K dnešnému výročí publikujeme ukázku z knihy bývalého diplomata Miroslava Belici věnovanou soudobému Iráku Co nezavály písky Mezopotámie věnované době mezi lety 1990-2020.

Nakladatelství Epocha právě dodalo na trh druhé doplněné vydání knížky bývalého diplomata Miroslava Belici Co nezavály písky Mezopotámie. Svou práci o soudobém Iráku, kde před americkým vpádem působil jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR, opatřil podtitulem Lekce z manipulace a servility. Přinášíme ukázku z této knihy.

Materiální situace obyčejných Iráčanů a především jejich osobní bezpečnost se po americko-britské okupaci Iráku na jaře roku 2003 i ve srovnání s posledními léty vlády Saddáma Husajna výrazně zhoršila. Jestliže sankce OSN, které byly přičiněním USA a Británie soustavně prodlužovány, rozložily iráckou společnost, tak „obnova“ Iráku v režii USA rozkládala iráckou státnost a všechny instituty státní moci. Není divu, že nespokojenost Iráčanů rychle přerůstala v evidentní odpor proti okupaci, často i ozbrojený. Počet amerických vojáků, kteří umírali pod kulkami odstřelovačů a v ohni nástražných výbušných zařízení podél cest, a to tempem převyšujícím deset zmařených životů týdně, neustále rostl. Nepokoje provázené násilnými střety se nejprve začaly šířit v městech ležících v tzv. sunnitském trojúhelníku s centrem ve Fallúdže, ale záhy pronikaly i do dvoumilionového šíitského předměstí Bagdádu.

Obyvatelstvo tří set tisícové Fallúdžy pod vedením zbytků baasistických důstojníků a také bojovníků Al‑Káidy, kteří do města infiltrovali, ještě v průběhu roku 2003 dvakrát vyhnalo americké síly z města a jeho okolí. Za cenu velkých ztrát především mezi civilním obyvatelstvem Američané povstalce přemohli, ale ani poté se jim nedařilo zabránit přílivu zahraničních bojovníků.

Počátkem roku 2004 začal odpor proti okupaci sílit rovněž v řadách iráckých šíitů, kteří až dosud zůstávali spíše pasivní. Sama šíitská komunita měla do jednoty daleko. Jako protiváha k tradičním duchovním vůdcům se nyní o slovo hlásila mladší radikální generace šíitů. V jejím čele stanul nejhlasitější odpůrce cizí přítomnosti mladý duchovní Muktada Al‑Sadr, syn ajatolláha Muhammada Muhammada Sádiqa Al‑Sadra.

Muktada v jednom rozhovoru dokonce označil Spojené státy za velkého hada ve srovnání s „malým hadem“ Saddámem Husajnem. Svým radikalismem Muktada oslovoval především početné vrstvy mladých a nezaměstnaných. Tyto nespokojence se mu podařilo stmelit do politického hnutí, které se nazývalo sadristé. Hnutí zahrnovalo i vojenské křídlo zvané Mahdího armáda. Jméno Mahdí odkazuje na dávno zmizelého imáma, o němž šíité věří, že se má znovu objevit, až se přiblíží konec časů.

Když šéf okupační správy Paul Bremer zakázal v březnu 2004 jedny sadristické noviny, vypuklo v bagdádském šíitském předměstí povstání. Téměř dvoumilionové předměstí původně zvané Saddám City se na znamení odporu přejmenovalo na Sadr City. Povstání sadristů proti okupaci se pak během následujícího měsíce přelilo do Nadžafu a Basry.

Neklid narůstal i v dosud hlavní, i když relativně umírněnější polovojenské organizaci iráckých šíitů, v takzvaných Brigádách Badr. Jednalo se o ozbrojenou složku nám dobře známé šíitské Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI), kterou ještě v Saddámových dobách, roku 1982, založil ajatolláh Muhammad Báqir Al‑Hakím. Tehdy, v době irácko‑íránské války, důstojníci íránské rozvědky na íránském území formovali oddíly Badr z Iráčanů‑šíitů, kteří buď dezertovali, byli zajati nebo prostě do Íránu utekli. Hlavním určením sil Badr v té době bylo bojovat proti Irákem podporovaným tzv. Lidovým mudžáhidům (Chalq). Po obsazení Iráku v roce 2003 ovládli zástupci SCIRI s pomocí příslušníků Badr řadu místních správ a až do příchodu sadristů měli v jižním Iráku po určitou dobu téměř dominantní vliv. Spojené státy se pokoušely zprvu desetitisícové Brigády Badr rozpustit. Jak ale povstání proti okupaci sílilo a s tím i pozice sadristů, Američané začali hledat s vedením Badr společnou řeč. Podporovali hromadný vstup badristů do nové irácké armády a policie, kde příslušníci Badr postupně zaujali velitelská místa. Samy brigády účelově změnily svůj název na Organizace Badr pro obnovu a rozvoj. Spoléhat se na loajálnost příslušníků Badr (na rozdíl od kurdských pešmerg) ovšem američtí velitelé nemohli.

Vedle sadristů a badristů, dvou hlavních šíitských polovojenských formací, které fakticky nelegálně působily jako ozbrojená síla paralelně se vznikající novou iráckou armádou a policií, protože původní Saddámova armáda byla kompletně rozpuštěna, se po celém Iráku vyrojila celá řada dalších, místních milicí, šíitských i sunnitských, jejichž úkolem bylo bránit konkrétní lokality.

Spolu s tím neutuchal ani přítok příslušníků zahraničních radikálních islamistických skupin a sunnitských džihádistů, které rozháraná země bez vlastní bojeschopné armády lákala jako magnet. Nejvíce džihádistů přicházelo ze Saúdské Arábie. „Irák nahradil Afghánistán jako hlavní cvičiště zahraničních teroristů, kteří odsud mohou cestovat po celém světě a působit spoušť…,“ konstatovala (v létě 2005) tajná studie CIA a ministerstva zahraničí USA, kterou měl k dispozici list The New York Times. „V zemi tak rozpolcené, jako je Irák – kde o moc soupeří šíité, sunnité, Kurdové a Turkmeni – se každá polovojenská síla ovládaná jednou frakcí automaticky stávala mocnou zbraní proti ostatním. Přitom v chaotickém obrazu iráckých realit bylo téměř nemožné zjistit, oč jednotlivé milice a skupiny přesně usilují,“ doplňoval obraz kritické situace americký autor Peter Maas.

Snad všechny tyto formace dostávaly výzbroj a finanční prostředky ze zahraničí, a to nikoli pouze z Íránu, který víceméně otevřeně podporoval šíitské náboženské strany. Žádná z dalších sousedních zemí počínaje Sýrií, přes Turecko až po Saúdskou Arábii a částečně i Jordánsko si totiž pokračování americké okupace nepřála. Většina příslušných vlád si zpravidla vždy nacházela neoficiální cestu, jak svého konkrétního klienta v Iráku podpořit.

A aby nebylo mýlky: Spojené státy představované jednotlivými armádními složkami, zvláštními službami a agenciemi rovněž cíleně, byť mnohdy nekoordinovaně, podporovaly v Iráku často zcela protikladné skupiny a síly. Někdy zbraněmi, někdy pytli dolarů nebo informačně. Smyslem této podpory bylo nepřipustit, aby se tyto různorodé síly slily do jednotného proudu proti okupaci.

Salvadorizace Iráku

Jistě není náhodou, že právě v této době – tedy na přelomu let 2004–2005, se v amerických vojensko‑bezpečnostních kruzích a v americkém a britském tisku začalo otevřeně hovořit o „salvadorizaci“ Iráku. Americký týdeník Newsweek ve svém prvním lednovém čísle roku 2005 referoval o dilematu příslušných washingtonských elit: „Co dělat s bažinou, do níž se Irák stále více propadá? Nejnovější přístup Pentagonu je nazýván salvadorskou opcí – a skutečnost, že se o ní vůbec diskutuje, je měřítkem toho, jak moc je Donald Rumsfeld skutečně znepokojen. ‚Všichni se shodují na tom, že nemůžeme pokračovat tak jako doposud,‘ řekl Newsweeku jeden vysoký vojenský důstojník. ‚Musíme najít způsob, jak zahájit ofenzívu proti povstalcům. Dosud byla naší taktikou obrana. A prohráváme.‘ Nyní, jak Newsweek zjistil, se v Pentagonu intenzivně diskutuje o možnosti… uplatnit strategii Reaganovy administrativy v boji proti levicovému partyzánskému povstání v Salvadoru na počátku roku 1980. Tehdy, tváří v tvář až dosud neúspěšné válce proti salvadorským rebelům, americká vláda financovala nebo podporovala ‚nacionalistické‘ síly, které údajně zahrnovaly takzvané eskadry smrti určené k pronásledování a zabíjení vůdců a sympatizantů rebelů. Nakonec bylo povstání potlačeno. Mnoho amerických konzervativců považuje tuto politiku za úspěšnou – navzdory smrti nevinných civilistů a následnému skandálu Írán‑Contras… Mezi současnými vládními úředníky, kteří se tehdy zabývali Střední Amerikou, je i John Negroponte, nynější americký velvyslanec v Iráku. Za Reagana byl velvyslancem v Hondurasu.“ Tolik Newsweek.

I londýnské The Times s odvoláním na oficiální zdroj v Pentagonu v téže době potvrzovaly, že se „… zvažuje vytvoření zásahových týmů kurdských a šíitských bojovníků proti vůdcům iráckého povstání coby strategická změna, která vychází z amerického přístupu k boji proti levicovým partyzánům ve střední Americe před 20 lety…“

Jiný, velmi kritický zdroj nasazení nové strategie zobecnil: „Během uplynulého roku jsme byli svědky toho, jak se USA pokoušejí zavést nad Irákem imperiální kontrolu ve starém stylu 19. století. Katastrofálně selhala. Nyní se pokusí nastolit vládu latinskoamerického stylu s mocnými bezpečnostními silami kontrolovanými USA, toho druhu, který býval běžný v roce 1960.“

Eskadry smrti již mezitím skutečně řádily v Bagdádu a dalších iráckých městech, podobně jako kdysi v Hondurasu nebo Salvadoru. A odpor proti okupaci se jaksi automaticky, nenápadně přelíval do sektářského násilí. Začala se psát nejvíce tragická éra vzájemného vyhazování do vzduchu sunnitských a šíitských svatyň, sebevražedných útoků, únosů osob a nikdy neobjasněných vražd.

Jakou úlohu při organizaci eskader a generování konfesionálního napětí sehrával americký velvyslanec v Bagdádu John Negroponte, úplně přesně nevíme. Zato o muži, který stál po velvyslancově boku jako odborník na protipovstalecký boj, máme představu docela jasnou. S postavou plukovníka Jamese Steela, který sloužil počátkem osmdesátých let jako šéf americké „zvláštní mise“ v Hondurasu, jsme se již setkali na stránkách knihy Zelená zóna – Velkolepý život ve Smaragdovém městě. Zde je tento čerstvý šedesátník uváděn jako významný člen Bremerova týmu odpovídající za sektor energetiky. Do této pozice ho prosadil náměstek ministra obrany Wolfowitz s tím, že Steel bude šéfovat příslušnému iráckému ministerstvu.

Plukovník Steeel se ale energetice příliš nevěnoval. Autor knihy zmiňuje, že nikomu z amerických expertů nebylo zcela jasné, čím se Steel vlastně zabýval. Plukovník se dal dohromady s bývalým šéfem newyorské policie Bernardem Kerikem, který v Bremerově týmu formálně odpovídal za reorganizaci irácké policie. Někteří příslušníci týmu registrovali, že tito dva muži „jako dva kovbojové“ velmi často a zpravidla kolem půlnoci odjížděli ze Zelené zóny, kde sídlila Bremerova okupační správa, spolu s malým ozbrojeným doprovodem. Hned za branou zóny se k nim připojovaly skupiny vybraných iráckých policistů vyzbrojených automatickými puškami M16 a americkými vysílačkami. O čem přesně jejich společné noční razie byly, se dalo jen dohadovat. Hovořilo se o namátkových kontrolách policejních stanic, o pořádání zátahů v místech pobytu údajně podezřelých osob apod. Kerik a Steel se do Zelené zóny vraceli až za svítání a na všetečné dotazy odpovídali, že rozbíjeli bandy únosců a zlodějů aut. Podle autora knihy jejich prapodivné aktivity registrovala i americká armáda, která v té době odpovídala za bezpečnost v zemi a která znepokojeně hlásila nadřízeným, že Steel a jeho kumpán berou spravedlnost ve městě do svých rukou. Zatímco Kerika tyto kratochvíle po třech a půl měsících omrzely a vrátil se do Spojených států, Steel, který měl přímý kontakt na ministra obrany, působil v Iráku s malými přestávkami až do roku 2006.

Kolem skutečného charakteru mise plukovníka Steela a jemu podobných amerických expertů existovala řada závažných podezření. Tématem se časem intenzivně zabývala celá řada novinářů, mezi nimi také britský The Guardian spolu s arabským kanálem televize BBC. Jejich šetření prokázalo, že vysloužilý americký plukovník hrál klíčovou roli při vytváření, výcviku a dohledu nad speciálními policejními komandy zvanými Brigády Vlk (arabsky Ad‑Dhib), které coby „protipovstalecké týmy“ v praxi působily jako smutně proslulé eskadry smrti.

Brigády Vlk formálně spadaly pod ministerstvo vnitra ovládané šíitskými politiky, ale financovaly je Spojené státy. Tato komanda, čítající zpočátku dva tisíce a později už pět tisíc „specialistů“, provozovaly po celém Iráku síť mučících středisek. Personálně je tvořili bývalí i stávající příslušníci šíitských milicí, především Badr, a jejich hlavním cílem byli skuteční i domnělí sunnitští povstalci. Sunnitské autority tato policejní komanda průběžně obviňovaly ze zabíjení sunnitských duchovních, z nezákonných únosů a mučení.

Pátrání investigativních novinářů prokázalo, že příslušníci komand působili povstalcům daleko více násilí, než povstalci způsobili jim či Američanům. Není divu, že sektářské násilí postupně zachvátilo většinu měst a četné obce a že se boj proti okupaci jaksi nepozorovaně ocital na vedlejší koleji. Plukovník Steel a jeho nadřízení si určitě mohli mnout ruce. I vlastní materiály americké armády zveřejněné na serveru Wikileaks přesvědčivě vypovídají o tom, že aktivity těchto komand a podobných polovojenských sil a sektářských milicí terorizujících sunnitskou komunitu směřovaly k zažehnutí občanské války.

Na vrcholu sektářského konfliktu bylo podle zahraničních zdrojů v ulicích Iráku rozházeno tři tisíce těl měsíčně. Samo hlavní město skýtalo v té době mimořádně děsivý pohled. V odpadových kontejnerech nacházeli obyvatelé zrána zmrzačené mrtvoly mladých mužů, často s vyloupnutýma očima a s přeráženými kostmi a stopami mučení. Paradoxní je, že právě v této době zřídila Alávího přechodná vláda ministerstvo pro lidská práva.

Po celé zemi byla vybudována tajná detenční střediska, kde byly zadržené osoby běžně vystavovány mučení. Jen v samotném Bagdádu se jich nacházelo nejméně šest. Podle šéfa oddělení pro lidská práva Asistenční mise OSN v Iráku Johna Pace bylo mučení praktikované v těchto a dalších policejních zařízeních nového Iráku co do stupně krutosti stejné jako v Saddámově době. Týkalo se ale daleko většího počtu lidí. Přitom 80 až 90 % z nich tvořili lidé zcela nevinní, bez jakéhokoli vztahu ke zločinu. Pace také potvrdil, že američtí představitelé o mučení v iráckých věznicích věděli, nebo i přímo předávali iráckým místům zadržené osoby s tím, že budou vystaveny mučení. To bylo jasným porušením příslušné úmluvy OSN proti mučení.

Úplné zmapování této nejsmutnější kapitoly „budování nového Iráku“ si vyžádá ještě mnohé úsilí. Americká média jsou v daném ohledu zdrženlivá, neříkají například nic o tom, že by se odborník na energetiku plukovník Steel sám přímo fyzicky podílel na mučení prováděném na podezřelých osobách a zajatých povstalcích. Přesto však je mimo jakoukoli pochybnost, že osobně byl svědkem týrání, které zahrnovalo zavěšování podezřelých osob za nohy hlavou dolů, vytrhávání nehtů a mučení elektrickým proudem.

* * *

Specialisté na rozdmýchávání sektářského násilí působili nejenom na území okupovaném americkými jednotkami. I jižní sektor s centrem v Basře, který spravovaly britské síly a kde se nacházel i náš pomocný expediční sbor, žil ve znamení výbušného napětí a místní lidé měli k objímání s „osvoboditeli“ opravdu hodně daleko.

Jedna epizoda vypovídající nejenom o averzi obyvatel Basry k okupantům se dostala na přední strany britských deníků. Týkala se bitvy o městské vězení v Basře, k níž došlo 23. září 2004. Kontext bitvy britští novináři přirozeně vylíčili tak, aby renomé královských sil v očích britské veřejnosti příliš neutrpělo.

V Basře se tehdy, v mimořádně ostré kolizi, střetli z jedné strany příslušníci místní irácké policie a Mahdího armády Muktady Al‑Sadra. Z druhé strany pak britští vojáci. Ti se s pomocí tanků a vrtulníku snažili osvobodit z vězení bráněného Iráčany své dva zadržované příslušníky. Dva týdny před tím, přesně 9. září, irácká policie zastavila podezřelý vůz. V Toyotě Cressida spatřila dva muže oblečené do místních hábitů a s parukami. Tito muži – později se potvrdilo, že jde o členy elitních speciálních sil SAS – zahájili na policisty palbu. Jednoho policistu zabili a dalšího zranili. Posléze se irácké policii podařilo oba Brity zpacifikovat a dopravit do vazby v místním vězení. Při prohlídce vozů zadržených bylo nalezeno větší množství výbušnin, roznětky na dálkové odpálení, protitankové zbraně a paruky.

Místní úřady zahájily vyšetřování, případ byl ze strany místních lidí velmi ostře sledován. Již od jara toho roku totiž Basra žila ve znamení mimořádného napětí a strachu. Před necelým půl rokem, 22. dubna, šokovalo místní obyvatelstvo pět mohutných výbuchů trhaviny uschovaných v osobních vozech. Exploze po sobě zanechaly 68 usmrcených místních civilistů, včetně dvaceti dětí. Zjevně šlo o koordinovanou akci. Výbuchy následovaly hned po sobě, přičemž tři se odehrály před policejními stanicemi v různých čtvrtích Basry. Na protest proti těmto jatkám uspořádali sadristé v Basře mohutnou demonstraci a mluvčí Muktady Al‑Sadra tvrdil, že má důkazy, že do útoků byli zapojeni Britové.

Britská okupační administrativa zase vinu za útoky připisovala sunnitským militantům a Al‑Káidě. Na objasnění počínání zadržených příslušníků SAS, proč na místní policisty stříleli, zájem ale zjevně neměla. Výsledek zářijového střetu o městské vězení byl předem dán: britským tankům nemohli místní lidé dlouho čelit. Oba zadržování příslušníci SAS se tedy nakonec vrátili ke svým jednotkám, aniž mohli podat uspokojivé vysvětlení, proč v přestrojení, v parukách a v civilním voze s výbušninami korzovali po rušných ulicích města a proč napadli místní strážce zákona. Samo vězení bylo britským útokem zcela zničeno, přičemž z něj v nastalém zmatku uprchly desítky kriminálních živlů.

Basra přirozeně nikdy předtím ani potom klidným místem nebyla a určitě nemohla sloužit jako vzor harmonické spolupráce okupačních sil s osvobozenými Iráčany. Své by o tom mohli vykládat příslušníci kontingentu Armády ČR působící v místní vojenské polní nemocnici, pokud by byli zbaveni závazku mlčenlivosti.

Zarkáwí – strašák, nebo ochránce sunnitů?

Nejenom zástupci britských sil v jižním Iráku v souvislosti s teroristickými útoky hovořili o přímém zapojení sunnitských militantů a příslušníků Al‑Káidy. Irácká i světová média stále častěji přinášela zprávy o aktech násilí, které po celém Iráku – s výjimkou Kurdistánu – páchali zahraniční teroristé. Velmi často přitom padala odvolávka na takzvanou Zarkáwího síť. Jindy byl uváděn přímo sám Abú Mus‘ab Zarkáwí, jordánský terorista, který na četných propagačních videích zpravidla vystupoval v zahalení. Kdo byl tento tak záhadný a tolik obávaný muž?

Oficiální, trochu romantizující verze vypráví o tom, jak čtyřiadvacetiletý islamista Abú Mus‘ab Zarkáwí, pocházející z jordánského města Az‑Zarká a roztrpčený neutěšenými místními poměry a servilností jordánské vlády, odešel podobně jako mnozí jeho vrstevníci s myšlenkou na pomstu a na džihád do Afghánistánu. To už se psal rok 1989, přitom poslední sovětský voják odešel z Afghánistánu v únoru vzpomenutého roku. Méně romantickou realitou bylo, že se Afghánistán mezitím – podle vyjádření bývalého ředitele CIA Roberta Gatese – přeměnil „… v ráj pro teroristy operující po celém světě“. Gates věděl, o čem mluví a kdo se o tento smutný výsledek nejvíce zasloužil.

Byly to Spojené státy a Saúdská Arábie, jež po dvě desetiletí vynakládaly miliardy dolarů ročně na vyzbrojení a výcvik afghánských mudžáhidů a interbrigád „arabských Afghánců“. Za organizátora těchto interbrigád určily ve své době saúdského státního příslušníka Usámu bin Ládina. Šejch Usáma se ale postupem doby obrátil proti svým pánům. Nemohl se smířit se skutečností, že americké jednotky zůstávaly na území Saúdské Arábie, v blízkosti islámských svatých míst, i po ukončení Bushovy války za osvobození Kuvajtu v roce 1991. Zbožný šejch bin Ládin proto tehdy ze svých věrných vytvořil teroristickou organizaci Al‑Káida (v arabštině základna). Prostřednictvím buněk Al‑Káidy v řadě zemí a s podporou jiných islamistických skupin začal uskutečňovat násilné akce proti „americkému režimu“. Cílem se měly stát ambasády nebo americká plavidla.

Zarkáwí byl jedním z těch, kdo se o přízeň a podporu bin Ládina ucházel. Dosáhnout osobního setkání s bin Ládinem se mu ale nepodařilo. Saúdský šejch si od mladého Jordánce z nějakého důvodu udržoval odstup. Přesto mu ale poskytl finanční pomoc na rozjezd jeho vlastní džihádistické skupiny. Ta rozbila svůj tábor na opačné straně Afghánistánu než Al‑Káida, v Herátu poblíž iránské hranice.

Po americkém obsazení Afghánistánu na sklonku roku 2001 se Zarkáwí a jeho věrní přesunuli do kurdské enklávy na severu Iráku, do bezletové zóny, kam železná ruka Saddáma Husajna nedosahovala. Svůj tábor zbudovali v okolí horské vesnice Sargata pod ochranou místní teroristické skupiny Ansár Al‑Islám. Zarkáwí zde měl plánovat teroristické akce a také provádět pokusy s primitivními otravnými látkami. V té době se už údajně nacházel v hledáčku zpravodajských služeb Jordánska a také CIA, které ho podezíraly z vraždy jednoho amerického diplomata v Ammánu.

To, že se Zarkáwí ukrývá ve vesnici Sargata, zjistili důstojník‑operativec CIA Sam Faddis a analytička v ústředí Nada Bakosová, jimž bylo po 11. září svěřeno pátrání po bin Ládinovi. Společně požádali svoje ústředí (Protiteroristické centrum CIA – CTC) o souhlas s likvidací Zarkáwího a jeho tábora. Mohlo k tomu stačit pár bomb či rychlá akce americko‑kurdského komanda. K velkému překvapení pátračů ale obdrželi zamítavou odpověď. Nada Bakosová v interview s portálem Frontline později upřesnila, že zákaz přišel od ministra obrany Donalda Rumsfelda a jeho náměstka Douglase Feitha. Ti v té době hledali zdůvodnění pro připravovanou americkou invazi do Iráku. Domnívali se, že pokud by byl Zarkáwí už nyní zabit, přišli by o část chystaného zdůvodnění, tedy, že Saddám Husajn údajně ukrývá teroristy.

Útok na Sargatu se tak neuskutečnil a Zarkáwí bez úhony přežil toto pro něj mimořádně kritické období.

Něco z nálezu Bakosové a Faddise se dostalo alespoň do proslulého vystoupení ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN 5. února 2003, těsně v předvečer invaze. Powell až dosud světu zcela neznámého Zarkáwího přímo pojmenoval. Označil ho za pojítko mezi Saddámem Husajnem a Usámou bin Ládinem coby důkaz, že Irák ukrývá mezinárodní teroristy a také laboratoře na otravné látky. Nezaslouženě ho tím uvedl do síně slávy světového terorismu. „Hvězdná“ kariéra Zarkáwího tímto byla nastartována.

Od chvíle Powellova vystoupení se už sláva jordánského teroristy šířila napříč arabským světem: z Iráku do Maghrebu a na Arabský poloostrov. Na webových stránkách zaměřených na zviditelňování džihádistických kauz se roztrhl pytel s příběhy a šoty o Zarkáwího hrdinských činech. Lidé začali vstupovat do džihádistických formací údajně jen kvůli němu. S jeho jménem začaly být spojovány bombové útoky, únosy a odřezávání hlav. Svět se otřásl hrůzou nad záběry, kde údajný Zárkáwí popravuje dlouhou dýkou zajatého amerického novináře Nicholase Berga.

A svět si měl patrně zvyknout na to, že tam, kde se nepodařilo jednoznačně určit pachatele monstrózních teroristických akcí, nastupuje jako jejich strůjce Zarkáwí nebo jeho stoupenci. Sem patří dosud neobjasněný bombový útok na sídlo OSN nebo na jordánskou ambasádu v Bagdádu či pumový atentát v Nadžafu, kde zahynulo osmdesát osob včetně ajatolláha Muhammada Bákira Al‑Hakíma.

Vrcholnou akcí připisovanou Zarkáwímu se stal bombový útok na šíitskou svatyni Al‑Askárí v Sámarrá (22. února 2006). Mohutný výbuch zničil proslavenou zlatou kopuli mešity a rozpoutal vlnu násilí zaměřenou proti sunnitům. Šíitští radikálové hnáni pomstou a rozhořčením zase v příštích dnech zaútočili na devět desítek sunnitských mešit. Jen za jeden týden tehdy při násilných aktech zahynulo 1300 Iráčanů. K odpovědnosti za tragédii v Sámarrá se nikdo nepřihlásil. Vůdcové oficiální Al‑Káidy v Afghánistánu tento zločin přímo odsoudili: zabíjení nevinných, ať sunnitů nebo šíitů – bratrů ve víře, je zločin.

Na rozdíl od těchto vůdců Zarkáwí své protišíitské zaměření otevřeně vystavoval na odiv. Na videích se průběžně prezentoval jako ochránce iráckých sunnitů, coby ochranná hráz před perzekucemi ze strany šíitských milic nebo zlovůlí okupačních jednotek. To hrálo do karet americkým velitelům i médiím, která začala jordánského teroristu vykreslovat jako hlavní zdroj sektářského násilí a vzmáhající se občanské války. Začaly se mu rovněž připisovat téměř všechny útoky na okupační síly. Hon na něj se stal prestižním cílem koaličních zpravodajských služeb. Psaly se o něm studie a knihy. Jedna z nich – Vzestup Islámského státu: Pod černou vlajkou teroru – vyšla v roce 2016 také v češtině.

Byl Zarkáwí opravdu takový hrdina? Anebo spíše produkt válečné propagandy usilující o dosazení obrazu démonického nepřítele, obrazu, který by posloužil k ospravedlnění pokračující okupace? Někteří lidé, kteří jordánského teroristu opravdu dobře znali, včetně jeho bývalých spoluvězňů z Jordánska, vyjadřovali pochybnosti, že by Zarkáwí měl na to stát se povstaleckým vůdcem. Nebo, že by mohl být vůdcem čehokoliv.

„Kdo je to Zarkáwí? Nikdy jsem se s ním nesetkal…,“ ptal se sunnitský kmenový vůdce z Ramádí Zajdán Džábirí. Podle něj byl Zarkáwí americký agent, kterého vyslal Washington, aby rozdmýchával nepokoj, díky němuž by lidé ze Západu spolu s Íránci získali záminku pro zničení Iráku a mohli si poté mezi sebou rozdělit kořist. Podobně situaci viděla řada dalších sunnitských kmenových náčelníků, kteří z přítomnosti zahraničních povstalců v jejich lokalitách nijak nadšeni nebyli. Jiní vlivní sunnité ovšem zase cizí bojovníky vítali jako protiváhu šíitským a americkým komandům.

Z opačného politického tábora, ale podobně jako šejch Džábirí smýšlel o působení jordánského teroristy v Iráku šíitský vůdce Muktada Al‑Sadr: „Jsem přesvědčen, že Zarkáwí je fiktivní postava, něco jako nůž nebo pistole v rukou okupanta…, je to zbraň v rukou Ameriky, která na něj připíná svoje zločiny.“

Korespondent britského The Telegraph se také spíše přikláněl k tomu, že Zarkáwí byl více mýtus než reálná postava. Svůj závěr opíral o rozhovory s americkými zpravodajci v Iráku, kteří se přiznali, že všelijakým dobrodruhům ve své době vypláceli až desetitisícové odměny za šíření fámy o Zarkáwím coby vůdčí osobnosti.

Tak či onak, z pohledu dalšího vývoje Abú Mus‘ab Zarkáwí představuje především falešný symbol odporu proti americké okupaci. Falešný proto, že ve skutečnosti parazitoval na legálním odboji širokých vrstev obyvatel Iráku proti cizí okupaci a fakticky umožňoval, aby byl irácký odpor vykreslován jako obyčejný terorismus. Nelze než souhlasit s úsudkem britského poslance George Gallowaye, který Irák velmi dobře poznal a průběžně tuto zemi navštěvoval. Galloway v pořadu BBC Question Time označil Zarkáwího za „strašáka“ vytvořeného Američany s cílem prosadit fikci, že za hnutím odporu v Iráku stojí cizinci, zatímco prý většina Iráčanů s americkou a britskou okupací údajně souhlasí.

Miroslav Belica: Co nezavály písky Mezopotámie, Epocha: Praha 2023 (2. vydání), IBSN 978-80-278-0108-4