Přečetli jsme: Předvolební diskuze v Británii je v plném proudy. Co volby přinesou a jaká rizika obsahují pro současnou premiérku? Komentátor Philip Stephens z Financial Times se zamyslel nad britskými volbami a jejich výsledky.

Financial Times velmi intenzivně nemají rády Jeremy Corbyna, což je vzhledem k zaměření novin nepřekvapivé. Jistě si můžeme povšimnout řady argumentačních faulů vůči šéfovi Labouristů. Do jaké míry to je, nebo není v souladu s představami, že „západní“ tisk představuje určitý etalon nezávislé žurnalistiky, necháme na zhodnocení čtenáře. Komentář přinášíme v rámci snahy o to přinášet různé názory.

Bylo to tak pěkně naplánováno, píše Philip Stephens. Theresa Mayová, silný a stabilní lídr (opakujte si ještě jednou, silný a stabilní) by se měla s fanfárou vrátit do Downing Street a k tomu s jasnou většinou. Vyzbrojena novým mandátem by se vrhla do bitvy proti cizincům v Bruselu. Británie by uspěla v Brexitu. Jenže politika občas podle plánu nejede. Jeremy Corbyn je snad nejméně představitelný premiér v dohledné historii země. Cítí se dobře ve společnosti stalinistů, trockistů a všemi co jsou mezi. Jeho politickými hrdiny jsou Fidel Castro a Hugo Chávez.

Jenže i tak se mu nějak prostě podařilo přesvědčit velkou část elektorátu, hlavně mladé lidi, že je fajn chlap. Staromódní, možná pošetilý, ale jeho spřízněné duše ho považují za poctivého člověka v nečestném světě. Něco podobného se  říkalo o kampani Donalda Trumpa, myslí si Stephens.

Brexit otevřel dveře Corbynově populismu

Corbynovskému levicovému populismu neotevřel dveře nikdo jiný, než kampaň za „odchod“ v minulém roce. Jistě si pamatuje na úvahy, že odchod z EU uvolní 350 milionů liber týdně pro zdravotnictví, nebo tvrzení prominentního zastánce Brexitu Michaela Govea, že lidé už mají „expertů“ plné zuby. Fakta a racionalitu dejme stranou, a máme tu slib Corbyna zasypat národ penězi, které u sebe hrstí plutokraté.

Ještě nedávno to vypadalo, že Mayová vyhraje drtivě, podle průzkumů měla náskok 20 až 25procentních bodů. Některé průzkumy udávají, že náskok konzervativců se smrsknul na jednociferná čísla. A pár jich dokonce tvrdí, že vláda ztratí svou současnou, hubenou většinu.

A začíná kolovat otázka „co kdyby“?

Ne snad, že by očekávali, že na Downing Street 10 zabuší Corbyn, ale co když se Mayová z bitvy vrátí těžce poraněná? Říká se ovšem, že průzkumy na začátku kampaně silně nadhodnotily vedení konzervativců a že poslední průzkumy ho zase podceňují. Pak by to znamenalo, že hlasitá kampaň, jak to, tak často bývá, měla minimální efekt a Mayová stále směřuje k vítězství s pěkným náskokem.

Rizika slabého vítězství T. Mayové

Vždyť výzkumy, které Labouristické straně posunují k hodnotám nad 30 % prostě neodpovídají tomu, co kandidáti slyší ve volebních obvodech. Jenže, co by vlastně pro Mayovou bylo vítězství?

Šla do voleb s tím, že současnou většinu o 17 může dostat až ke stovce. A od začátku říkala, že boj se vede o to mít rezolutní premiérku a opozičního lídra, který je mnoha svými poslanci považován za levicového extremistu. Problém s kampaní vedenou v prezidentském stylu je, že když se něco pokazí, tak za to každopádně může lídr. Očekávání jsou důležitá. A teď se zrovna šeptá, že většina menší než 50 poslanců by byla pro Mayovou tvrdým zklamáním. A méně než 40 by byla tvrdá rána její autoritě. A pod dvacet by to znamenalo velký otazník nad její schopností jednat o Brexitu. Jak je to dlouho, co Boris Johnson, ministr zahraničí, jehož ambice vždy značně převyšovaly jeho schopnosti, hodil ručník do ringu o vedení strany?

Takže, aby volby dopadly pro Mayovou šťastně, musí mít zisk o 70 poslanců navíc. Současná situace politické scény udává, že vítězství má Mayová stále na dosah ruky. Ale ať už bude výsledek jakýkoliv, kampaň zanechá stopu. Lídr, který chtěl mít image z ocele, vypadá poněkud potrhaně. A ten tzv. prezidentský styl prostě vypadá jako osamělost.

Říká se, že Mayová věří jen dvěma lidem z čísla 10 a také svému muži. I ten nejsilnější premiér potřebuje kabinet – hromadu ministrů, kteří odráží šípy politické smůly směřující na lídra. S ministrem financí Hammodem si očividně nerozumí (a nejspíš ho vykopne, když získá velkou většinu). Ale potřebuje se spolehnout na pár kolegů jako je Amber Ruddová, ministryně vnitra. A taky potřebuje pevnou skupinu loajálních lidí, kteří při ní budou stát, když se něco pokazí. A protože vyjednávání o Brexitu jsou před námi, může si být jistá, že něco se určitě pokazí.

Texty publikované v sekci Přečetli jsem nemusí vyjadřovat názor redakce.