Antropolog Ivo Budil míní, že je třeba zbavit se dnešního neomalthusiántví a neoliberalismu a představit obraz budoucnosti opřený o zkušenosti produktivního národního hospodářství.
Vzestup masových totalitních hnutí 20. století vyznačujících se často odkazy na pradávné kulty a symboly způsobil, že mnozí liberální autoři, například Ernst Cassirer, pokládali průnik mýtu či politického mýtu do veřejného prostoru za anachronismus nebo nebezpečný pozůstatek iracionalismu ohrožujícího racionalistickou a osvícenskou civilizaci. Německý badatel Hans Blumenberg se nicméně ve svých knihách pokusil doložit, že mýtus vtělený do podoby moderní ideologie není ze své podstaty nepřítelem racionalismu a vědeckého světonázoru. Je třeba pouze nalézt vhodnou formu jejich vzájemného soužití. Hans Blumenberg argumentoval, že člověk je živočichem postrádajícím konkrétně vymezenou ekologickou niku, a naši předkové z toho důvodu neměli plnou kontrolu nad podmínkami své existence. Čelili proto hrozbě „absolutismu reality“ (jak ji Hans Blumenberg nazval), na kterou reagovali vytvořením symbolické kultury. Účelem mýtů je překonat úzkost z „absolutismu reality“ tím, že ji převede a rozmělní do strachu z dílčích fenoménů nebo personifikovaných sil, které nabývají nejrůznější podoby vyskytující se v dějinách náboženství. Tímto omezením paralyzující úzkosti z „absolutismu reality“ se však vytváří prostor, ve kterém se lidé mohou zabývat praktickými otázkami své existence, rozvíjet racionální poznání světa, pěstovat smysluplný politický život a prostřednictvím produktivních sil se emancipovat od tyranie přírody a společenského útlaku.
Jak ukázal již v 18. století Giambattista Vico nebo nedávno Paul Veyne, symbolická imaginace mýtů představuje neobyčejně dynamický, flexibilní a inkluzivní systém, který postupně pohlcuje lidské vzpomínky, historické události a významné osobnosti a mění je v sugestivní a mobilizující metafory. Mýtus či ideologie je proto jungiánsky zdravá a poskytuje zdroj vitality, životní energie, morálky, útěchy a naděje. Problém nastává tehdy, jestliže je politický mýtus využit k ovládání lidí či ospravedlnění stávajícího politického řádu prostřednictvím jeho mystifikace, to znamená ujařmení lidského myšlení v takzvaném falešném vědomí, o kterém hovořil Karel Marx. A právě k tomu ve 20. a 21. století došlo.
Krize současného západního světa spočívá podle mého mínění v neúnosném napětí mezi oligarchickou a hierarchickou společenskou strukturou zděděnou z raného novověku a prosazovanou globalistickými elitami na straně jedné a obrovským potenciálem produktivních a tvůrčích sil, jež uvolnila průmyslová revoluce, na straně druhé.
Jednou z klíčových událostí zrození moderního světa byla sedmiletá válka probíhající v letech 1756 až 1763. Za lhostejného přihlížení orientálních mocností Velká Británie porazila Francii a položila základy svého globálního impéria s ohnisky v Severní Americe, Karibiku a Indii. Povaha britské moci a prosperity byla oligarchická a kořistnická a spočívala především ve využívání nesvobodné pracovní síly v zámoří či v prodeji opia v Číně. Postupně došlo v Anglii pod záštitou přísného merkantilismu k důležitým technologickým inovacím, které vyústily do průmyslové revoluce. Velká Británie, jejíž politickou vládnoucí elitu nadále tvořila dědičná oligarchie a velcí pozemkoví vlastníci, se stala první průmyslovou mocností. Poté Británie objevila díky své jednoznačné hospodářské převaze přednosti a kouzlo volného obchodu. Začala vytvářet světovou hierarchii složenou z ekonomicky podřízených a závislých území představujících její zemědělskou a surovinovou základnu. Toto mentální dědictví Britského impéria spočívající v obrazu lidstva jako společenství hospodářsky nerovnocenných a neplnoprávných populací jsme v zásadě dodnes nepřekonali.
To, co Velká Británie potřebovala, byla ideologie ospravedlňující i v podmínkách nové doby ekonomickou nerovnost a nerovnoměrnou distribuci zdrojů, která by se opírala o autoritu moderní vědy. Zmíněnou úlohu sehrálo malthusiánství, učení, jehož zakladatel, liberální ekonom Thomas Robert Malthus, uvedl v roce 1798, že zatímco počet lidí se zvyšuje řadou geometrickou, množství zdrojů potřebných k jejich obživě roste pouze řadou aritmetickou. Nedostatek a boj o život je proto podle Malthuse nutnou součástí lidské existence. Filantropie a altruismus jsou nebezpečné a asociální iluze. Tato nepodložená domněnka vydávaná za přírodní zákon se stala moderním mýtem, intelektuálním východiskem všech snah prosadit do čela průmyslové společnosti dědičnou rasovou, etnickou, technokratickou či oligarchickou kastu. Malthusiánské elitářství se projevilo v ideologii rasové nadřazenosti, árijství, sociálním darwinismu, eugenice nebo politickém a genocidním aktivismu fašismu a nacismu.
Karel Marx prokázal značnou prozíravost, když napsal, že Malthus sice hovoří jako liberál, ale ve skutečnosti je obhájcem tradiční pozemkové aristokracie. Samotný Marx si plně uvědomoval potenciál a možnosti produktivních sil modernity. Proletariát, jenž se zrodil díky průmyslové revoluci, Marx pokládal za nástroj konečného osvobození člověka zotročeného nespravedlivým a odcizujícím systémem výrobních sil. Dějiny revolučního a komunistického hnutí však ukázaly, že národ, jenž Karel Marx považoval za pouhý buržoazní výraz „falešného vědomí“, představoval historicky vlivnější kolektivní identitu, než byla třída v kosmopolitním Marxově pojetí.
A tímto se dostáváme ke třetímu z myslitelů, kteří intelektuálně podnětně reagovali na výzvu průmyslové revoluce, jímž byl německý ekonom Friedrich List. Narodil se v roce 1789 a působil krátce na univerzitě v Tübingenu. Kvůli politickému pronásledování odešel List roku 1825 do Spojených států amerických. Zde díky přátelství s markýzem Lafayettem pronikl do nejvyšších politických kruhů. Seznámil se například s pěti americkými prezidenty, Johnem Adamsem, Thomasem Jeffersonem, Jamesem Madisonem, Jamesem Monroem a Johnem Quincym Adamsem. Ve Philadelphii se Friedrich List jako ekonom ocitl uprostřed vášnivého sporu mezi zastánci volného obchodu ve smyslu Adama Smithe a stoupenci protekcionismu zavedeného ve Spojených státech amerických na sklonku 18. století Washingtonovým ministrem Alexandrem Hamiltonem.
Majitelům velkých plantáží na americkém jihu, mezi něž náležel například Thomas Jefferson, nebylo proti mysli, aby země zůstala pouhou agrární periferií Velké Británie, z níž by dovážela průmyslové výrobky. Naproti tomu Alexander Hamilton a jeho následovníci jako Henry Carey prosazovali vysoká dovozní cla, dotace a zřízení národní banky poskytující úvěry na podporu průmyslu a výstavbu infrastruktury. Industrializaci země pokládali za nutnou součást budování moderního svrchovaného národa. Státy by měly chránit svůj průmysl a zemědělství, dokud nedosáhnou žádoucí konkurenceschopnosti. V opačném případě se stanou kořistí rozvinutějších a dravějších zemí, především Velké Británie. Henry Carey hovořil v této souvislosti o specifickém americkém ekonomickém systému, který umožnil impozantní rozmach mladé země.
Žádoucím cílem byla pro americké protekcionisty průmyslová společnost, v níž jsou zisky rozdělovány meritokraticky a rovnoměrně, což umožňuje růst životní úrovně a kupní síly širokých vrstev a motivuje podnikatele k dalším investicím do výroby a technologického rozvoje. Malthusiánská omezení podle protekcionistů neplatí, protože potenciál lidského rozumu, vynalézavosti a tvořivosti jsou bez hranic a umožňují neustálý pokrok.
Rozpor mezi průmyslovým a protekcionistickým Severem a otrokářským a malthusiánským Jihem vyznávajícím liberální ideologii Adama Smithe vyústil do občanské války. Prezidenství Abrahama Lincolna zahájilo slavnou éru amerických dějin, během níž se Spojené státy americké proměnily v největší průmyslovou mocnost a jejich vzestup inspiroval například ruského ministra financí Sergeje Witteho nebo prvního čínského prezidenta Sunjatsena. Friedrich List po návratu do vlasti propagoval výstavbu železnic a německý celní spolek. Jeho kniha Národní systém politické ekonomie (Das nationale System der politischen Ökonomie) z roku 1841 představovala ostrou polemiku s britskou liberální školou. Na odkaz Friedricha Lista se odvolával i Otto von Bismarck při zahájení programu industrializace Německa.
Ve druhé polovině 19. století se americký ekonomický systém stal hlavní alternativou vůči malthusiánskému a oligarchickému Britskému impériu měnícímu svět v globální apartheid. Nabídl model společenství svrchovaných a svobodných národních států zaměřených na harmonický rozvoj svého hospodářství, provázaných vzájemně výhodnou obchodní směnou a podílejících se na výstavbě velkých mezinárodních infrastrukturních projektů. Lincolnův stoupenec a guvernér Colorada William Gilpin navrhl například propojení americké transkontinentální železnice přes tunel pod Beringovou úžinou s transsibiřskou magistrálou.
Zavraždění amerického prezidenta Williama McKinleyho v roce 1901 a kataklyzmata první světové války vizi uvedeného světového uspořádání znemožnila. Jeho obrysy se opět projevily v průběhu druhé světové války, kdy se americký prezident Franklin Delano Roosevelt snažil postavit nový světový řád na výše uvedených principech, což vedlo i k jeho sporům s Winstonem Churchillem. Bohužel, smrt Franklina Delano Roosevelta 12. dubna 1945 způsobila změnu americké zahraniční a rozvojové politiky, která v zásadě převzala britskou imperiální malthusiánskou agendu. Mezinárodní instituce typu Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu, kontrolované americkou vládou, jsou do značné míry odpovědné za udržování nerozvinutosti řady zemí třetího světa jako pouhých dodavatelů primárních surovin. Bývalý americký ministr obrany Robert McNamara, který stál v čele Světové banky v letech 1968 až 1981, přímo podmiňoval půjčky rozvojovým zemím neomalthusiánskými požadavky směřujícími například k omezení růstu populace.
Mezitím ovšem neomalthusiánství ve svazku s neoliberalismem postupně prostupuje a paralyzuje ducha a rozum Západu a mění sebevědomé a vzdělané občany v pasivní, konformní a snadno manipulovatelné a ovladatelné nevolníky globální oligarchie. Upadá školství, tvořivost a originalita myšlení. Vědecký a technologicky pokrok se výrazně zpomalil a ideologicky podmíněná deindustrializace vede kdysi prosperující státy do chudoby a zaostalosti.
Evropané a Američané přestávají rozumět historickým okolnostem své existence, a to právě v okamžiku, kdy jsou síly neomalthusiánství a neoliberalismu otřeseny a kdy se proti nim bouří globální Jih. Otázka nezní, zda dojde k opětovnému pokusu o ustavení Lincolnovy a Rooseveltovy vize společenství svrchovaných a rovnoprávných národních států, což se v mimoevropském prostoru děje, ale zda bude ještě Západ nebo česká společnost schopna na tuto příležitost pozitivně reagovat. Kromě zbavení neoliberálních a neomalthusiánských sil moci to znamená i zásadní změnu politické imaginace, z níž čerpáme historické aspirace a záměry. Potřebujeme nový sugestivní mýtus poskytující oporu pro naši praktickou ekonomickou a politickou aktivitu.
Karel Marx napsal v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, že revolucionáři z roku 1789 nebo 1848 se nedokázali inspirovat k revoltě a občanskému heroismu z jiných zdrojů, než byla jména, symboly, bitevní hesla a kostýmy z dějin římské republiky, čímž omezili dosah a razanci svého revolučního vystoupení. Karel Marx k tomu dodal, že „sociální revoluce 19. století nemůže čerpat svojí poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže jakožto revoluce 19. století začít, dokud neodhodí veškerou pověru minulosti. Dřívější revoluce potřebovali vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce 19. století musí nechat mrtvé pohřbít jejich mrtvé, aby dospěla ke svému vlastnímu obsahu. Tam vynikala fráze nad obsahem, zde vyniká obsah nad frází.“
Marxův výrok chápu jako inspiraci a výzvu ke konzervativnímu futurismu: Vraťme se intelektuálně a emocionálně, zbaveni veškerého neomalthusiánského a neoliberálního balastu, zpět k obrazu budoucnosti, kterou nám kdysi předestřelo produktivní národní hospodářství, když bylo v plné síle, a vydejme se opět touto cestou.