Sociolog a europoslanec Jan Keller píše o širších příčinách propadu podpory sociální demokracie nejen v Česku.
Domnívám se, že peripetie vývoje ve straně ČSSD nepochopíme, pokud se soustředíme jen na úzký politický kontext České republiky, či dokonce jen na ni samotnou.
Jen v poslední době došlo k ústupu socialistů v Řecku a v Itálii, k jejich zdecimování v Nizozemsku a ve Francii. V Polsku a v Maďarsku prakticky zmizeli z politické scény. Relativně dobrý volební výsledek socialistů v Rumunsku vyvolal masovou vlnu protestů v zemi. Vyhlídky německé SPD se horší s blížícími se volbami. Bezkonkurenčně dobré postavení mají v současné době snad jen na Maltě (55 % odevzdaných hlasů).
Především od 60. let 20. století probíhají změny v rovině společenské struktury i změny v rovině mentality, které rozložily nejprve komunistickou a jen o něco málo později i nekomunistickou levici. V rovině sociální struktury se jedná o zánik klasického třídního uspořádání a o rozmazání pevnějších obrysů jednotlivých sociálních vrstev. V rovině mentality jde o nástup různě radikálních podob individualismu, z nichž některé jsou doprovázeny stažením se do soukromí, jiné zase rozšířením spotřební mentality do mezilidských vztahů, politických preferencí i celkové životní orientace.
Komunistická levice přišla v těchto proměnách o historického aktéra procesu emancipace. Dělníci se v průběhu třiceti let po druhé světové válce integrovali v ekonomicky pokročilých zemích do spotřební kultury natolik důkladně, že se začalo hovořit o jejich „zburžoaznění“. Krajní levice se neúspěšně pokusila najít za dělnickou třídu nového revolučního aktéra, ať již v podobě různých skupin marginálů, jejichž společenský neúspěch poněkud mylně diagnostikovala jako vědomý odpor vůči buržoazním hodnotám, anebo v podobě mimoevropských etnických a náboženských skupin, za jejichž přednost považuje to, že nejsou dotčeny hříchy naší civilizace. V obou případech došlo k opuštění Marxových analýz procesu vykořisťování ve prospěch paušálního odsuzování kapitalistické civilizace v míře, jakou u samotného Marxe nenajdeme.
Česká KSČM se vyhnula těmto slepým cestám, do nichž zabředla evropská postkomunistická levice, jedině díky tomu, že prozřetelně rezignovala na jakékoliv teoretičtější myšlení a věnuje se pouze neperspektivnímu udržování rutinního chodu svých stárnoucích sekretariátů.
Socialisté a sociální demokraté mohli mít jednu či dvě dekády pocit, že díky fatální krizi komunistické části levice získávají monopol na provádění levicové politiky.
Potíž je v tom, že také je postihly prudké změny společnosti odstartované novou vlnou globalizace od přelomu 70. a 80. let 20. století. V důsledku globalizace, zbytnění počtu, bohatství, moci a vlivu nadnárodních korporací a stále virtuálnějšího rázu ekonomických transakcí je čím dál obtížnější realizovat jádro politiky sociální demokracie, tedy sociálně tržní ekonomiku regulovanou v rámci národního státu. Moc národních států se snižuje přímo úměrně nárůstu moci nadnárodních korporací a v důsledku toho se nedaří přerozdělovat část zisků tržně nejúspěšnějších těm, kdo jsou z různých důvodů sociálně potřební. Právě to bylo základem fungování celého modelu sociálně tržní ekonomiky.
Expanze daňových rájů pro potřeby finančně nejsilnějších subjektů a přelévání daňové zátěže od velkých firem a nejbohatšího decilu obyvatelstva na zbytek společnosti, snižuje prostor sociálním demokratům pro provozování jejich tradiční politiky. Vysýchání finančních zdrojů, jimiž disponuje oslabený stát, vytváří nevábné dilema. Buďto stát ještě rychleji zadlužovat, anebo snižovat jeho závazky, tedy ustupovat jak od ochrany zaměstnanců na trhu právě, tak od provozování funkčního veřejného sektoru. Sociální demokracie tak přichází o podporu dvou tradičních skupin svých voličů. Nemalá část lidí práce ohrožených prekarizací dává své hlasy protisystémovým stranám či alespoň těm, kdo se protisystémově tváří.
Druhá skupina – zaměstnanci státního a veřejného sektoru – se brání statusové panice tím, že se při volbách identifikuje s fakticky či zdánlivě úspěšnými, kteří mluví jménem pravice.
Evropská unie měla být faktorem, který díky své rozloze a síle bude schopen provozovat politiku sociálně tržní ekonomiky i poté, co dochází k významnému oslabení dosavadních provozovatelů – národních států. Zasloužilo by podrobnější analýzu, zda tuto roli Evropská unie hrát neumí, anebo ji záměrně odmítá. Pokles hlasů pro socialisty a sociální demokraty prakticky ve všech zemích EU indikuje jediné – že tuto roli, bez níž není dlouhodoběji možno udržet sociální konsensus a demokratickou formu vlády, prostě nehraje. Propad ČSSD je bez ohledu na osoby a obsazení jen nikoli nejpodstatnější součástí tohoto procesu.