Věra Beranová píše o novém edukativním programu Národní galerie ve Veletržním paláci.
Není to ani tak dávno, kdy jsme si stěžovali, že Veletržní palác Národní galerie je prázdný, že je o strach procházet pustými sály a ochozy. Tak tomu už úplně není. Především v dopoledních hodinách, tak zhruba do dvanácté, je přízemí plné dětského smíchu, taky někdy pláče a urputného volání. Jsou zde děti v kočárcích, řada z nich dokonce i pěších. Vypadá to, že se sen pracovníků této galerie, tohoto jedinečného funkcionalistického prostoru, splnil. Přízemí paláce bezesporu žije. Návštěvníci, kteří očividně nejdou za uměním, jsou jistě v pořádku, kdyby všechna ta patra nad nimi byla zaplněna uměním. A tak bohužel či bohudík Veletržní palác v pražských Holešovicích, tedy aspoň jeho přízemí, připomíná obří dětské hřiště. Je to však celkem pochopitelné, matky s dětmi mají zde volný vstup, což je jistě chvályhodné. Ale dál se ptáme, kde je to moderní a současné výtvarné umění? Vždyť by vedle sebe mohlo existovat, jak to umění, tak ta veselá herna. Bohužel to ale není to podstatné, na co chceme upozornit.
Národní galerie v prostorách Veletržního paláce zavádí nový program, nazvaný Atlas, který zdaleka není určen jen dětskému návštěvníkovi. Aspoň podle názvu je to velmi ambiciózní program, který má dokonce trvat do konce roku 2027. Atlas zde nemá představovat toho, který drží nebeskou klenbu, ale má vycházet z představy souboru map představujících určitá území. Raději citujme přesně: „Náš ATLAS je takovým souborem specifických území v rámci galerie, která mohou být často neviditelná: kavárna, pracovní prostory, knihovna, místa pro odpočinek, pro pohyb i klid, přednášky, dílny či herny. I takové tváře má galerie. ATLAS je Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění.“ V podstatě tato bohulibá činnost se prý děje a má se snad dále rozšiřovat. Dnes zabírá prostor nekonečných čtverečných metrů velké dvorany, malé dvorany, prostor na ochozech. Z tohoto konceptu, který se jistě nezrodil v hlavách kustodů a kustodek, vyplývá však jeden podstatný úkol pro vedení NG. Nebudou už v podstatě nutní pracovníci se specializací dějin umění a je tedy nutné angažovat nové pracovníky, jejichž specializace budou spíše směřovat k edukaci, pedagogickému zaměření apod., kteří se budou pohybovat v prostorách Atlasu. Abychom však byli upřímní. Ve Veletržním paláci umění najdeme. Jsou to například dvě stálé expozice umění 1796–1918 a umění 1918–1938. Velmi ambiciózní se jeví pro rok 2023 předpokládaná stálá expozice tvorby 1939–2021. Je zde tedy konečně předpoklad, že se výstavní činnost NG dostane téměř do žhavé současnosti. Až do nedávné současnosti zasahuje zdařilá výstava nazvaná Architektura všem: 1956–1989.
Návštěvníka Veletržního paláce bude jistě také zajímat, jak jakým způsobem se bude NG vyvíjet dál, tedy v roce 2023. Snad nám na tyto otázky dala odpověď tisková konference, která se uskutečnila 17. ledna letošního roku.
Dramaturgický plán charakterizuje generální ředitelka Alicja Knast: „V rámci sezóny 2023 jsme se rozhodli pro novátorské pohledy na osobnosti jako Mánes či Brandl, ale také pro nekonvenční způsoby práce s návštěvníky. Přirovnávám to ke kaleidoskopu, který dává statickým věcem zcela novou podobu.“ Pravděpodobně ten nekonvenční způsob práce s návštěvníky je právě projekt nazvaný Atlas. Bohužel se však nemohu zbavit jedné vtíravé myšlenky. Není tento program jen jakási z nouze cnost? Zaplnit prostory vším možným, ale ne uměním a skrývat to za nový vztah k návštěvníkovi, kde v tomto případě funguje řadu let prostorná kavárna?
Jen taková poznámka na okraj: jak asi musí být současnému výtvarníkovi, když uvažuje o tom, kde se platní jeho tvorba a jeho souputníků, když navštíví Veletržní palác?