Veronika Sušová-Salminen se zamýšlí nad některými příčinami odcizení občanů od současného politického systému.
Aktuální zpráva ministerstva vnitra České republiky o extrémismu konstatovala, že v Česku vznikla „velká, indiferentní, skupina osob, která vyjadřuje nespokojenost se současným společenským uspořádáním a směřováním státu“. Jinak rutinní zpráva zároveň varuje, že tato „skupina osob“ je lehkým cílem manipulací pro extremistické a xenofobní politiky. Nespokojení občané se podle ministerstva charakterizují tím, že „nedůvěřují vládě“ a „demokratickému systému“ a dále „nesouhlasí se zahraničním směřováním státu“. Zpráva či její autoři došla dokonce k tomu, že píše o tom, že nespokojení občané nesdílejí „hodnoty“ typické pro systém, nenacházejí v něm „oporu“ a nevidí v něm přínos pro sebe.
Samozřejmě jenom těžko můžeme od ministerstva vnitra, navíc od zprávy o extremismu, očekávat nějakou hlubší analýzu takto popsané situace. To by nebylo fér. Pomineme teď do očí bijící nekonzistenci – proč má být nespokojenost hned dávána do jednoho pytle s politickým extremismem. Zpráva tvrdí, že tato velká skupina osob má tendenci k manipulaci a také k hledání „alternativ“ v konspiračních teoriích. Tím se těmto nespokojeným občanům přisuzuje spíše „pasivní“ role někoho, kdo „podléhá“ vlivu, ale nemá ve skutečnosti vlastní politickou subjektivitu. Ovšem od ministerstva vnitra asi ani takový výklad moc nepřekvapí, občany celkem tradičně a bez ohledu na režimy vidí prismatem kontroly populace, případně politiky těla (všimněte si slovníku zprávy, která mluví ne o občanech, nýbrž o osobách). Konečně zpráva přiznala, že v české společnosti existují „dlouhodobé společenské antagonismy“, které potom zvyšují míru agresivity. Opět se nijak nevěnuje tomu, v čem tyto „antagonismy“ a „nespokojenost“ spočívají a jaké mají vlastně kořeny a proč je zmiňuje ve zprávě o extremismu.
Proměny systému po globální finanční krizi
Pokusím o vlastní vysvětlení namísto ministerstvo vnitra, aniž bych se příliš opakovala. V nedávné eseji jsem se pokusila o neúplné shrnutí situace v české politice v posledních dvanácti letech, tj. od roku 2009, kdy se v českém prostředí naplno projevily negativní dopady globální finanční krize. Krize postupně proměnila stranický systém v Česku. Došlo k další generační výměně politických stran a seskupení, ke vzniku nových politických projektů a k nástupu výrazně populistické artikulace politiky, která mimochodem rozkryla rostoucí propast mezi (neo)liberalismem a demokracií. Za posledních zhruba dvanáct let jsme sledovali vzestup ANO a také pravicových populistů v podobě několika projektů Tomio Okamury. Došlo také k oslabení (bez náhrady) středové levice (sociální demokracie) a vedle toho i komunistů; v krizi se ocitla ODS a další staré strany hájící neoliberální status quo v české společnosti, který zafixovala postkomunistická transformace.
Problémem bylo, že tyto proměny reálně žádné politické, ekonomické a ideové alternativy nepřinesly. Názorně to vidíme dnes, kdy pětikoalice i nově zvolený prezident obhajují znovu v zásadně neoliberální politiku – zvyšování věku odchodu do důchodu a penzijní reforma jsou jenom nejnovější příklady těchto politických kroků. Ukazuje se tak naprostá myšlenková prázdnota vládnoucí pravice, která pořád žije někde v 90. letech. Dalším dnešním problémem je také ochromení politické opozice, která se omezuje jen na hnutí ANO a okamurovskou SPD v pravém politickém spektru.
Politický systém se fragmentoval a polarizoval, nicméně ani jedno nezměnilo nic zásadnějšího z hlediska problémů, které Česko trápí, ať se jedná o další ekonomické směřování (pozice závislé montovny bez větších vyhlídek v měnícím se světě), o rostoucí společenské nerovnosti (příjmové zatím méně, ale mnohem více majetkové), o stále jasnější rozdělení mezi Česko regionů (periferií) a Česko metropolitní (Praha a velká města) a třeba o kvalitu a fungování české demokracie (tj. schopnost politického systému opravdu reprezentovat občany a jejich zájmy, zlepšení politické kultury, snížení závislosti na politickém marketingu, demokratizace rozhodování). Nešťastně zavedená přímá prezidentská volba, která byla reálně jedinou změnou v politickém systému posledních let, nevnesla reformní změny – naopak posílila negativní tendence. V žádném z těchto problémů nedošlo k významnému posunu, byť proměny v politickém systému mezi roky 2009-2013 naznačovaly určitou a celkem logickou společenskou poptávku po „nějaké“ změně a hlavně růst nespokojenosti a kritiky.
Ztracená dekáda
Jako další problém se ukázalo nejen konkrétní prosazení reálných změn a ne jen kosmetických úpravy, ale i politická a programová formulace požadavků, která by změny mohla prosadit. Příčin je celá řada a jen jednou je nástup ANO jako ve skutečnosti „systémové opozice“ s omezeným programem, jenž sliboval řídit stát jako firmu a boj proti korupci. ANO působilo uvnitř systému, který se zároveň dlouhodobě (a nezávisle na ANO) projevuje velmi uzavřeně. V podstatě vše, co považuje z nějakého důvodu za nepřijatelné, se snaží vyloučit prostřednictvím přisvojení si demokracie. V Česku si pravice a média nárokují právo na určení toho, kdo je a kdo není „demokratický“ a tím značně deformují hrací plochu. Tento v českém kontextu mainstreamový postoj k demokracii je v podstatě autoritářský. Ukazuje na nedokončenou demokratizaci a pohodlnost nekvalitní politické třídy (pokud berete konkurenta jako demokratického protivníka, musíte se namáhat argumentovat ve prospěch svých nápadů a návrhů, pokud z něj uděláte nepřítele, můžete se omezit na nejrůznější formy „exorcismu“ namísto programu). Politický boj se tak s nástupem ANO přenesl znovu do boje o „hodnotové“ nároky na demokracii a jen velmi omezeně do sféry skutečně programového boje alternativ. V českém prostředí fungují stále velmi silné mechanismy blokování opozice a politických alternativ (a konkurentů), které do něj zabudovala neoliberální transformace 90. let a normalizace v 70. – 80.let. Neoliberalismus v Česku zakořenil silně a je dobré si připomenout, že jeho podstatou je izolovat ekonomiku (a konkrétně kapitál) od demokratické politiky (či lépe řečeno od politiky protestu a změny/přerozdělení).
Dalším problémem je podle mého názoru skoro neexistující politická mobilizace. Jistě, média a politický marketing dovedou zdatně povrchně mobilizovat ve prospěch statu quo a proti jeho zdánlivým nebo skutečným vyzyvatelů, tj. nepřátelům „naší“ demokracie či proti „Zlu“. Celkově se daří mobilizovat lidi, aby měli pocit „bytí na té správné straně“, horší je to s mobilizací lidi, aby takříkajíc „byli na svojí straně“. Povrchní marketingová mobilizace se nerovná politické mobilizaci zdola s konkrétními cíli a požadavky, o kterou by se mohla opřít politická síla změny.
Jinak řečeno a nutně zjednodušeno, společenské antagonismy nezmizely, naopak se zostřovaly, ale Česko spíše přešlapovalo na místě. Politický systém si ani s antagonismy a ani s požadavky na změnu neuměl poradit. Můžeme si pomoci metaforou politické „ztracené dekády“, kterou známe například z Latinské Ameriky 80. let 20. století. Příčin pro to bude mnoho, včetně už zmíněné blokace opozice a alternativ či celkové nedůvěry v politiku, kterou produkuje sama současná politika. Je tu rovněž problém atomizace společnosti, kterou neoliberalismus a tekutá modernita (včetně třeba virtuální komunikace v sítích) spíš podporují.
Externalizace politického odcizení
Konečně i ona tendence nějaké části nespokojených občanů ke „konspiračním teoriím“ (i když i tyto je třeba opravdu rozlišovat) představuje vizitku současného stavu společnosti a politiky. Jednak jde o diagnózu důvěry k institucím a autoritám obecně a formu kritiky lidovou revoltou. Také zpráva ministerstva vnitra přiznává, že smyslem spoléhání se na konspirační teorie je nalezení určité alternativy k současnému systému, od kterého se „velká část“ lidí cítí odcizená. Nejde se ale také zbavit dojmu, že autoři vidí v paušálním spojení mezi nespokojenými „osobami“ a „konspiračními teoriemi“ (případně dezinformacemi či xenofobií) způsob, jak nespokojenost zasadit do nelegitimního rámce. Vedle toho jde o vizitku věku virtuální komunikace. Ta vzestup „konspiračních teorií“ podporuje už jen prostřednictvím zpeněžení obsahu, který veřejný prostor neúprosně podřizuje pravidlům reklamy, a anonymity doplněné falešnou „demokratizací“ (lékařem, jaderným fyzikem, historikem nebo kriminalistou se může stát každý bez ohledu na cokoliv jiného). A konečně v mnoha případech, se jedná bohužel i o úpadek vzdělání a vzdělanostních standardů viditelný v (nejen) české společnosti. Ovšem pravdou také je, že stále jasnějším příznakem vzdělanostního úpadku jsou i ony „úspěšné“ povrchní marketingové mobilizace.
V situaci válečného konfliktu, nastupující krize závislého exportního modelu, propadu reálných příjmů, chudnutí středních tříd a perspektivy dalšího osekávání sociálního (a zdravotního) systému bude nespokojenost „velkých skupin“ českých občanů pravděpodobně růst. Jenže současná pětikoaliční vláda má spíš tendenci i nadále tyto lidi odsouvat mimo politiku prostřednictvím nějaké formy represe či blokace opozice, než brát vážně sociální a politické příčiny jejich nespokojenosti. Případně se bude snažit jejich nespokojenost externalizovat (například argumentem, že za ní může Putin nebo ruská propaganda). Není divu. Brát rostoucí nespokojenost vážně by totiž znamenalo přiznat si, že vláda a status quo, který za každou cenu hájí, není řešením problémů, ale jejich nedílnou součástí. Dalším velmi závažným problémem je, že za obzory současné pětikoalice zatím není nikdo, kdo by mohl nabídnout alternativní politický a sociální projekt pro Česko v 21. století. O tak potřebné demokratizaci české „demokracie“ si můžeme zatím nechat zdát.