Jana Turoňová píše o slepé uličce, ve které se nejstarší česká strana ocitla. Kudy vede podle autorky cesta ven?
Všichni jsme si všimli, ti uvnitř i ti vně ČSSD, že sociální demokracie je poslední léta obsahově vyprahlá a svým voličům nenabízí to, co se od ní očekává. I v minulosti prošla mnohými krizovými obdobími, avšak současná situace se zásadně odlišuje v tom směru, že se vytratila jakákoliv revoluční perspektiva. Hlasy sociálních demokratů utichly, kontroverzní společenská a politická témata, která by skutečně rezonovala v myslích voličů, zmizela ze sociálně demokratické zornice. Vlastní klesající historická sebereflexe i hodnotové a ideové zmatení, zejména u mladší generace, přivádějí sociálně demokratické hnutí stále blíže k jeho smutné derniéře.
Dlouhodobý program ČSSD sice upozorňuje na zhoubný vliv současné neoliberální politiky v oblasti ekonomiky, ovšem ve své podstatě nenabízí dostatečně profilovaný ideový nástroj, který by byl schopen vytvořit účinný protitlak na jeho potlačení. ČSSD v podstatě nevystupuje proti globálním korporacím a jejich ekonomickým zájmům ani proti snahám o oslabení tradiční role státu jako garanta demokracie. Sociální demokracie si možná teoreticky uvědomuje, že díky vlivům neoliberalismu podléhají demokratické instituce zájmům silných nadnárodních společností a že neoliberální politický projekt systematicky ohrožuje základní parametry života ve svobodné společnosti. Teoreticky si zřejmě připouští potřebu omezit vliv těchto ekonomických hráčů v rámci mezinárodních organizací, Evropskou unii nevyjímaje. Ovšem prakticky se ČSSD proti této ideologii nijak nevymezuje a s tragickými důsledky tak nechává stranou zájem svých voličů, občanů České republiky. Ale lidé v dnešní době nepotřebují jen další „slušnou“ mainstreamovou politickou stranu, která kosmeticky dotváří politiku vytvořenou za našimi hranicemi.
Nejparadoxnější je skutečnost, že se ČSSD rozhodla bojovat proti ekonomickému neoliberalismu tím, že se z ní stala strana progresivně liberální. Něco takového je samozřejmě holý nesmysl. Ve skutečnosti se konkrétní představitelé ČSSD k žádnému odboji proti neoliberalismu neuchýlili. Z ČSSD se stala součást globální politické skupiny, která se plně integrovala do nadnárodních struktur neziskových organizací a think tanků a stala se tak tichým společníkem liberální pravice. Pokud by tomu bylo jinak, nebyly by dnes „vlajkovou lodí“ politiky ČSSD nadstandardy ve zdravotnictví, předseda Michal Šmarda by nevysvětloval, že ČSSD hledá menšinové voliče a neobjevily by se snahy o spojení se stranou Zelených. ČSSD by stála v čele „národního odboje“ za zájmy a potřeby Čechů.
Veřejnosti deklarovaný program ČSSD totiž pozbyl jednu z nejdůležitějších a nejstěžejnějších hodnotových součástí své minulosti. Vedle solidarity, spravedlnosti a svobody již nezmiňuje sounáležitost k vlastní zemi, vyjádřenou nejlépe pojmem vlastenectví. A zde je nutné se ostře vymezit proti všem, kteří by chtěli z přirozeného a mírumilovného pouta k vlasti vytvářet nálepky nacionalismu či nacismu. Takový postup je dnes bohužel běžný, a proto je nutné mít na paměti, že se jedná o pouhý protiútok těch, pro které právě vlastenectví představuje překážku pro jejich cíle. ČSSD na tento rozměr svého historického odkazu v průběhu posledních let zapomněla. Právě tato skutečnost je její největší zkázou, od které se odvíjejí i její politické prohry. A co více, otevřeně tento odkaz odmítá a ústy některých členů se mu dokonce vysmívá. Láska k vlasti vymizela z oficiální rétoriky i z myslí určité části sociálně demokratického členstva. Sociální demokracie ztratila svůj hlavní ideologický kompas, bez kterého nemůže současným politickým chaosem projít jako uvěřitelná a důvěryhodná politická síla. Češi neuvěří, že někdo hájí jejich zájmy, když tento někdo není ani ochoten vyslovit slovo „český“.
Místo podpory tradiční rodiny, která je základní stabilizační složkou každé společnosti, podporuje tato liberální sociální demokracie kult LGBT, který právě rodinu, a tedy i celou společnost, relativizuje. Místo důrazu na zájmy, bezpečnost a prosperitu českých občanů, prosazuje ČSSD pod rouškou historického internacionalismu současný proud multikulturalismu a migrace. Místo podpory aktivní a silné role České republiky v Evropské unii, schvaluje současné vedení ČSSD zrušení práva veta, které je v tuto chvíli jedinou hradbou před definitivním záborem Evropy ze strany cizích zájmů.
Pokud má sociální demokracie překonat svůj úpadek a znovu získat svoji sílu, musí radikálně přehodnotit svoji liberální politiku a nebát se tnout ke kořenům současného ekonomického systému, který se zcela evidentně vymknul kontrole většinové společnosti a míří ke „čtvrté průmyslové revoluci“, v jejímž rámci má hrát významnou roli tzv. zainteresovaný kapitál, jak bylo popsáno v rámci zasedání summitu G20. Sociální demokracie musí chránit především české občany a české firmy, musí navrhovat řešení, která budou mírnit tlaky globalizované ekonomiky a snahy o liberální kulturní převrat zpochybňující i samotnou biologickou podstatu člověka. Hlavním cílem sociálně demokratické politiky musí být v tuto chvíli ochrana střední třídy, a tedy stabilizace základního ekonomického pilíře České republiky. Pomyslné sociální nůžky, které se v současnosti nebezpečně rozevírají pod rouškou ochrany klimatu a hledání nových energetických zdrojů, musí sociální demokraté mírnit, samozřejmě ve spolupráci s dalšími podobně upřímně smýšlejícími skupinami. Není čas se dělit, ale naopak spojovat. Pokud chceme do budoucna vybudovat opravdu silnou, odolnou a samostatnou Evropu, která bude skutečným projektem evropských členských států a jejich zájmů, musíme se dnes vzchopit a v každém jednotlivém členském státě probudit vlasteneckého sebevědomého ducha, který jediný dokáže stvořit jednotu a velikost. To musí dokázat každá země zvlášť a projít vlastním bytostným poznáním neudržitelnosti dosavadních geopolitických iluzí. Je to podobné jako s člověkem samým: aby se stal mocným a dokázal utvářet svět kolem sebe, nejdříve musí stvořit sebe sama.
Sociální demokracie má ty nejlepší historické předpoklady k vytvoření silné opoziční struktury, a to i díky jejím přeshraničním vazbám. Její členové se v minulosti aktivně účastnili zakládání Československé republiky po boku T. G. Masaryka, dokázali pochopit a podpořit touhu člověka po vlastním svobodném prostoru k plodnému a plnohodnotnému životu. Byli to sociální demokraté, kteří se jako vlastenci účastnili prvního i druhého odboje a chránili vlastní zemi před útlakem, nespravedlností a totalitou. Pevné postoje, odhodlání a sounáležitost k národu prokázala také exilová sociální demokracie i ti, kteří obnovovali ČSSD po roce 1989. Sociální demokracie historicky povstala z dělnické třídy a její úloha v 21. století se pouze posouvá do nových rozměrů. Dneškem úloha sociální demokracie nekončí, ale právě naopak. Získává novou podobu, a právě v tuto chvíli není v žádném případě čas se vzdát.