Ain’t No Sunshine, Maghostut a Politican jsou tři skladby, které dnes ve svém průvodci jazzem představuje Jan Schneider.
Líbí se vám pánembohem obdarovaní flétnisté? Co třeba slepý Rahsaan Roland Kirk, když hraje a pozpěvuje skladbu Billa Witherse Ain’t No Sunshine?
New Horizons Ensemble kapelníka a saxofonisty Ernesta Dawkinse hraje skladbu Maghostut, což je veselá oslavná vzpomínka na pověstného kontrabasistu Malachi Favorse. Moc pěkné jsou chorusy obohacené o hluboký tón trombónu (Steve Berry). Kompozice je tak trochu nápodobou freejazzových kreací domácího Maghostutova chicagského uměleckého souboru (Art Ensemble of Chicago). Zvuk kapely má čisté, klávesami nezasmogované pozadí, pouze s velmi osvěžující kytarou Jeffery Parkera. Na trumpetu sóluje Ameen Muhammad, „kráčející“ kontrabas alla Maghostut hraje Yosef Ben Israel a jemně jemňoučce bubnuje Avreeayl Ra.
Zemřel Pete Brown (Peter Ronald Brown, 25. 12. 1940 – 19. 5. 2023), anglický básník a textař, který se proslavil zejména spoluprací s jedním z nejzajímavějších souborů rockové a bluesové historie, triem The Cream. Jedním z vrcholných kousků této spolupráce je podivuhodně nezvyklá skladba Politican, jejíž základní hudební riff je nesmrtelný a navíc Brownův text je aktuální téměř všeobecně. Dal by se zhruba parafrázovat takto:
Hej kotě, skoč do mýho rollsroyce / chci ukázat co dokážou politici / já jsem politik a dělám to, co kážu.
Neříkej ne, kotě, když tě mám po ruce / podporuju levici, ale tíhnu k pravici / když jde do tuhýho, tak pryč mažu.
Studiová verze je dokonalá, ale živé vystoupení ničím nenahradíš – takto se The Cream v roce 1968 jako kapela rozloučili posledním koncertem. Skladba Politican samozřejmě chybět nemohla. Kytarové sólo Erica Claptona opravdu stojí za poslech! Stojí za to i pohled na tohoto absolutně soustředěného, téměř nehybného hudebníka. Ovšem bez té druhé – vlastně též sólové – linky, u baskytaristů velmi neobvyklé, by to zdaleka nebylo ono. Exceluje tu a zpívá autor hudby, temperamentní Jack Bruce. Nic z toho by ale nebylo možné bez fantasticky úsporného Gingera Bakera za bubny. Ale ano, dodnes jsem tou hudbou fascinován, protože si myslím, že The Cream otevřeli úplně nový hudební obzor. I díky Pete Brownovi.