Anglistka Alice Tihelková ukazuje na socio-ekonomickou situaci ve Velké Británii, kde lidem chybí zdroje už i na hygienické potřeby.
Značné pozdvižení a údiv způsobila v posledních dnech zpráva z Británie, které prolétla hned několika českými médii. Dle ní se řada Britů stydí chodit do práce, protože nemá na hygienické potřeby. Pro ty, kdo se sociální situací v Británie zabývají důkladněji, není podobná informace žádným překvapením. Přinejmenším od roku 2010, kdy se vlády chopili konzervativci, kteří se následky finanční krize z roku 2008 rozhodli řešit rozsáhlými škrty veřejných výdajů, včetně sociálních dávek (které v Británii zdaleka nepobírají jen ekonomicky neaktivní jedinci, ale stále více i pracující lidé s nízkými mzdami neschopnými pokrýt mandatorní výdaje), se životní situace početné části britské společnosti rapidně zhoršuje. Dokladem toho je stále rostoucí počet potravinových bank – zatímco před rokem 2010 jich v zemi bylo méně než padesát, v současnosti se jejich počet šplhá ke třem tisícům. Některé už přestávají nápor klientů zvládat.
Současná krize životních nákladů, způsobená inflací a rostoucími cenami energií, dopadá na stále širší okruh obyvatelstva. Dle dat zveřejněných deníkem Guardian nyní v Británii hladoví více lidí (včetně dětí) než během lockdownů při covidové epidemii. Téměř každá pátá rodina se v září potýkala s nedostatkem potravin. Dle zjištění charitativní organizace Food Foundation se míra hladovění od ledna více než zdvojnásobila, přičemž minulý měsíc se téměř 10 milionů dospělých a 4 miliony dětí nemohlo pravidelně stravovat.
Výkonná ředitelka obchodní asociace British Retail Consortium Helen Dickinsonová na konci října uvedla: „Tento měsíc byl pro spotřebitele obtížný, neboť se potýkali nejen se zvýšením účtů za energie, ale také s dražším nákupním košíkem. Ceny se zvýšily kvůli výrazným tlakům na vstupní náklady, kterým maloobchodníci čelí v důsledku rostoucích cen komodit a energií a napjaté situace na trhu práce. Dokonce i ceny základních položek se zvýšily, přičemž stoupla i cena obyčejného šálku čaje, protože čajové sáčky, mléko a cukr zaznamenaly výrazný nárůst. Některé náklady dodavatelského řetězce sice začínají klesat, výrazně to však přebijí náklady na energie, což znamená, že maloobchodníky i domácnosti čekají těžké časy“.
Richard Walker, generální ředitel společnosti Iceland Foods, rovněž varoval před dalším růstem cen a rostoucí potravinovou nejistotou. V rozhovoru pro pořad Today řekl: „V současné době mám na stole nákladové ceny od velkých značkových dodavatelů, které jsme jako podnik ještě nestrávili, natož abychom je museli přenést na naše zákazníky. Takže si myslím, že to bude ještě horší. Potravinová nejistota je nevyhnutelně na vzestupu a nejvíce ohroženy jsou domácnosti s dětmi.“
Do této neutěšené situace přichází čerstvé varování Bank of England, že Británii hrozí nejdelší recese za sto let. Guvernér banky Andrew Bailey domácnostem předpověděl „velmi těžké časy“, když oznámil zvýšení úrokové sazby o 0,75 %, čímž základní úroková sazba banky dosáhla 3 %, což je největší skok od roku 1989. Zároveň odhadl, že nezaměstnanost by se mohla téměř zdvojnásobit, neboť ekonomika bude nadále klesat; přinejmenším do roku 2024.
O tom, že se situace vyhrocuje, svědčí stále rostoucí počet stávek v zemi. Stávkují železničáři, zaměstnanci doků, pošťáci, zdravotníci a dokonce i právníci. Situace by tak mohla brzy připomínat nechvalně proslulou „Zimu nespokojenosti” z přelomu 70. let, kdy série stávek zcela ochromila zemi a umožnila nástup Margaret Thatcherové. Čí nástup by však obdobná situace uspíšila nyní? Thatcherovskou politiku Británie provozuje již čtvrtou dekádu a právě v současných podmínkách se ukazují její limity. Jak minulý týden poukázal časopis Politico v článku „Kde udělala Británie chybu“, obnažila krize v roce 2008 slabiny britského ekonomického modelu. Přílišný důraz na finančnictví a služby, úpadek průmyslu, klesající produktivita a nadměrně flexibilní trh práce generující velké množství prekérních a mizerně placených pracovních míst bez ochrany zaměstnanců, kdy je „papírově“ sice nezaměstnanost nízká, ale dostupné pracovní pozice nevykryjí rostoucí mandatorní výdaje, v sobě skrývá riziko tikající sociální bomby. Zejména vzhledem k tomu, že nepřerušená série konzervativních premiérů (snad s výjimkou sociálně smířlivějšího Borise Johnsona), razí od roku 2010 politiku zeštíhlování státu a škrtů ve veřejných výdajích. Extrémním případem v tomto ohledu byla odstoupivší Liz Trussová, která v situaci, kdy část elektorátu hladoví, chtěla škrtat daně nejbohatším. Avšak ani od milionáře Rishiho Sunaka nelze čekat žádnou výrazně sociální politiku – o tom, že škrty jsou nadále na stole, se v médiích píše zcela otevřeně. Naplňuje se tak vize Davida Camerona, kterou tehdejší premiér přednesl v roce 2013 na opulentním banketu starosty londýnské City: „To však neznamená jen přijímání obtížných rozhodnutí v oblasti veřejných výdajů. Znamená to také něco hlubšího. Znamená to vybudovat štíhlejší a efektivnější stát. Musíme udělat více s menšími náklady. Nejen nyní, ale trvale“.
Současná situace je přímo nahrávkou na smeč Labour Party, která z ní může vytěžit cenné body. Avšak i kolem jejího nevýrazného lídra Keira Starmera, který ze všeho nejvíc připomíná Tonyho Blaira zbaveného charismatu, panují rozpaky. Nevoli vyvolává například jeho neochota podpořit stávkující odbory, což je pikantní vzhledem k faktu, že Labour Party se z odborového hnutí přímo zrodila. Namísto Starmera tak v předních řadách stávkujících často spatřujeme bývalého (a na vedlejší kolej odstaveného) lídra Jeremyho Corbyna. Podle odhadů opustilo Labour Party za Starmerova vedení více než 200 tisíc členů. Nejčastěji uváděný důvod zklamaných voličů? „Starmerovi se nedá věřit“ a „Už nás nereprezentují“.
Tváří v tvář sociální krizi Británie víc než kdy jindy potřebuje schopné vedení nabízející proveditelná řešení. Místo toho však z jednoho politického rohu cení zuby politika škrtů a druhý roh jako by ani žádné zuby neměl. Britové si určitě zaslouží víc.