří co možná nejvíce. Tím se čekání ještě prohloubí, náklady vzrostou. I tak je riziko chyby větší, než obvykle. Myslím, že by se o tomhle mělo mluvit. Ti slušní jistě pochopí. Nu, a ti druzí budou nadávat vždy a všude. A to zcela pomíjím, že nemocnice často saturují starobince či jiná zařízení sociální péče. A tak bych mohl pokračovat…. Pravda, pacienti mají svá práva. Ale měli by mít i své jasně stanovené povinnosti. Jenže bylo to možná jako se všemi zákony. Platily by zase zvláště pro ty slušné a poctivé. Smutné konstatování na konci mé politické kariéry v zákonodárném sboru.
A ta pátá věc: Snad jako poslední z opravdu akutních problémů uveďme nedostatek personálu. Zvláště nyní v nemocnicích, a hlavně jistých těžkých oborů. Kam patří, bohužel, i „má“ interna. O lékařích a jejich odchodech „za lepším“ se toho napsalo a namluvilo již mnoho. A je to pravda. Jen na sestry, které jsou nezbytným základním kamenem nemocničních týmů, se zhusta zapomíná. O jejich od roku 2004 z mého pohledu nesmyslné povinné vysokoškolské vzdělávání jsme se již otřeli. Stejně jako obludnou administrativu. Platy pak nechme odborům. Nicméně bez nich, bez jejich fyzicky i psychicky namáhavé práce prostě fungovat nelze. Ztráty nejen za uvedených 13 let budeme však dohánět dlouhé roky. O to smutnější je, že i v této sněmovně trvalo zbytečně 3 dlouhé roky, než se učinil první pokus ke změně. Sorry jako…..
Snad jsem čtenáře tím vším neotrávil. To bych nerad, a snažil jsem se být co nejstručnější. Nicméně dovolil jsem si naťuknout i nepříliš oblíbená témata. Přesto všem čtenářům raději přeji: buďte zdrávi! I když pan profesor Vondráček prý odmítal připíjet „na zdraví“, ale jen „na štěstí“. Zdůvodnil to údajně takto: „Podle mého soudu je lépe, je-li člověk poněkud churav a zcela šťasten. Než je-li zcela zdráv a poněkud nešťasten“.
MUDr. Jiří Koskuba je lékař, primář II. interní kliniky Nemocnice na Bulovce a poslanec Parlamentu ČR. Do dubna 2017 byl členem české sociální demokracie. Působil také krátce na ministerstvu zdravotnictví jako náměstek ministra (2005). Je členem Správní rady VZP.