Jiří Malínský se v druhé části své eseje věnuje portrétu českého historika a politika Františka Palackého.
Politické aktivity
Palacký v předbřeznové době prošel vlastně všechna přípravná stádia své budoucí politické dráhy. V revolučním roce 1848, ve kterém předcházející neúrody a hospodářské otřesy vyvřely do evropské revoluční vlny, která otřásla většinou absolutistických i konstitučních monarchií v tehdejší Evropě, na prahu stařectví se přidržoval svých vývojových názorů. Vůči Svatováclavskému výboru se stavěl nanejvýš rezervovaně: „Kdo slabým se cítí, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlnost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným.“ Vědomí slabosti vlasteneckého hnutí, které teprve v předcházejícím roce z početné účasti na Jungmannově pohřbu pochopilo, že už není hloučkem „jen“ blouznivců, ale zjevně něčím víc, se v tomto pohledu odrazilo více či méně výstižně.
Tento dokonalý Evropan, vyzývající ke klidu a mírnosti, se přesto vahou své nesporné osobnosti dostával do popředí. 11. dubna 1848, vyzýván k účasti ve volbách do všeněmeckého liberálně založeného Frankfurtského parlamentu, odpověděl svým proslulým Psaním do Frankfurtu deklarujícím slovanskost, jež byla současně češstvím: „Jsem Čech rodu slovanského“ a pozitivní řešení české otázky spatřoval ve federalizaci Rakouska: „Skutečně, kdyby rakouský říšský stát dlouho neexistoval, musel by si člověk pospíšit s jeho vytvořením v zájmu Evropy, v zájmu lidstva samého“. 10. dubna se stal členem Národního výboru a z titulu své funkce, prezentuje svůj rodící se austroslavistický program, působil jako jeden z organizátorů pražského Slovanského sjezdu (2.–12. června 1848). Základní myšlenky tohoto konceptu obsahoval jím vytvořený manifest Prohlášení první sjezdu slovanského v Praze k národům ewropejským. Sjezd, přestože nedospěl k obecným závěrům a měl být zaměřen „pouze“ austroslavistickým směrem, se svým skutečným vyzněním zařadil do významných projevů dějin rodící se evropské integrace (jeho trvalým odkazem se stala hymnická píseň polského původu Hej Slované!). Na tom nic nemohlo změnit ani jeho rozplynutí ve svatodušních bouřích (12.–17. června 1848).
Ve stejné době (12.–14. června 1848) proběhly zemské volby do rodícího se říšského sněmu. Jimi na politické jeviště vstoupila do dějin první generace moderních českých politiků; jedním z nich byl František Palacký. Stal se členem ústavní subkomise a ještě v létě r. 1848 začal pracovat na svém pojetí ústavy soustátí, v němž usiloval o integraci hlavních zásad austroslavismu a rovnováhu mezi federalismem a centralismem. Toto téma však říšský sněm odsunul stranou a svou pozornost zaměřil přednostně na zrušení poddanství. Současně odmítl i druhou nabídku na vstup do rakouské vlády. Mezitím revoluce pokračovala i ve Vídni a vyvrcholila počátkem října. Císař Ferdinand I. (V.) uprchl z hlavního města svého státu a na Moravu se uchýlili i čeští poslanci, kteří sice sdíleli řadu bodů revolučního programu, ale současně odmítali tendence nastolit středoevropskou (velko)německou hegemonii.
22. listopadu obnovil v Kroměříži říšský sněm svá jednání. Jen poznenáhlu si veliký Čech uvědomoval, že porážka vídeňské říjnové revoluce neznamená jen pád velkoněmeckého programu, že však současně vede ke zmaru celku revolučních snah. To znamenalo i neúspěch austroslavistického konceptu a postupně i bolestné poznání, že nový císař (1. prosince se jím stal František Josef I.) sněm jen nuceně snáší, ale nectí (po obnově parlamentarismu v šedesátých letech byl nastolen název říšské rady – rusky sovět; dějiny rády tropí hlouposti.) Po oktrojování (vnucení) Stadionovy ústavy a rozehnání kroměřížské konstituanty se historik-padesátník uchýlil do soukromí a takto získaný čas zasvětil jak badatelství, tak léčebným pobytům.
Od nedobrovolného ústraní k pouti na Rus
Dostal se na seznam „zkompromitovaných“ osob a na počátku padesátých let byl zcela vytlačen z veřejného života. Patřil k té nepočetné menšině, která udržovala korespondenční styk s v jižních Tyrolích internovaným Karlem Havlíčkem Borovským. V roce 1858 se začlenil do autorského kruhu Riegrova slovníku naučného, v němž se soustředilo jádro tehdejší české inteligence a na straně obhájců pravosti RKZ se vmísil do rukopisných bojů. Politickou iniciativu přenechával od přelomu padesátých a šedesátých let svému zeti Františku Ladislavu Riegrovi; na podzim r. 1860 ovdověl. Prestiž rodícího se otce národa učinil z moravského rodáka už za jeho života nadčasovou osobnost; jeho slovo se stávalo směrodatným pro celou českou společnost.
Jako první Čech byl císařem jmenován doživotním členem panské sněmovny říšské rady; příliš v ní ale nepobyl, protože tu nenacházel porozumění ani pro svou kritiku centralistické únorové (Schmerlingovy) ústavy a tím méně pro zachování silného postavení zemských sněmů (původně byli poslanci říšské rady voleni právě z jejich zastupitelských sborů); podobně se vzdaloval i z českého zemského sněmu. Ani zdaleka nebyl autoritou nekriticky přijímanou; rodící se mladočeská opozice (od r. 1874 Národní strana svobodomyslná) kritizovala Palackého za postoj k druhému polskému povstání (1863), kromě toho jí vadil i jeho názor na rozšíření volebního práva (Palacký soudil, že většina takto získaného voličstva by byla bezmocná vůči manipulacím, postrádajíc vzhledem ke své nízké vzdělanosti vlastní názor).
Otcem národa
To však neměnilo nic na úctě, které požíval. Zásluhy, jež se vázaly k jeho jménu i kromobyčejná délka života, jíž se těšil, byly příliš pádným argumentem nejen ve všednodennosti šedesátých a sedmdesátých let předminulého století, ale i tam, kde se vzpomínalo na předbřeznové kořeny tehdejší české modernity. Mimořádnou vážnost si získalo i jeho monumentální historické dílo. Zdařilé popularizaci Palackého myšlenek zasvětil svůj život muž Národní přísahy (13. dubna 1918), spisovatel a historik Alois Jirásek. Duševní pružnost prokázal i vydáním dílka Idea státu rakouského (1865), v němž odrazil neblahé zkušenosti s vídeňským centralismem (za nímž se skrýval formující se a už tehdy šovinizující velkoněmecký liberální nacionalismus). Dílko tuto skutečnost vyjádřilo proslulou autorovou pádnou větou: „Byli sme před Rakouskem, budeme i po Rakousku“, která symbolizuje těžiště českého politického směřování v letech 1848–1918.
Zmínku zaslouží i další Palackého čin. Podnětem k němu byl dualismus, kterým Vídeň odměnila maďarské národní hnutí za jeho protirakouskou rezistenci, zatímco věrnost dynastii, kterou v rakousko– pruské válce prokázala česká politika, byla potrestána úplným potlačením možných austroslavistických prvků v připravované nové ústavě a faktickým potlačením skutečného nesouhlasu českého zemského sněmu s tímto „takévyrovnáním“ (v dalších letech po pádu kompromisních fundamentálních článků tento směr postupně přerostl do popírání české státnosti vůbec). V Rusku po prohrané krymské válce (1852–1855) v souvislosti s reformním úsilím cara Alexandra II. Nikolajeviče (1818–1881) vznikla nejprve myšlenka a posléze projekt národopisné výstavy, jež se posléze konala v létě roku 1867. Souvisle s ní byl uspořádán i slovanský sjezd, který česká politika považovala za příležitost k evropské prezentaci svého protirakouského postoje, který jinak přestával na pasivní rezistenci, jež svým ohlasem neprolamovala hranice podunajské monarchie (mocnářství).
Čeští účastníci (mimo Palackého a Riegra se této „železniční pouti“ účastnili František August Brauner, Julius Grégr, Karel Mattuš, Karel Jaromír Erben, Josef Mánes), celkem 24 osob z celkem 81 Rusy pozvaných delegátů (co do početnosti byli srovnatelní Chorvati s 13, uherští Srbové se 16 a domorodí Srbové s 12 delegáty). Delegace vyrazila z Prahy 15. května, 20. dorazila přes rakouské a ruské Polsko a Vilnjus do Petrohradu; po polském intermezzu se těšila vřelému přijetí v litevské metropoli a posléze v hlavním městě carství. Dostalo se jí řady oficiálních přijetí: Palacký s Erbenem se účastnili jednání Ruské akademie věd, Češi byli účastni řady divadelních představení a koncertů, 26. května se setkali s carem Alexandrem II. a jeho rodinou. Na přelomu května a června dorazila delegace do Moskvy, kde se účastnila národopisné výstavy a sjezdu, 15. června se vrátila do Česka. Byť politický užitek z cesty byl rozpačitý, odezva v soudobé české společnosti byla mimořádná a její tradiční rusofilství se jí ještě vystupňovalo.
Obdobně je nutné připomenout i protiněmecký postoj české politiky k prusko–francouzské válce (1870–1871); její zastání se krvácející Francie bylo důležitým argumentem zahraničního prvního odboje (Masarykovy akce) zejména během prvních měsíců nejistoty ve zvlášť kritických letech 1915–1916.
Odkaz a význam
Palackého život se uzavřel 26. května 1876. Jeho odchod byl celonárodní tryznou; odešel muž-epocha. Jeho stopy jsou v Praze patrné i dnes. Ulice i náměstí pojmenované po zesnulém najdeme nejen v Praze, jeho jméno nese i olomoucká univerzita. Byli bychom však překvapeni, kdybychom na dotaz po bližší informaci o životě a díle otce národa slyšeli podrobnější odpověď; mnohem častěji bychom se setkali s větou „kecáš jako Palacký“, jež odráží jak hlubokou neznalost, tak také nepopiratelnou omezenost a povrchnost svých nositelů. Odkaz tohoto muže je však klíčový jak v pohledu do vzdálenější minulosti, tak směrem do naší současnosti. Doba temna, jak se tímto jiráskovským vyjádřením označuje pobělohorská éra, byla dobou ne snad zcela naprosté, ale přesto faktické hluboké české státoprávní a národně kulturní diskontinuity. Jakkoliv nás moderní historické bádání přesvědčuje, že mezi středními a malými evropskými národy jsme patřili k nejtěžším vahám, bolestnost naší opětovné cesty na výsluní evropského koncertu národů nebyla ani snadná, ani bez rizika a v žádném případě se neobešla bez bolestných obětí.
O jádru i směřování Palackého filozofie českých dějin, její pokrokové orientaci i bytostném evropanství a toleranci a úctě k jiným národům a rasám už byla řeč. Také o jejím současném přesahu, který je určující kompasovou střelkou v uvažování poříjnových Čechů a v mnohém i Slováků. Úctyhodné jsou však i jeho badatelské dílo a editorský odkaz stejně jako jeho závěr o husitství (české reformaci) jako přirozeném vrcholu našich státních dějin. Stejně tak zaslouží náležité ocenění jeho encyklopedistického příspěvku; kvalita Riegrova slovníku naučného uvozuje mladší slovník Ottův a je bolestným faktem, že polistopadová česká věda není s to navázat ani na komunistickou úroveň této vědy nemluvě o jejích vrcholech na přelomu devatenáctého a dvacátého století i v prvorepublikové éře. Podíl Palackého v historii akademických institucí je rovněž mimořádný. Platí to jak o Královské české společnosti nauk (předchůdkyni Akademie věd České republiky), tak o Národním muzeu. Méně známou skutečností je, že tento český vlastenec a vědec byl členem vídeňské císařské akademie věd (dnes Rakouské akademie věd) a bavorské akademie věd (v tomto případě jako její zahraniční člen) a působil i v norimberském Germánském muzeu (dnes Germánské národní muzeum). Vedle neméně proslulého profesora Jana Evangelisty Purkyně (1786–1869) a profesora prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) patří Palacký nesporně k největším českým vědcům devatenáctého století.
Stejně zásadní je i historický, v lecčems také nadčasový vklad Palackého-politika. Jeho austroslavistická koncepce patří k základním směrům české politiky a v dalších dobách ožila ať už jako záměr československo–polské konfederace, či slovanství druhé světové války (navazovali na ni Beneš i Nejedlý) a svým založením ovlivnila i další její koncepty včetně západoevropské orientace a váhy na tradici české reformace. Kvintet největších českých osobností nové doby Dobrovský – Palacký – Havlíček – Masaryk – Beneš, který se vyznačuje vedle vynikajícího vzdělání silně rozvinutým globálním cítěním a myšlením, by bez jeho vkladu byl nepředstavitelným. Ve faktu historického převrstvení řady Palackého duchovních i organizačních konceptů a podnětů nelze spatřovat jejich nedokonalost; každá doba má své limity dané stupněm vývoje společenského organismu; téměř bez výjimky jejich překonání však v Palackého případě bylo kontinuitní, vývojové, reflektování a řešení daného problému dále rozvíjející. I to svědčí o životě bohatě a šťastně žitém, jemuž jako všemu lidskému vedle okamžiků vrcholových vzmachů nebyla vzdálena ani bolestná alternativa dočasných neúspěchů a pádů.
Stojíme-li dnes před monumentálním pomníkem tohoto duchovního českého knížete vznosné koncepčnosti i praktického činu nadčasové všednodennosti na Palackého náměstí za Palackého mostem, jsme konfrontováni s emancipační touhou našich předků po plné obnově státnosti i samostatnosti. Vidouce sousoší tohoto pomníku sochaře Stanislava Suchardy (1866–1916) a architekta Aloise Dryáka (1872–1932) zrcadlícího mnohostrannost Moravanovy osobnosti, nemůžeme nepocítit úctu. Tato úcta by byla ale o to větší, oč by byla poučenější a znalejší.