Polemika bezpečnostního analytika Jana Schneidera s ekonomkou Markétou Šichtařovou o terorismu, jeho příčinách a dalších kontextech.

Ekonomka Markéta Šichtařová se rozepsala o terorismu („Evropě hrozí nová občanská válka“, literarky.cz, 27/5/2017). Použila přitom několik podivných argumentačních figur, které celý diskurs o terorismu velmi devalvují.

Nejprve se pozastavila nad tím, že po teroristickém útoku v Paříži (Batlacan, listopad 2015) se sociální sítě zahalily do barev francouzské vlajky, avšak po nedávném útoku v Manchesteru se nic takového nestalo. Vyvodila z toho jen jediné vysvětlení, že tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší, protože si společnost na vraždění už zvykla, což je zvrhlé.

Autorka sice limituje význam symbolů, avšak závěr dělá chybný. Společnost je totiž na vraždění zvyklá už dávno. Nic jí nevadí civilní oběti vojenských intervencí Západu do Afghánistánu, Iráku, Sýrie či Libye. Jinak by se zahalila třeba do barev afghánské vlajky, když tam vojáci „omylem“ zavraždili svatební hosty včetně svatebčanů. Pokud tedy platí západní civilizační hodnota lidského života absolutně, bez rozdílu.

Autorka používá neregulérní argumentační figuru, když se snaží posílit své tvrzení blíže nevymezeným širším souladem („všichni víme“) – že prý „tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma.“

V Oslu nevraždil imigrant

Je to dost průhledná demagogie. Autorka si je jí zřejmě dobře vědoma, a proto apriori odmítá argumenty, které ji z toho usvědčují, a snaží se diskurs svévolně omezit na takový časový výměr, v němž by mohla doufat mít pravdu. Nicméně ani v tom nuceném výseku to nefunguje. Zvykla si asi i sama na vraždění natolik, že jí nepřišlo na mysl to šílenství, které rozpoutal v roce 2011 ve městě Oslo a jeho okolí jeden terorista, jehož jméno budiž prokleto. Žádný migrant, ani imigrant, ani muslim to nebyl. A případy masových střeleckých útoků (dle definice minimálně 4 zasažené osoby, což lze považovat za terorismus) ji nechávají už úplně chladnou, přestože se jich jenom ve Spojených státech za necelých letošních 5 měsíců odehrálo ke 140 případům.

Autorka pak má jeden vskutku neotřelý nápad. Píše, že ještě „před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně, a třeba za pomoci hrubé vojenské síly, uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa.“

Tento nápad připomíná montypythonský skeč, kdy se přihlásí jakási aktivistka s nápadem, že by bylo dobře pomoci lidem jednoduše tak, že by byl vyvinut a rozdán lék na všechny neduhy – a bylo by. Je opravdu smutným vysvědčením autorčina okolí, že jí nikdo nedokázal vysvětlit „reálnost“ jejího nápadu. Každopádně tím vrhá stín na reálnost svých ekonomických analýz, jsou-li takto „fundované“.

Neprodyšně uzavřít hranice?

Možná si autorka naivně myslela, že někdy někdo něco dokázal neprodyšně uzavřít, ale i ta iluze byla možná jen v případě, kdy nebyla použita migrace jako zbraň. Absolutně zabránit migrační tsunami by znamenalo hromadné vraždění, což asi autorka z vrozeného jemnocitu nedomyslela. Pak by se Evropa snad mohla ubránit, ale civilizačně by se vrátila o několik tisíc let zpátky. Jedinou reálnou obranou je proto důsledné snižování migračních tlaků ve zdrojových zemích a stabilizace přechodových zemí, tvořících přirozenou migrační překážku. Prozatím však Západ dělá pravý opak.

Autorka právem zmiňuje radikalizaci kosovských muslimů, ale nepověděla tu pravdu celou. Jak Německo nejprve rozbilo Jugoslávii a pak se začaly dít tyto nepěkné věci. A že třeba Česko – na rozdíl od moudrého Slovenska! – tu zločineckou enklávu jen tak „mirnichts dirnichts“ uznalo jako stát, a že hlavním jeho sponzorem jsou američtí miláčci ze Saúdské Arábie.

Podobně varovně předpovídá autorka vývoj v Makedonii. A z toho vyvozuje nebezpečí pro Evropu, kterou viní z jakéhosi falešného alibismu in puncto práva na národní sebeurčení, přestože jen o několik vět dříve věděla velmi přesně, že Kosovo bylo od Srbska odtrženo bombardováním téměř humanitárním silami NATO, jimž místo mandátu OSN postačila vůle Spojených států.

Když si to tedy sesumírujeme problémem Evropy není migrace, ta situaci pouze zhoršuje. Základním problémem je a bude radikalizující se původní obyvatelstvo, a to zejména na Balkáně, který Evropa rozbila a nic nekoná proti zemím, které skutečně tu radikalizaci podněcují.

Autorka se zlobí špatným směrem, což je z hlediska bezpečnosti velmi špatné. Do analýzy rizik se nesmí plést emoce ani předsudky. Potom z toho totiž vyjde diktum obrany proti neexistujícímu, nebo nikoliv hlavnímu nepříteli, což je nejen neefektivní, ale může to vést k fatálnímu vyčerpání, až ke kolapsu.

Hospodářské pozadí migrace

Škoda jen, že autorka zcela pomíjí ekonomické pozadí celé té migrační anabáze, která se nespustila sama sebou. Migrace probíhala odnepaměti v počtech, které byly zvládnutelné. A ještě by bylo lépe, kdyby byla migrační politika komplexně ošetřena vnitrostátní legislativou, přikazující migrantům i s prověřenou identitou rozptýlená místa pobytu, tak aby se netvořila ghetta. Na ilegální migraci pak samozřejmě legislativa již pamatuje.

Tím ekonomickým pozadím, které by bylo hodno autorčina rozpracování, je boj o udržení pozice dolaru. Euro je konkurentem. Saddam chtěl obchodovat ropu za eura, Chavez také – a Írán chce od dolaru odejít také. Ostatně celý BRICS. Zde jsou kořeny mnoha jinak těžko vysvětlitelných světových dějů. A když se tento obrázek doplní informacemi o největších uhlovodíkových nalezištích a plánovaných produktovodech, nemusíme trudomyslně fantazírovat o tom, jak se masy lidí zničehonic zvedly a šly.

Nikoliv. Ony ty jevy mají své docela prosté příčiny – ale ano, i své urychlovače. To když těm jevům ještě někdo pomáhá. Třeba tím, že provokuje, o kolik lépe se má než někdo jiný, a ještě tomu druhému umete cestičku a pozve ho k hostině. A doufá, že dotyčný zůstane a bude mu vydělávat na důchod, protože sám celý život syslil a hamounil a děti by mu jen z toho blahobytu zbytečně užíraly.