Ondřej Krátký ve svém textu vysvětluje smysl a regionální okolnosti smlouvy mezi Saúdskou Arábií a Íránem, kterou zprostředkovala Čína.
Saúdská Arábie (dále SA) uzavřela s Íránem smlouvu, která má podle společného prohlášení znamenat konec nevraživosti mezi oběma státy. Protože k ní došlo za významného přispění Číny, je lákavé celou věc interpretovat jako další z projevů konce unipolárního světa a nástupu multipolarity. Případně alespoň předstupně pro multipolaritu, oligarchizaci či dokonce hegemonizaci blízkovýchodního regionu některým(i) z jeho hlavních hráčů. To celé v rámci multipolarizace globální arény – což by v případě Blízkého východu znamenalo zvýšení role Číny (či případně BRICS) na úkor Západu obecně, zejména USA pak konkrétně.
Zatímco opatrným Číňanům lze věřit, že pomoc se saúdsko-íránskou dohodou mysleli jako další z win-win projektů v dlouhém či středním horizontu sloužících jejich národním zájmům, nabízejí se dvě hlavní otázky: jak se k věci postaví právě USA a co z ní vyplyne pro (resp. jak ji absorbuje) samotný region.
Novinář a komentátor Elijah Magnier, zastávající postoje, které lze označit až za antiimperialistické, je skepticky přesvědčen o tom, že například ve věci Sýrie (tj. jednoho z hlavních neuralgických bodů jak pro SA, tak pro Írán) „stojí Washington stále mezi Damaškem a Rijádem“. Magnier tak naznačuje, že USA mají stále dostatek pák na to zvrátit jakýkoli dílčí vývoj, který v regionu půjde proti jejich představám.
Na druhé straně Joshua Landis, americký odborník na Sýrii snažící se referovat o dění v zemi co nejobjektivněji, dohodu interpretuje spíš pozitivně s tím, že „rozhovory mezi Damaškem a Rijádem budou následovat“.
V podobném duchu se různí komentátoři vyjadřují k dění v Jemenu, kde střet mezi (šíitskými) Húthii a (více či méně sunnitsko-„wahhábistkými“) vládními jednotkami představuje další hlavní regionální různici mezi Teheránem a Rijádem; o trnu v oku, který Írán díky své podpoře palestinské opozici představuje pro nového spojence několika regionálních arabských zemí a výhledového partnera SA – tj. pro Izrael – ani nemluvě.
Nabízí se tak říci, že dohoda mezi Rijádem a Teheránem odráží do určité míry dlouhodobou tendenci regionálních „mainstreamově“ (tj. ekonomicky liberálně, „prozápadně“ apod.) naladěných států, jejíž cílem je v dlouhém horizontu především určitá „neutralizace“ Íránu; případně je taková jeho neutralizace jejich zbožným přáním.
V podobné logice lze předpokládat, že daná dohoda byla možná zejména na základě určitých ústupků právě z íránské strany. Zatímco SA je v posledních letech co do zásadovosti či věrnosti svému tradičnímu (konzervativnímu) charakteru velmi flexibilní (což ze západního pohledu ovšem navenek působí spíš pozitivně), zůstává Írán věrný své hlavní tradici (či chceme-li „doktríně“), tj. exportu revoluce a antiimperialistickému boji (zosobněnému zejména bezpodmínečnou podporou palestinského a regionálního antisionistického odporu) prakticky beze změny.
Saúdská Arábie má oproti Íránu výhodu v tom, že v ní uskutečňované změny spočívající v postupném oslabování moci duchovenstva i religiózního charakteru země, a naopak zavádění elementů (častokrát hlavně pop-kulturní) modernity skýtají faktickému panovníkovi Muhammadu bin Salmánovi spontánní podporu zejména mladého obyvatelstva. Ač v tomto ohledu Írán bezesporu zaostává, má oproti momentálně lehce „rozkymácenému“ Rijádu stále jasně definované limity, za které nepůjde.
Zatímco je na diskusi, nakolik lze mezi tyto limity počítat podporu právě zmíněným Húthiům (tj. „expanzi“ klerikálního šíismu jihovýchodním směrem, resp. právě na saúdském území), je téměř jasné, že se Írán jen těžko vzdá tvrdě vydobytých pozic západních – tj. v Iráku, Sýrii a Libanonu). Už vůbec se pak nemůžeme bavit o tom, že by Teherán rezignoval na podporu Palestinců (či jiných regionálních sil) vůči tomu, co vnímá jako (v regionu nedomácí, infiltrovanou, okupační, apartheidní apod.) „sionistickou entitu (tj. „tzv. Izrael“).
Právě v tom může spočívat i další motivace k diskutované smlouvě. Izrael, který zejména v posledních měsících jako by završoval svou integraci do regionu prostřednictvím své finální „orientalizace“ (proměňuje se doslova před očima v to, co si Středoevropan stereotypně negativně asociuje s „Orientem“ – ať už jde o demokracii, lidská práva či společenskou rovnoprávnost jednotlivých skupin), podstupuje tuto změnu za dvou hlavních doprovodných projevů:
- vyvíjení snahy o uzavření dohod s co nejvíce regionálními partnery, pokud možno z řad co nejvlivnějších arabských hegemonů (či aspirantů na regionální hegemonii)
- s jakoby podvědomou (či dokonce vědomou, protože dobře informovanou) přípravou na situaci, kdy USA ztratí nejen o vliv v regionu, ale i o jakoukoli další výraznou podporu (kroků) Tel Avivu zájem, či od něj dají jednoduše ruce pryč.
Oba tyto myšlenkové pochody (i jimi vyvolané kroky) se přitom doplňují: pokud se do budoucna nepůjde spolehnout na Washington, bude nutné naučit se co nejdřív výti s místními vlky, ideálně těmi nejvlivnějšími – tedy těmi ze Zálivu. Jen takoví mohou do budoucna poskytnout dostatečnou ochranu před Íránem a jeho spojenci.
Jinými slovy, izraelsko-palestinská problematika zůstává nadále zcela ultimativním blízkovýchodním problémem, přičemž jakákoli snaha přimět Írán slevit z jeho požadavků stran něj je s největší pravděpodobností pošetilá.
Sám Izrael si musí být vědom toho, že ač může Írán souhlasit s lecčíms, určité ústupky jsou pro něj zkrátka tabu. Zároveň ale chápe, že regionalizace palestinského tématu (v situaci, kdy je řešeno pouze mezi „místními“) má oproti její internacionalizaci (tj. stavu, kdy do něj, jako dosud, „strká nos“ Západ včetně USA) jednu podstatou výhodu: podobně jako například (nejednou brutální) vyšetřování podezřelých v orientálním prostředí (či jakékoli jiné špinavé prádlo, které se v Orientu pere zásadně doma) se může jednoduše zapokličkovat, a do potřebné míry tak před světem skrýt.
Takový – orientální – přístup, jímž Izrael (kromě dalších projevů z poslední doby) učinil svůj coming out (ve smyslu přihlášení se ke spíš západoasijské než západoevropské identitě) může být zároveň dalším indikátorem pomalu končící světové unipolarity a přechodu do stavu, kdy si každý musí najít své nové, multipolární hnízdo či těžiště. Některé z hlavních důvodů, proč tak Izrael učinil – tj. palestinská otázka, resp. naděje na omezení regionálního vlivu Íránu či zastavení jeho růstu –, jsou podle mého názoru totožné právě s tím, co sám Írán považuje za cíle, z nichž již nebude chtít slevovat.
Zatímco tedy aktuální forma dohody mezi Rijádem a Teheránem vypadá slibně, až čas ukáže, do jaké míry jde skutečně jen o věc vycházející z potřeby deeskalace mezi oběma státy (a vytvoření „nového regionu“ apod.), resp.
- zda se Rijád časem pokusí právě s Tel Avivem vytvořit nějakou formu ještě ucelenější, intergrovanější regionální koordinace, či
- zda se případně Tel Aviv dokonce pokusí prosazovat své (subjektivně pochopitelné) zájmy přes něj (a/či další arabské země zejména Zálivu).
V inverzním pohledu pak bude zajímavé sledovat, kam až bude sahat íránská připravenost jít na saúdské (resp. „mainstreamové regionální“) požadavky, resp. kde jsou limity, při jejichž zmínce může Teherán opět získat dojem, že je tlačen do něčeho, co je pro něj již nepřijatelné.
Článek vychází ve spolupráci s webem Rebuild Syria.