Unikátní průvodce jazzovou hudbou Jana Schneidera dnes nabídne další tři skladby: The Dip, Right Frankenstein in Saigne-Legier a Double Arc Jake.
Zase jeden kousek ze šťastných období zpěvného a inspirativního jazzu: je rok 1965 a tenorsaxofonista Hank Mobley hraje svoji skladbu „The Dip“. Jeho vynalézavé sólo citlivě podbarvují pianista Harold Mabern, basista Larry Ridley a skvělý bubeník Billy Higgins. No, a to výtečné sólo na trubku dal Lee Morgan, kdo jiný.
Pro milovníky a znalce freejazzu, ale kupodivu nejen pro ně, si dovolím nabídnout k poslechu jeden velmi promyšlený, nádherně pomalý kousek: Right Frankenstein in Saigne-Legier. Na klarinet a altsaxofon hraje a lyrické se ztřeštěnými polohami střídá autor kompozice Akira Sakata, rozvážně kráčí kontrabas Hiroshi Yoshina, později se přidá bubeník Nobuo Fujii. Ač to tak zkraje možná nevypadá, kapela vypráví různými prostředky příběh, což na závěr potvrdí Sakata svým úžasným dramatickým recitativem. Ano, celá koncepce atmosférou připomíná kreace Vráti Brabence v nejlepších letech.
Dovolím si malou výjimku a dopřeji bráchovi k šedesátinám inspiraci, jak také lze hrát na klavír: Double Arc Jake. Skladatel a klavírista Don Pullen mě svým zpracováním základního tématu skutečně rozesmál. Myslím, že chce-li si někdo udělat představu o hře tohoto dlouholetého spolupracovníka Charlie Minguse, v podstatě mu stačí tato ukázka naprosto dokonale zorganizovaného, zkomponovaného a zaranžovaného chaosu. Jistěže, to téma by bez skvostného tenorsaxofonu George Adamse nevyznělo tak neo-psycho-dadaisticky! A pod tím samozřejmě tradičně výtečná rytmika, kontrabas Camerona Browna a bubny Dannie Richmonda.