Veronika Sušová-Salminen o tom, co prozradil jeden americký výzkum veřejného mínění v zemích V4 v souvislosti s krizí atlantické vazby, kterou už pojmenovala Angela Merkelová.

Výzkum veřejného mínění, která si objednal konzervativní americký think tank IRI, mimo jiné zjistil, že země V4 mají určité afilace k Rusku, které některé země více (Slovensko) a některé země méně (Polsko) vidí jako zastánce „tradičních hodnot“. Co víc, poměrně vysoký počet Slováků, Čechů a Maďarů, ale méně Poláků, vidí Rusko jako součást evropské bezpečnosti.

Zdá se, že je to pro mnohé je šokující zjištění a utvrzení v masochistické kritice neliberální střední Evropy. Propaganda, zní standardní odpověď. Jenže ani ta nefunguje, pokud se netrefí do živého sociálního kontextu.

Co výzkum ukazuje?

Pokud si dáme práci si některé výsledky celého orientačního šetření projít, zjistíme mnohem více zajímavého než jen řeči o propagandě a alarmující podpoře Ruska ve společnostech V4, které mnozí vytáhli z tiskové zprávy.

Šetření ukazuje na paradoxy či typicky středoevropské ambivalence, které ale nejde jednoduše přičíst populismu. Tedy, pokud budeme chápat střed Evropy jako křižovatku vlivů, kde ostré kontrasty mezi konstrukcemi jako Západ a Východ neplatí.

Na jednu stranu je z odpovědí jasné, že většina ze všech čtyř zemí se vztahuje kulturně i z hlediska hodnot k západní Evropě. To si protiřečí se sdělením, že Rusko má být spojencem při ochraně tradičních hodnot: všechny čtyři země se vnímají jako blízké západní Evropě a mnohem méně Rusku. Výjimkami jsou sociální otázky (nepřekvapivě): Maďaři (37 a 39 %), Poláci (19 a 24 %), Slováci (22 a 26 %) a Češi (16 a 15 %) si myslí, že jejich zaměstnání-standardy života a penze, zdravotní péče a sociální benefity jsou blízké těm ruským.

 

Ukazuje se nicméně jasně, že „tradiční hodnoty“ (podle výzkumu otázky jako potraty, práva sexuálních menšin, náboženská svoboda) jsou fakticky jen konzervativní postoje k některým sociálním otázkám, které jsou v každé společnosti normální. Mimochodem, jeden z členů řídícího výboru IRI senátor John McCain patří v americké politice k těm, kdo oponují potratům (je tak v tomto kontext zastáncem tradičních hodnot). Spojování konzervativních názorů s Ruskem je falešné. Otazník tu vzniká nad tím, zda nejde o dost průhledný pokus o delegitimizaci názoru a směřování k nějaké liberální uniformitě jako protikladu názorové diverzity. Něco ve smyslu: Jsi konzervativní? Podporuješ Putina!

Další poznatek je, že role Ruska je tu kontextuální. Ve všech zemích respondenti viděli jako důležité mít dobré vztahy v různé míře s EU, s Německem a také s USA. Rusko bylo nejsilněji zastoupeno v případě Slovenska, kde byla nízká podpora pro USA. Nikde jinde Rusko bylo zcela dominantní.

 

Konečně zásadní poznatek: Totiž výzkum ukázal, že s výjimkou Polska respondenti v Maďarsku, na Slovensku a v Česku vidí Rusko jako partnera v evropské bezpečnosti a myslí si, že udržovat Rusko vně je pro evropskou bezpečnost zdrojem ohrožení. Jak výzkum ukázal, jsou to poměrně velká procenta těch, kteří si nemyslí že Evropa je v míru a není nijak ohrožena (bohužel výzkum dal migraci, terorismus a Rusko dohromady, takže neznáme proporce vnímání konkrétních ohrožení).

 

K tomu si doplňme ještě další poznatek, který by neměl ujít pozornosti, a to rostoucí skepticismus ohledně významu NATO, jehož smysl se podle 53 % Slováků, 50 % Čechů, 35 % Poláků a 41 % Maďarů vyčerpal. Tito respondenti odpověděli, že chtějí nový přístup k bezpečnosti.

Rusko a (německá) Evropa

V neděli a v pondělí médii proletěla zpráva o tom, že německá kancléřka Angela Merkelová pohřbívá západní spojenectví a chce, aby se Evropa začala spoléhat sama na sebe.

Tato slova vyvolala poprask, i když upřímně byla ve vzduchu už delší dobu a aspoň částečně byla směřována domácímu publiku v Německu před volbami. Chování amerického prezidenta na summitu v NATO a na summitu G7 jen takový nápad urychlil. Nejde ale nevidět, že problémy NATO jsou časově delší a Trump není sám, kdo nevidí v této alianci odpovídající nástroj k prosazení zájmů USA. Nemluvě o tom, že primát USA nejen v NATO jde často přímo proti zájmům Evropské unie a její zahraniční politiky. Kdo má krátkou paměť by si měl vzpomenout, jak tomu bylo v roce 2003, když USA jednostranně napadly Irák.

Nicméně co takový kanléřčin výrok vlastně může v nějaké časové perspektivě vlastně znamenat?  Asymetrické posilování Německa v EU a celkově na kontinentě, vyvolá (a už vyvolává) napětí a není v souladu s prapůvodním smyslem EU. Představa, že by Německo vstoupilo do role USA je naivní a nemůže fungovat. Mimo to nikde není psáno, že USA někam odcházejí.

Jaká bezpečnost?

O nějaké formě evropské bezpečnostní architektuře se sice nějaký čas mluví, ale skutek utek. Ruská strana ji naposledy nabízela v době prezidenta Medveděva v roce 2010, ale nakonec z toho nic nebylo. Načasování výroku Merkelové sice posloužilo momentální konjuktuře, ale těžko je postavené na konkrétních a konsenzuálních, promyšlených plánech evropské bezpečnosti.

EU bude potřebovat k takovému projektu Rusko, které je na kontinentě vojensky nejsilnější. To je prostý fakt, na který člověk nemusí být samozvaným vojenským odborníkem. Je jasné, že moc Ruska potřebuje v takové architektuře protipól. Osa Německo-Rusko už tu jednou byla a marně se snažím vzpomenout, co dobrého Evropě a potažmo regionu V4 přinesla?

Jinak řečeno, Varšava, Bratislava, Budapešť i Praha by měly zbystřit a – bez ohledu na personálie – podpořit Paříž a snažit se v rámci vyjednávání s Velkou Británii zmírnit rozvodovou politiku zrazené manželky Německa a Bruselu vůči brexitovému Londýnu. V minulosti to byla Británie na jednom okraji a Rusko na druhém, kteří udržovali evropskou kontinentální rovnováhu – tj. nedovolili Francii ani Německu nastoupit do role hegemona na kontinentě (všechny pokusy se vždy obrátily proti oběma). Parita Německa-Francie byla po roce 1945 motorem evropské integrace, ale vždy s USA jako vyrovnávací sílou se SSSR na druhé straně studeválečného konfliktu.

Výsledky IRI ukazují na ambivalence v myšlení obyvatel střední Evropy (V4), a to není nic historicky překvapivého. V základním instinktu, že Rusko musí být spoluintegrováno do evropské bezpečnostní architektury se Středoevropané, bez ohledu na ideologický balast, nemýlí. Ostatně sondáž také ukázala, že postoj k Rusku je spíše opatrný a nikoliv alternativní (Rusko místo Západu).  Okraje dobře cítí, když se něco v centru sype. Jsou dokonce lakmusovém papírkem autority a moci metropole. V současnosti se pomalu sypou hned dvě centra – to evropské integrační v Bruselu a také to ve Washingtonu. Místo škodolibého potlesku bychom ale měli urychleně myslet na to, jaký máme plán na zaplnění mocenského vakua?

Víc otázek než odpovědí

Ani kancléřka neřekla nic tak skandálního či zcela nesmyslného. Závislost EU na USA měla a má svoje důsledky pro EU a pro její možnosti, jak prosazovat evropskou politiku, včetně proklamované stabilizace evropského sousedství (která je v troskách – na jihu i na východě a ne bez přispění USA). Nemělo by přitom být zapomenuto, jak k tomu všemu došlo. Byly to dvě velké velmocenské války, které z kontinentu udělaly přívěšek USA za oceánem.

Kancléřčin, poněkud opožděný (o asi 26 let), výrok přinesl zatím víc otázek než odpovědí. Pokud zmíním jen pár těch hlavních. Otázkou je jakým způsobem integrovat Rusko tak, aby byla nastolena evropská mocenská rovnováha (což by V4 mělo opravdu zajímat)? Jakou roli by mělo mít Německo a jakou roli USA, které jsou stále nejsilnější velmocí světa a těžko je lze zcela vyloučit („Eto vaše dělo.“, měl asi Trump těžko na mysli.)? A konečně a bohužel otázkou rovněž je: co si počnout se současnou podobou neoliberální EU, která začíná bohužel pod taktovkou Německa popírat sama sebe?

Myšlenka atlantické střední Evropy a integrující se Evropské unie měly po roce 1989 jednu věc nápadně společnou: bylo to faktické popírání zeměpisu. Země V4 utvářely zahraničněpolitické strategie, které zeměpis popíraly, ale stavěly na ideologiích, křivdách a štítivém strachu. Evropská unie se v rámci globalizačních vyprávění usmyslela, že zeměpis je zcela překonanou veličinou v zahraniční a bezpečnostní politice. Migrační krize i konfrontace s Ruskem ukazují opak a zdá se, že to právě zveřejněný průzkum do myslí Středoevropanů možná nevědomky a instinktivně reflektuje. Co na to politici?