Jan Zeman se zamýšlí nad tím, zda lze ekologii jako vědu spojovat s politickým spektrem a k čemu pak takové snahy vedou.
Občas slýcháme pojmy „pravicová ekologie,“ „pravicový ekolog“. Opravdu nevím.
Ekologie je věda, někdy lépe, jindy hůře a někdy také zcela katastrofálně zvládaná. Věda o vztazích mezi jednotlivými organismy a jejich biotickým a abiotickým prostředím nemá s pravolevým politickým spektrem opravdu nic společného.
Nicméně i přesto o sobě někteří ekologové tvrdí, že jsou „pravicoví“. Uvedu několik příkladů.
Bedřich Moldan
První ministr životního prostředí Bedřich Moldan se svého času označoval za pravicového ekologa. Snad tak chtěl lépe vyjít s pravicovými stranami, které ho jako ministra zákeřně nezákonnou lustrací popravily (potřebovaly rozjet skandální praxi brutálního kádrování za pomoci lustrací), ale to je tak asi vše. Nemá smysl se tím víc zabývat.
Weizsäckerova ekologická daňová reforma
Umírněně pravicovou koncepci ekologické daňové reformy svého času načrtnul německý ekonom – ekolog E. U. Weizsäcker, známý též kontroverzní knihou Faktor čtyři. Jádrem jeho koncepce ekologické daňové reformy byl návrh postupně dlouhodobě, podle stanovených zásad například 15 nebo 20 let zvyšovat zdanění vybraných ekologicky závadných komodit, zejména fosilních paliv a z nich vyrobených energií, při souběžném snižování sazeb a tím i výnosů sociálního a zdravotního pojištění, popř. i snižování progresivnosti daně z příjmů fyzických osob, a souběžném přijímání některých kompenzačních sociálních dávek pro příjmově nejchudší občany, kteří by zdražováním paliv a energie mohly být zásadně ohroženy. Měla platit zásada, že o kolik se zvýší zdanění paliv a energie, o tolik se sníží zdanění práce.
To byla opravdu umírněně pravicová koncepce – mírné přisypávání bohatým a mírné ubírání zejména chudým, resp. zvyšování zdanění spotřeby. Reálnější, umírněně levicová koncepce ekologické daňové reformy by měla obnášet zvyšování zdaňování fosilních paliv a energie z ní vyrobené (stejně jako u Weizsäckera) při zvyšování progresívního zdanění – daně z příjmů fyzických osob, daně z příjmů právnických osob, majetkových daní pro bohaté a samozřejmě nezbytné výraznější sociální kompenzace + masivní podpora úspor paliv a energie.
Jestliže Weizsäckerův koncept byl pro bohaté Německo zřejmě ještě únosný, obdobné tehdejší návrhy českých ekologů pro ČR byly nejspíš za hranicí sociální únosnosti. Vzpomínám-li ale na tehdejší diskuse, tak si takový problém nenechali vymluvit.
Bursíkova tzv. ekologická daňová reforma
Jednalo se o tzv. první etapu ekologické daňové reformy, součásti nechvalného „batohu“ změn daní pravicového premiéra Mirka Topolánka, schváleného v roce 2007. Jejím jádrem bylo snížení beztak nedostatečné progresivity daní z příjmu, tj. podstatné přihození bohatým, a podstatné zvýšení snížené sazby daně z přidané hodnoty, tj. podstatné zatížení spotřeby základních životních potřeb. Batoh byl parlamentem protlačen prakticky bez větších sociálních kompenzací sociálně slabým občanům.
K tomuto typicky pravicovému „obludáriu“ Topolánka, Kalouska a spol. bylo připojeno zdanění části spotřeby pevných a plynných paliv a elektrické energie podle návrhu Bursíka. Byl to takový přílepek, toto nové zdanění fosilních paliv a energie z nich vyrobené bylo velmi nízké, jeho roční výnos kolísal mezi 2,5-3,5 miliardami Kč, tj. z hlediska stimulace úspor paliv a energie, přednostně z fosilních paliv, byl zanedbatelný. Protože byl přijat spolu s batohem, myšlenku ekologické daňové reformy účinně kompromitoval.
Patřila sem i podpora zavádění obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého (CO2) z velkých zdrojů, zjevně to spekulačního nástroje, navíc zatíženého hrubými defekty – nevztahoval se na jiné skleníkové plyny než CO2, vztahoval se jen na velké emitenty CO2, nikoliv emitenty střední, malé a mobilní, velká část zpoplatňovaných emitentů byla léta od zpoplatnění osvobozena a kvazi-cena 1 tuny CO2 činila dlouho kolem 3 eur, tj. z hlediska potřeby stimulovat snižování emisí CO2 měla zanedbatelnou výši. Na otázku, proč nepoužil mnohem efektivnější zdanění emise oxidu uhličitého, Bursík odpověděl, že se nic jiného nedalo ve vedení EU prosadit, které zabředalo do stále hlubší bažiny ekonomického liberalismu, tj. pravičáctví.
Absurdní podpora OZE
Patřila sem i podivná podpora tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE) – povinnost zajistit minimální ziskovost jakémukoliv novému zařízení využívající OZE, což nepřekvapivě zakládalo vysokou neefektivnost. Tato zásada byla v ČR uzákoněna již v roce 2003 za ministra životního prostředí Libora Ambrozka, a to na přání či spíš na základě diktátu vedení Evropské unie.
V letech 2004-07 byl stimulační vliv tohoto zákona prakticky zanedbatelný, resp. příslušné technologie byly vysoce ztrátové a málokdo zde zkoušel podnikatelské štěstí. To zřejmě vedlo Bursíka k prosazování nepochopitelné zásady, že zisk při instalaci zařízení na využívání OZE musí být garantován, i kdyby čert na koze jezdil. Nepochopitelné bylo, že v Česku nebyly, na rozdíl od jiných členských států EU, uzákoněny efektivní brzdy pro případ zásadní změny podmínek využívání toho či onoho druhu OZE.
Návrh zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vlády ČR měl umožnit snižovat ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů v rozsahu maximálně o 10 % za rok, a to jen k 1. lednu, tj. z roku na rok. To bylo zjevně málo, protože ceny zařízení pro OZE měly potenciál značného kolísání, a to i na základě spekulace. Na základě pozměňovacího návrhu poslance byla tato zjevně nedostatečná brzda dále podstatně oslabena, možné snížení o 10 % z roku na rok bylo nahrazeno možnosti snížit cenu jen o 5 % z roku na rok, viz zákon č. 180/2005 Sb. Nepochopitelné bylo, že v Česku nebyly, na rozdíl od jiných členských států EU, uzákoněny efektivní brzdy pro případ zásadní změny podmínek využívání toho či onoho druhu OZE. Tím byl založen velmi nebezpečný mechanismus, který se ukázal jako mimořádně tragický.
V letech 2004-07 byl stimulační vliv tohoto zákona prakticky zanedbatelný, resp. příslušné technologie byly vysoce ztrátové a málokdo zde zkoušel podnikatelské štěstí. Zásadní problém byl, že na základě tohoto zákona Energetický regulační úřad svým Cenovým rozhodnutím č. 10/2005 ze dne 18. listopadu 2005, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, viz cr200510.pdf, byl nucen přiznat velmi vysoké výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nejvyšší byly u elektřiny ze slunečního záření, a to 6 710 Kč/MWh u zdrojů instalovaných před 1. 1. 2006 a 13 200 Kč / MWh pro zdroje uvedené do provozu po 1. 1. 2006, viz část 1.9, bez možnosti podstatného snížení v případě možného podstatného zlevnění fotovoltaických panelů bez změny zákona. Hrubě chybné heslo, že co je ekologické, musí být i ekonomické, přineslo tragické výsledky.
Stalo se, co se dalo předvídat. Po tomto zásadním zvýšení cen elektřiny z nových fotovoltaických elektráren šel vývoj samospádem, resp. při nečinnosti odpovědných neodpovědných se prosadila absence záchranných brzd. V roce 2009 ceny panelů pro fotovoltaické elektrárny začaly prudce padat. Vláda Mirka Topolánka v demisi a později úřednická vláda Jana Fischera nebyly s to rychle, resp. vůbec reagovat. Jistě i proto, že dvě hlavní frakce ve Sněmovně – ODS a ČSSD – nebyly přijetí korekce nesmyslného ustavení zákona o podpoře OZE nakloněny. Přijetí změny po volbách v roce 2010 již přišlo pozdě.
Bilance převážně fotovoltaického tunelu
Předně, podpora OZE na základě technicko-ekonomicky nezralých technologií přišla draho všechny státy, které se jí ve větším rozsahu dopustily. Vyprávět mohou Němci, kteří ceny elektřiny z OZE, zejména z fotovoltaických elektráren, snižovaly již asi 10x. Vyprávět mohou Španělé, kteří podporovali výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren, které pracovaly i v noci. Jak se to podle zjištění novin El Mundo z roku 2010 dělalo? „Je možné, že někteří developeři fotovoltaických elektráren využívali k výrobě elektřiny dieselové generátory, protože příplatky za megawatt činily 436 eur,“ napsal tehdy deník o této kauze. Samozřejmě se to vyplácelo pouze provozovatelům, resp. společnost byla sdírána z kůže, a zda to pomohlo stabilitě klimatu, se ani dnes neví.
Absolutně nejhůř ale dopadla ČR, která si „zapomněla“ nastavit záchranné brzdy. Šetření Nejvyššího kontrolního úřadu je zde neutěšené – tento drsný experiment měl v roce 2015 stát daňové poplatníky a spotřebitele elektřiny úhrnně asi 1 000 miliard korun českých. Musí se prý respektovat, že soukromí investoři, většinou brutální spekulanti, tak činili v dobré víře. Část ztrát bude po mnoho let hradit státní rozpočet, část spotřebitelé elektřiny prostřednictvím její vysoké ceny.
Mám za to, že se zde stala nebetyčná hloupost, resp. základní poučení jsou:
- Nelze prosazovat technicko-ekonomicky nezralé technologie.
- Nelze zavádět mechanismy, které nemají účinnou brzdu pro případ selhání koncepce.
- Nelze přehlížet, že v podmínkách pozdního přezrálého kapitalismu jsou bohulibé cíle vesměs znásilněny silnými lobbistickými skupinami a jejich zamýšlený cíl znetvořen k nepoznání.
Nepoučili jsme se
Přestože Bursíkův, převážně fotovoltaický tunel těžce a nadlouho zkompromitoval využívání OZE v ČR, nevládní ekologové – energetici – se nijak nepoučili, podobně Evropská unie. Dál prosazují biomasu jako OZE, prý jen ať hladem umírá v rozvojových státech ještě víc lidí, spalují se tropické deštné pralesy, plundruje orná půda i v ČR atd. Dál se prosazují vodní elektrárny, i za cenu ničení vodních poměrů. I nadále se přehlíží četné otazníky u větrných elektráren. Konkurenceschopné jsou jen solární sluneční kolektory pro ohřev teplé vody. Teprve v posledních letech začínají být částečně konkurenceschopné fotovoltaické elektrárny, tedy pokud si výrobce svou elektřinu také spotřebuje.
Počítat komplexní energetickou a komplexní emisní náročnost? Prý proč? Bude prý dostatek levné šetrné energie z OZE. Opravdu? Srovnej s článkem zde. Ono je snad málo otazníků u vodíkové energetiky, u elektromobility, u větrných elektráren?
Drtivá je Zelené dohoda pro Evropu aneb Jak efektivně zbankrotovat EU a zejména její průmysl a zemědělství ve jménu vysokých klimatických cílů. Zuřivým bojovníkům za Zelenou dohodu, resp. Green Deal, nevadí ani elementární skutečnost, že svět EU až na výjimky (Kanada) nenásleduje a spíše hledá cesty, jak z blbosti EU vytěžit pro sebe výhody.
Těžko se komentují dokumenty rozvíjející Zelenou dohodu pro Evropu. Záměr zakázat auta na fosilní paliva (nová, mnohem dražší a méně dostupná od roku 2035), záměr zredukovat živočišnou výrobu (už dnes je v ČR zejména orná půda hrůzně vyplundrovaná pro nedostatečné hnojení statkovými hnojivy, které nelze realizovat už proto, že stavy skotu a prasat jsou na 40 % roku 1989 a mají se v rámci zrůdných reforem dále snižovat) a v zásadě i zakázat lidem potraviny živočišného původu, případně maso hospodářských zvířat nahradit cvrčky, kobylkami a nevím, čím vším ještě… Člověk přece byl odjakživa všežravec a nemůže to změnit ani zvůle otrokářů, kteří na svých otrocích šetřili i tak, že živočišné potraviny málokdy viděli. Nebo chtějí postupovat metodou odnaučovat kobylu žrát, dokud nechcípne?
Těžko se komentuje skutečnost, že do plynové infrastruktury rozpočty EU a členských států EU v posledních letech investovaly stamiliardy eur. Zemní plyn je přece také fosilní palivo a není zdaleka tak klimaticky šetrné, jak někteří tvrdí. Emise se musí počítat od těžby až po spálení, ne že my jsme hezcí a státy těžící a vyvážející plyn jsou ti strašní klimatičtí hříšníci. Tyto „klimatické“ investice začaly v EU dávno před velkou válkou na Ukrajině, tj. před 24. únorem 2023.