Jana Turoňová se zamýšlí nad současným stavem demokracie (nejen) v českém kontextu a jako nástroj k její záchraně před nástupem (neo)liberální totality vidí sjednocenou opozici.
Po prezidentských volbách se Česká republika zase o krok přiblížila stavu, který bychom mohli popsat jako tichá okupace. Ačkoliv máme podle ústavy formálně zakotvenou dělbu státní moci, doplněnou o mechanismus, který mezi jednotlivými složkami zajišťuje rovnováhu, fakticky se tento systém hroutí a přestává být schopen ochraňovat demokratickou povahu politického zřízení. Teorie dělby moci, doplněná o systém brzd a rovnováhy, je tradiční institucionální zárukou svobody jedince, a tedy jedním z atributů moderního státu. Otázkou však je, zda-li ještě stále žijeme v moderním státě, nebo již přecházíme do další vývojové etapy postmoderního světa. Ačkoliv v něm nedochází k ústavnímu převratu, nebezpečí s ním přichází.
Nově jsou existující, doposud oddělené funkce, účelově obsazovány vzájemně propojenými politiky a odborníky, kteří spolu neoficiálně, ale o to více intenzivně kooperují, vědomi si přitom nadstátních zájmů, kterým společně slouží a které je zákulisně organizují. Většinou se jedná o propojení v rámci neziskového sektoru s mezinárodní působností v euroatlantické oblasti. Systém je tak narušen zvenčí, pohlcen a ovládnut skrze konkrétní dosazené jedince. Do takového stavu dospěla politická realita, nejen v naší zemi, po mnoha desítkách letech a dalo by se říci, že nyní, po prezidentských volbách, slaví jistý triumf.
Někteří lidé hodnotí aktivní vystupování budoucího nového prezidenta, byť k tomu nemá doposud žádné formální pravomoci, velmi kladně. Schází se s prezidenty sousedních zemí, telefonuje zahraničním partnerům, započal návštěvu krajů, zúčastnil se bezpečnostní konference v Mnichově. Úžasná změna po Miloši Zemanovi, pochvalují si. Jeho hodnotovou a ideologickou propojenost s vládními činiteli kvitují a představují si díky tomu velké pozitivní změny směrem do budoucnosti, zejména konečně nikým nebržděnou integraci se Západem. Ostatně občan by si opravdu mohl myslet, že jednota, která byla na politické scéně dosažena, je výsledkem dobře odvedené práce a „správného pohledu na svět“ těch politiků, kteří se nyní chopili moci.
Situace je však komplikovanější. Pokud si uvědomíme, jakým způsobem a za pomocí jakých metod, jsou politické prostředí a názorová scéna formovány, značně to poupraví naši případnou občanskou spokojenost. Novodobá demokracie, která se začala rodit po velkých revolucích v 19. století, totiž nefunguje sama od sebe. Na náměstích se už neschází občané antického městského státu, kteří z očí do očí diskutují, argumentují a volí. Dnešní moderní demokracie je přímo závislá na mediích (a silách, které za nimi stojí) a její výsledky jsou bohužel přímo úměrné jejich působení. Skutečná hodnota současné „jednoty“ je tudíž zcela odlišné kvality, než jaká je nám předkládána. Je výsledkem obrovské manipulace a opravdu svobodná a vědomá vůle voličů díky tomu v soudobé „mediokracii“ zcela absentuje.
Ovšem média nejsou jediným problémem. Nebezpečí, které se před námi objevuje, pramení zejména ze způsobu, jakým současná vláda nakládá s opozicí. A to nejen s politickými oponenty, tedy s jinými politickými subjekty, ale také s občanským sektorem, který vykazuje odlišné názorové a hodnotové podloží. Vůči politickým oponentům byl již v roce 2021 zahájen frontální útok v podobě sloučených volebních kandidátek. A to za mohutné podpory „nezávislého“ Ústavního soudu. Takový postup byl samozřejmě pečlivě připraven a mohl být realizován jen díky správnému postavení těch správných figur na politické šachovnici. Správným postavením je myšlena pozice, ze které je možné ovlivňovat politickou stranu a správnou figurou takový politik v daném postavení, který se ztotožňuje s proliberálními hodnotami.
Nový liberalismus, včetně všeho, co s ním neoddělitelně souvisí, je základem nové politické epochy, která v plné síle nastupuje. Mění dosavadní fungování politické reality, a to zejména tím, že se neztotožňuje ani s levicí ani s pravicí, ale že se nabourává do celého systému napříč všemi tradičními politickými proudy. Levice a pravice ztrácejí v tomto pojetí svůj význam a nedá se určit, kde se ve vztahu k novému liberalismu nacházejí. Tato ideologie zdomácněla jak v politických stranách pravicových, tak středových i levicových. Například ČSSD prochází tímto fenoménem asi tím nejhorším možným způsobem, jelikož se neuchytila v jeho hlavním koaličním proudu, ale zůstala osamocena na progresivní periferii, snažíce se oslovit menšiny, a přitom ideologicky nezavazet vládní liberální pětikoalici. Podpora v prezidentských volbách tyto snahy jasně zviditelnila a bude záležet jen na duchapřítomnosti a probuzenosti delegátů červnového volebního sjezdu, jestli budou chtít tento trend zvrátit.
Přívlastky „liberální, proliberální, neoliberální“ se v mainstreamu vyslovují jen málo kdy, dalo by se dokonce říci, že vliv této ideologie je záměrně bagatelizován. Ovšem to nic nemění na skutečnosti, že novodobý liberalismus je řídící ideologií veškerých proměn naší společnosti a agresivně zabírá veřejný prostor. Levice ani pravice se mu nemohou nijak vzepřít. Ve vztahu k neoliberalismu jsou důležité jen dvě pozice. Buďto odpor nebo podpora. A zde se dostáváme k zásadnímu tématu dnešních dnů, a tím je (zejména politická) opozice, která jediná může případný odpor aktivovat.
Tam, kde je demokracie liberální, není místo pro demokracii jinou. Předsedkyně Poslanecké sněmovny například nedávno napsala na svůj Twitter: „Opozice je důležitou součástí demokracie. Má-li však dobře plnit svou roli, musí být její kritika konstruktivní, nikoliv destruktivní. To se bohužel neděje. Pracujeme na změně jednacího řádu, aby nekonečné obstrukce neparalyzovaly celou zemi.“ Kdo však objektivně určí, jaká kritika je konstruktivní a jaká destruktivní, kde je hranice mezi obstrukcemi a legitimním politickým bojem (o který v demokracii stojíme), to autorka textu neuvádí. Je ale zcela zřejmé, a to z celého dosavadního působení vlády, že uvedeným arbitrem má být sama vládnoucí pětikoalice.
To je však nepřípustné. Znamenalo by to, že se vládnoucí ideologie stává elitářskou a díky pravomocím, které jí byly pouze dočasně svěřeny, likviduje, zcela proti smyslu a účelu demokracie, odlišné názory. V demokracii musí každý snést existenci opozice a musí ji plně respektovat. Pokud tomu tak není, nejedná se o demokracii. Demokracie především znamená, že politické rozhodování je výsledkem sporu a dohody zúčastněných skupin, které zastupují lid, tedy zdroj moci. Spor je přirozenou součástí demokracie a ten, kdo jej cíleně potlačuje, snaží se o faktickou změnu demokratické formy státu. Pakliže má být zdrojem moci a suverénem vlády jen privilegovaná, úzce vymezená vrstva, již se nejedená o demokracii, jak kdysi popsal Aristoteles. Taktéž tradiční dělba moci byla rozpracována do světa rozmanitosti idejí a politické soutěže. V jiném světě nedává smysl. A proto veškeré snahy nového liberalismu o potlačení opozičních aktivit jsou ve skutečnosti snahou o potlačení demokracie, což v mnohých lidech vyvolává logické úvahy o novodobé totalitě a těžko jim to může mít kdokoliv za zlé.
Místo pro opoziční názory přestává existovat také v rámci veřejného prostoru. Vládní garnitura, ve shodě s médii, se snaží své oponenty zcela vytlačit na jeho okraj, a to je důvod, proč vláda bojuje s dezinformacemi, proč bylo doporučeno vypnutí alternativních webových stránek, proč byl založen KRIT a proč jsou oponenti tak invazivně nálepkováni značkami, které v lidech zcela pochopitelně vyvolávají strach a obezřetnost. Všichni se přeci bojí fašistů, nacionalistů, dezolátů, extrémistů, proruských trollů. Musíme si však uvědomit, že démonizace ideologických oponentů bývá základním nástrojem autoritářských režimů.
Historická zkušenost nás na podobnou situaci připravila specifickým způsobem. Musíme být bdělí v tom ohledu, že úder přichází vždy ze strany, kterou nečekáme a že historie se nikdy neopakuje tak, abychom ji mohli jako šablonu přepisovat stále dokola. A také, že společnost je vždy nejvíce náchylná právě v dobách, kdy to nejméně čeká. Skutečnost, že by se nám před očima rýsoval tichý převrat v situaci, kdy jsme tak „pevně ukotveni“ v demokracii a kdy je tato demokracie dokonce tak „dokonalá“, že je liberální, je pro mnoho lidí nepředstavitelná. Ovšem právě to je ten nebezpečný dějinný okamžik, který spouští dalekosáhlé a nevratné změny. Otázkou je, jakým způsobem se máme zachovat, aby události, které jsou v podstatě nevyhnutelné, nutně nevedly k další obrovské lidské pohromě. To, že přichází změny, nezastavíme. Avšak jak s nimi naložíme, to ovlivnit dokážeme.
Základem by měla být naše schopnost propojit všechny opoziční síly, neztotožňující se s novodobým liberalismem, do jednoho bloku. A v této síle vystoupit na obranu našich zájmů, jakými jsou rodina, tradice, lidskost, duchovní rozměr bytí, tvořivost, rozmanitost a zejména přirozenost. Je třeba zastavit vytrhávání našich životů z tradičních společenských i přírodních vazeb a s pokorou začít s obnovou harmonie života a vyvážených vztahů. V tomto ohledu je velmi inspirativní koncept Petra Druláka, který navrhuje jako možné řešení propojení konzervativní levice s konzervativní pravicí, která by dokázala čelit útoku neoliberalismu. Jelikož liberalismus ovládnul jak pravici, tak levici, jednalo by se v tomto pojetí o přiměřený protiútok konzervativních sil. Jedná se samozřejmě o myšlenku velmi odvážnou, jejíž nositelé budou muset překonat mnoho předsudků a překážek. Pokud však chceme zastavit nástup nové totality, jinou možnost nemáme.