Michael Doubek píše o nesmyslnosti argumentů dnešních „reformátorů“, kteří dělají nepopulární kroky v intencích agitky „Přemluv bábu“.
Jednou z nejčastějších frází, kterou slýcháme, pokud se jedná o prosazení čehokoliv nepopulárního, je, že to musíme udělat pro naše děti a vnoučata. Aby se děti měly lépe než my, aby vnoučata nemusela platit naše dluhy. Není to dlouho, co dětmi a vnoučaty hájil důchodovou reformu ministr Jurečka: „Je nejvyšší čas na to ukončit éru populistických slibů a dárečků, které rozhodně nejsou zadarmo, protože někdo je zaplatit musí. A ten někdo budou naše děti a vnoučata.“ Ponechme stranou, že většina tak zvaných reforem vede jen ke zhoršení stávajícího stavu (pěkně o tom psal už Konrad Liessmann v Teorii nevzdělanosti, ale to je jiná kapitola), a podívejme se na děti a vnoučata. Jak jde o snížení příjmů, důchodů, zvyšovaní daní, šik dětí a vnoučat je připraven ospravedlnit fakt, že mnoho lidí zchudne. Není ten zástup dětí a vnoučat také tak trošku populistickým nástrojem?
Babičky a dědečci jsou stavěni proti vnučkám a vnukům. Inovovaná verze osvědčené agitky „Přemluv bábu“. Bábo, ty už toho moc nepotřebuješ, bábo, uskromni se, já nechci platit tvůj důchod. Neudělali bychom však lépe, kdybychom dětem a vnukům ukázali, že k lidem, kteří mají větší část života za sebou, se máme chovat s úctou, že je nemáme vydírat a zasévat jim do mysli pocit viny za to, že snad jejich děti a vnoučata na tom budou bídně kvůli nim? Pokud jim skutečně bude někdy hůře, jistě na tom nebudou mít vinu jejich prarodiče. Ukažme, že umíme zajistit, aby naši rodiče a prarodiče prožívali zbývající část života důstojně a radostně. Ukažme, že jim nemusíme brát, zvyšovat náklady za bydlení, potraviny a léky. I ta vnoučata budou jednou babičkami a dědečky. Přece pak nechtějí slyšet, že žijí na úkor svých potomků.
Naše babičky a dědové navíc hodně dokázali. Stavěli domy, v nichž žijeme, stavěli elektrárny, aniž by měli nějaký podíl na zisku současných majitelů těchto elektráren, stavěli dálnice, na kterých se jejich děti a vnoučata předhání v překračování povolené rychlosti… V roce 1989 to byli oni, kteří většinově odmítli předlistopadový režim. Byli to oni, kteří za to ale už během 90. let slýchali, že si musí utáhnout opasky, abychom dohnali Západ a jejich děti a vnoučata se měla blaze. Dalo by se říct, že jsou zvyklí, že je jim opakovaně předhazováno, že se musí uskromnit. Bez většího reptání, jak už mají v povaze, se jistě uskromní i dnes.
Vnučky a vnuci si udělají svět podle sebe. Nynější pseudodluhy je nebudou zajímat. Budou žít v jiném světě, který my si ani neumíme představit. Můj dědeček se narodil, když vzniklo Československo, přečkal finanční a politické krize, válku, střídání ekonomických a politických systémů. Mí rodiče přišli na svět těsně před měnovou reformou roku 1953. Zcela jistě i jejich rodičům a prarodičům tehdy někdo tvrdil, že to vše je potřeba pro štěstí jejich dětí a vnuků. A kde je dnes ona představa štěstí z 50. let? Fuč. Stejně tak jako my dnes žijeme v diametrálně odlišném světě ve srovnání se světem před 70 lety, tak to stejné bude platit i za 70 let. Vůbec si ten svět neumíme představit. Pevně věřím, že naše děti si zařídí dobrý život, aniž by to dělaly na úkor starších generací. A že budou mít více dětí než my, takže žádné „reformy“ kvůli stárnutí populace nebudou potřeba.
A jak tedy nyní reformovat? Zcela jistě lze najít chybějící finanční zdroje jinde než u důchodců. Jen je holt třeba si troufnout i na někoho jiného než na toho, kdo je slabý a odevzdaný.