Neděle jako vždy patří jazzové hudbě a Janu Schneiderovi. V unikátním seriálu si můžete poslechnout hudbu i se zasvěceným komentářem znalce jazzu.
Někteří jazzoví kouzelníci dokáží svými aranžemi vytvořit úplně nový svět. Obzvláště, když jde o jejich vlastní skladby. Příkladem je Gil Evans a Blues for Pablo, napsané na tělo Milesi Davisovi. Majstrštykem jsou zvána díla, u nichž si posluchači přejí, aby trvala déle. Je to něco na způsob koláčků tety Jolesch, o níž tak poutavě píše Friedrich Torberg. Když se ptali návštěvníci jejího literárního salónu, čím to, že jsou její koláčky tak vyhlášené, odvětila prostě, že to bude asi tím, že jich nikdy nedělá moc.
The Jazz at Lincoln Center Orchestra to je skutečně elektrizující. Saxofonista (Walter Blanding) uvede téma skladby, dotvořené dvěma kontrabasy (Charles Henriquez a Karl Kohut), a pak, v tom skvělém aranžmá Teda Nashe, pochopitelně nesmí chybět temně zachmuřený tón trombónu (Elliot Manson). A pod tím vším stále skvěle pracují ty dvě basy a buben. Flétnista (Ted Nash) perlí, trumpeťáci (Wynton Marsalis a Marcus Printup) si vyměňují fígle. Bubeník (Ali Jackson) zahraje krásně téma obkružující sólo, což nebývá zvykem! A ta dynamika! Na na závěr opět skvělý kontrabasový duet. Skladba sice dlouhá, ale mystická, a pro mne i zde poučka o koláčcích platí.
Savallův fantastický soubor Hesperion XX zahrál Folias criollas. Bez komentáře.