Historik Jiří Malínský dnes pokračuje ve svém několikadílném seriálu věnovaném nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.
Vystoupení českých spisovatelů jako podnik Maffie
Za rozhodný mezník tohoto zvratného pohybu směřujícího k rozhodné protirakouské rezistenci lze pokládat Manifest českých spisovatelů zveřejněný 17. května 1917 a reagující na obnovující zasedání poslanecké sněmovny říšské rady. Jeho hlavním původcem byl mafista básník Jaroslav Kvapil (1871–1950). Symbolickou postavou Manifestu se stal spisovatel Alois Jirásek (1851–1930). 222 českých signatářů (mezi jinými Jindřich Šimon Baar, Božena Benešová, Josef Borovička, Otokar Březina, Josef Čapek, Karel Čapek, Karel Matěj Čapek-Chod, František Drtina, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Jiří Guth-Jarkovský, Otokar Fischer, Jan Herben, Ignát Herrmann, Adolf Heyduk, Josef Holeček, Karel Hugo Hilar-Bakule, Emanuel Chalupný, Alois Jirásek, Antonín Klášterský, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, Kamil Krofta, Josef Štefan Kubín, Jaroslav Kvapil, Antonín Macek, Jiří Mahen, Josef Svatopluk Machar, Marie Majerová, Helena Malířová, Vojtěch Martínek, Alois Mrštík, Zdeněk Nejedlý, Ivan Olbracht, Gabriela Preissová, Emanuel Rádl, Karel Václav Rais, Antonín Sova, Antal Stašek, Růžena Svobodová, F. X. Šalda, Václav Vilém Štech, Otakar Theer, Anna Marie Tilschová, Karel Toman, Renáta Tyršová, Jindřich Vodák) proklamujících „Tyto touhy a tato práva národa československého nabývají nové posily a nového důrazu dosavadním průběhem světové války, za níž se dostává příští Evropě nového, demokratického vzezření, a všechna naše politika musí míti stejně veliké, osvobozující hledisko, jemuž jest arci z minulosti třeba staré české poctivosti, staré obětavosti a oddanosti, starého slavného zřetele na čest národa a na soud budoucnosti.“ tlačilo za pomoci početných následovníků této petice českou domácí politiku do rozhodnějších poloh národně emancipačních aktivit.
I do domova také pronikaly zprávy o činnosti zahraničního prvního odboje. Všechna jeho ústřední střediska – Londýn, Paříž, Švýcarsko, Rusko, Spojené státy americké – se řídila rozhodnutími Československé národní rady ztělesňovanými především Masarykem, Benešem a Štefánikem. Mimořádný význam mělo zejména čechoamerické krajanstvo – podle Soukupových slov ministr financí zahraniční akce. Publicistická éra zahraničního odboje končila a r. 1916 započalo systematické budování zahraniční československé armády z dobrovolníků jak krajanských, tak zejména zajateckých; především to platilo o Rusku. Zlomový moment představovala zborovská bitva (1.–2. července 1917), která byla součástí ofenzívy ruské Prozatímní vlády (nazývané Brusilovovou). Ruským legionářům se podařilo na jejich úseku přemoci početně několikanásobně početnějšího protivníka; ohlas tohoto úspěchu byl celoruský a umožnil budování druhé a posléze i třetí divize ruských legií (bylo to nejpočetnější seskupení naší prvoodbojové zahraniční armády). Statečnost všech legionářů – ruských, italských i francouzských i těch, kteří bojovali a krváceli v jednotkách statečné srbské armády – podtrhuje fakt, že z pohledu Vídně byli vlastizrádci a v případě zajetí je očekával náhlý polní soud a následný okamžitý výkon rozsudku smrti.
Stockholmská jednání
Manifest českých spisovatelů dála katalyzoval českou politiku. Spojil se s vlivem ruské březnové revoluce i sílící radikalizace uvnitř válkou zasažené Socialistické internacionály. Na stockholmské socialistické předkonferenci, která měla pro vyhrocené vzájemné vztahy sociálně demokratických stran členských stran Dohody a Spolku atomizovanou povahu dialogických jednání, ČSSDSD byla zpovídána ve dnech 26. a 27. června 1917. Mimoto se zde členové české stranické delegace Antonín Němec, Gustav Habrman a dr. Bohumír Šmeral setkali i se zástupcem Československé národní rady prof. Prokopem Maxou (1883–1961), místopředsedou ruské pobočky Československé národní rady. Vlastenecké křídlo české sociální demokracie (autonomistů) bylo tímto kontaktem výrazně posilněno. O skutečném poměru sil na důvěrném jednání se Socialistickou internacionálou se jednoznačně vyjádřil vůči dynastii důsledně loajální dr. Bohumír Šmeral: „Národ československý se octl světovou válkou ve zvláštním psychologickém stavu úplně nenormálním. Stal se obětí jakéhosi všeobecného procítění a vznícení, jež záleží na fanatickém přímo přesvědčení a víře, že se touto válkou dospěje k rozbití Rakousko-Uherska, k osvobození národa československého a ke zřízení samostatného českého nebo československého státu. 95 % československého lidu smýšlí velezrádně. Přeje si zkázu Rakouska a Habsburků. Porážkou ústředních mocností a na troskách panství habsburského a rakousko-uherské monarchie očekává splnění svého přání, zřízení samostatného státu. Těchto 95 % českého lidu staví se nepřátelsky k válce a k Rakousku. Tato víra jest tak pevná a přímo blouznivá … jsem jiného mínění. Přiznávám sice, že tento můj názor jest názorem sotva 5 % českého lidu, ale mám za to, že jest třeba usilovati především o mír, o mír stůj co stůj a potom teprve působiti k rozřešení všech ostatních otázek, také české. Vycházím z předpokladu, že válka neskončí porážkou žádné z válčících stran; v nejhorším případě zůstane nerozhodnou. Proto také nedojde k vytvoření nové Evropy. Jsem pevně přesvědčen, že rakouská říše nepomine, že zůstane, a jsem proto toho názoru, že ve chvíli nebezpečí pro rakouský stát jest třeba, aby se alespoň část českého národa a jeho zástupců hlásila k tomuto státu, aby se po skončené válce národu za osvědčované nepřátelství nemstil, nýbrž aby se mu odměnil z vděčnosti za věrnost projevenou mu v dobách zlých alespoň jeho menšinou. Není-li možno získati pro tuto politiku celý národ, považuji za svou povinnost sám s jednotlivci, třeba v nepatrné menšině, prováděti tuto politiku, aby byl rakouskému státu podán důkaz, že v době jeho ohrožení nebyl celý český národ v táboře velezrádců. Myslím, že tímto způsobem provádím politiku, která snad v československém národě není populární, jest však užitečná a jest záslužná.“
Výstižnost Šmeralova líčení, které se dostalo do veřejného tisku v zahraničí, podtrhl i telegram Jaroslava Kvapila a Aloise Jiráska požadujících Šmeralovu rezignaci na jeho veřejné funkce v Českém svazu a Národním výboru. Současně lze stockholmskou konferenci považovat za další upevnění vazby mezi prvním odbojem domácím i zahraničním. A Šmeralův ohlas za faktickou podporu zahraničního prvního odboje.
Obnova činnosti říšské rady
Obnovení činnosti poslanecké sněmovny říšské rady 30. května 1917 bylo přes posilovanou militarizaci práce (dělníci ve zbrojních a vojenských průmyslech byli de facto stavěni na úroveň vojáků v armádě včetně případných trestních sankcí) provázeno stávkami, které čas od času přerůstaly do hladových bouří. Postupný rozpad zásobovacích systémů byl provázen stále častějšími výjezdy městského obyvatelstva na venkov a, jak již bylo podotknuto, zhoršovaly se i jejich pracovní podmínky včetně délky pracovní doby a zhoršující se kvality i kvantity potravinových přídělů a výpadků v zásobování. Sociální situace obyvatelstvo radikalizovala a zvyšovala jeho despekt vůči dynastii i vládní administrativě Předlitavska. Karel Poslední více sílícím problémům podléhal než je řešil. To se projevovalo i ve vystupování a postupné radikalizaci politické scény: zatímco Češi usilovali o naplňování svých tradičních státoprávních požadavků opíraných o kombinaci přirozeného a historického českého státního práva, němečtí politikové v Rakousku i Česku stále sveřepěji usilovali o jazykové rozdělení Česka. Sílily i odstředivé tendence dalších národů slábnoucí podunajské monarchie.
Státoprávní ohražení Českého svazu vyvolalo smíšenou odezvu. Pro některé bylo příliš oportunní, pro jiné zase až téměř velezrádné. Odráželo atmosféru doby, v níž se vedle řady jiných vedl boj o životy a svobodu Karla Kramáře, Aloise Rašína a Václava Jaroslava Klofáče. Poslanců, kteří se měli vrátit do sněmovny, bylo více; během předchozí vojenské diktatury docházelo ojediněle i k jejich popravám. Válečné vyčerpání však sílilo a spolu s ním bylo stále hlasitější volání po míru. Zatím se omezovalo na občasné výměny požadavků obou válčících stran; Ústřední mocnosti neztrácely naději na vítězství; okupace Rumunska a jednání o brestlitevský mír včetně úspěšné rakouské ofenzívy v severovýchodní Itálii (říjen–listopad 1917) se zdály tuto naději Čtyřbloku potvrzovat. Jako rozhodný faktor se však projevil vstup Spojených států amerických do války a podstatně silnější lidský i hospodářský a surovinový fundament zemí Dohody. Pro domácí rezistenci bylo podstatné věci nevyhrocovat, ale naopak vývojově využívat narůstající slabosti Ústředních mocností.
Rakousko-uherské státní válečné zadlužení rostlo. Třetí listopadová (v ruské optice říjnová revoluce, vedená Leninem a Trockým) ruská revoluce svým požadavkem míru bez anexí a plně dosažitelným právem na sebeurčení nalezla na straně Ústředních mocností silný, avšak současně velmi účelový souhlas. Pro Vídeň i Berlín byl Petrohrad vítanou kořistí a perspektiva okupace Pobaltí, Běloruska a Ukrajiny s jejich surovinovými, strategickými a potravinovými zdroji zdánlivě důvodnou nadějí na léčení jejich stále bolestnějších válečných neduhů. Mnohé naznačovalo i jejich kořistné pojetí obnovy polské státnosti s jednostranným důrazem na území ruského Polska (Halič a Poznaňsko přicházely v tomto jednostranném pohledu zkrátka). Líc měl však také svůj rub: posílení emancipačních snah národů Rakouska-Uherska a v neposlední řadě další oslabení nemocného muže na Bosporu – zaostalé Osmanské říše. Skutečné přínosy ruských revolucí pro první zahraniční odboj zhodnotil Edvard Beneš: „Nepomohlo-li Rusko potlačeným národům svým politickým programem nebo od roku 1917 bojem na frontách, pomohlo jim vydatně svou revolucí. Západoevropská diplomacie, která nám dosud pomáhala z důvodů buď mocenských, nebo taktických, nemohla jíti nyní zpět; vynořily se tu nové nepřemožitelné síly ideové a morální, jež dosavadní její kroky v náš prospěch sankcionovaly. A na druhé straně ve státech střední Evropy tyto síly působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracii všeho druhu, rozvracely národnostně smíšené státy. …“
Česká politika, která se mohla opřít o tříletou kontinuitu své rezistentní práce, měla příležitost manévrovat v poměrně širokém poli různých variant autonomie, využívání českého historického státního práva i volání po úplné samostatnosti a nezávislosti. Posílena byla i její vazba na Slovensko a tamější politickou reprezentaci; dějinně proslulý, po desetiletí trvající hodžovský útěk Slováků do českého Egypta se vázal jak na studia slovenských studentů v Praze na české Karlo-Ferdinandově univerzitě (jedním z nich byl i Milan Rastislav Štefánik), tak na pravidelná luhačovická česko–slovenská setkání (setkávání) i poměrně silnou Masarykovu pozici jak v martinském centru, tak v hlasistické a prúdovské mladé slovenské generaci utužované vedle jiných aktivit častými rodinnými letními pobyty Masarykových v turiecovské Bystričce na přelomu předminulého a minulého století.
Tříkrálová deklarace
Prohlášení rakouskouherského středočeského šlechtice ministra zahraničí Ottokara von Czernina na brestských mírových jednáních navozující obnovu praktik z první poloviny války „Otázka státní příslušnosti národních skupin, nemajících státní samostatnosti, nemůže býti podle stanoviska mocností čtyřspolku upravena mezistátně. Otázka ta budiž v daném případě každým státem řešena s jeho národy samostatně cestou ústavní.“ vyvolala potřebu náležité české reakce do 4. ledna 1918. Vládní snahy o eliminování říšské rady vedly Český svaz ke svolání všeobecné schůze českých zastupitelů říšských, zemských českých i moravských, ale s pominutím šlechtické velkostatkářské kurie na 6. ledna 1918 do Prahy. Přítomni byli i ti, jimž byl upírán ve volbách získaný mandát včetně první české poslankyně Boženy Vikové-Kunětické. Naopak jediným nepřítomným poslancem byl dr. Bohumír Šmeral.
V sále Eduarda Grégra Obecního domu Hlavního města Prahy jednání zahájil předseda Českého svazu poslanec František Staněk, který připomněl české prohlášení z r. 1870 ve prospěch strádající Francie v prusko–francouzské válce i česko–slovenskou sounáležitost a národní sebeurčovací právo. Připravený text Tříkrálové deklarace přednesl sociální demokrat Vlastimil Tusar: „My čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena řady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovanskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních.“ S výslovným odvoláním na obě ruské revoluce r. 1917, březnovou i listopadovou (podle juliánského kalendáře užívaného Ruskem únorovou a říjnovou), se shromáždění českých zastupitelů přihlásilo k sebeurčovacímu právu, ke spojení se Slováky i ke všeobecnému volebnímu právu (pro zemské sněmy neplatilo). Současně abstrahovalo od půl století staré prosincové ústavy Předlitavska a proklamovalo s odvoláním na české historické státní právo ideu státní samostatnosti, aniž by deklarace blíže určovala její konkrétní podobu.
Reakce Vídně na text Tříkrálové deklarace byla okamžitá. Její text byl cenzurou zkonfiskován a předseda předlitavské vlády Ernst Seidler von Feuchtenegg ji prohlásil za velezrádnou. Schválený protinávrh Františka Staňka však vedl k dvoudenní rozpravě na říšské radě, v níž čeští poslanci dále stupňovali svou radikalizaci. Protestní výkřiky jejich německých kolegů na tomto faktu nemohly nic změnit. 29. ledna 1918 byl předsedou Českého svazu Staňkem podán návrh na stažení Seidlerova cenzorského podnětu; premiér, jemuž hrozila v plénu říšské rady porážka, poté svůj podnět stáhl a text Tříkrálové deklarace byl publikován i pro širokou veřejnost. Prosazení Tříkrálové deklarace bylo i dalším nesporným posílením zahraničního odboje na jeho cestě od Zborova k Bachmači. Ve veřejnosti vyvolala velký ohlas, mj. také velkou demonstraci tisíce pražských vysokoškolských studentů českých, jihoslovanských a polských v Měšťanské besedě 10. března 1918; mezi jejími svolavateli byli i dr. Jan Jína (1890–1962), dr. Vlastimil Klíma (1898–1987) a dr. Evžen Štern (1889–1942).