O uplynulé sobotě se na zaplněném Václaváku opět sešlo mnoho lidí, jejichž společným přáním bylo, aby stávající vláda odešla, píše Milan Daniel.
Vedou se spory o to, kolik jich bylo, ale je vcelku jedno, zda jich byly tisíce či desetitisíce. Míra dopadu akce na politiku v zemi byla očekávatelná čili mizivá. Vláda objektivně okrádající občany svou hospodářskou politikou nejen o jejich příjmy, ale i svobodu a bezpečí, či o pocit, že žijí v suverénní zemi, zůstává u moci a chystá se k dalším krokům, k nimž fakticky dostává laxním postojem velké části veřejnosti zelenou.
Ukazuje se, že ke změně nestačí, když se aktivní, nepodvolení a nespokojení občané sejdou pod ikonickou sochou na nejznámějším náměstí, aby tam vyjádřili svou vůli. Při vší úctě jich bylo v relaci k počtu obyvatel málo, navíc rozdrobených do ostrůvků bez formálního organizačního tmelu. Demonstraci sice pořádala Rajchlova strana PRO, ale přijeli na ni lidé různé stranické příslušnosti a různých názorů. Bylo mi docela líto, že sympatická a charismatická předsedkyně komunistů, která dnes reprezentuje autentickou levici, musela postávat na rohu Opletalovy ulice, byť v nekonečném chumlu lidí, kteří se s ní toužili vyfotit.
Přítomné sice spojovalo přesvědčení, že takhle to dál nejde, nedošli však společně k nějakému funkčnímu řešení. Na příští podobnou akci už logicky přijde či přijede podstatně méně lidí.
Strategii je proto třeba radikálně změnit.
Společná akce oněch tisíců aktivních, nepodvolených, nespokojených, svobodomyslných atd. je těžko myslitelná bez nějaké koordinace. Pamětníci možná vzpomenou někdejšího Občanského fóra, situace je však dnes jiná a něco takového si lze aktuálně sotva představit.
Možné jsou však akce lokální, jež jsou s využitím petičního práva možné všude tam, kde se dá dohromady několik lidí, kteří nejsou k situaci lhostejní a chtějí něčeho dosáhnout. Taková ohniska reálně existují! A z téhle drobné, skoro by se chtělo říci masarykovské práce, se dá postavit dům.
Je k tomu vhodný čas. Za necelý rok se budou konat volby do Evropského parlamentu. Nezájem voličů vedl k tomu, že v něm Českou republiku zastupuje (podobně jako v dalších zemích) většina, jejíž katastrofální politika v oblasti migrace, energií zelené tranzice a podobně likviduje Evropu, Česko samozřejmě nevyjímaje.
Je proto třeba hledat vhodné (a nejen stranické) kandidáty a v kampani je podpořit tak, aby spolu s poslanci z dalších zemí změnili směr. A tomu může pomoci jen větší vědomí veřejnosti o tom, že jít k takovým volbám je důležité, protože Brusel, ač vzdálený, ovlivňuje jejich životy fatálně.
Petice, jakkoliv formulovaná, samozřejmě bezprostředního cíle nedosáhne, bude jen potvrzením sounáležitosti s cílem. Petiční stánek však může sloužit jako informační bod, na němž laxní zájemci, či neangažovaní kolemjdoucí dostanou shrnující a objektivní informaci o tom, jak jim současná politická praxe uškodila a škodí. A také o tom, jak to mohou napravit bezprostředně a jak v příštích volbách, aniž by je kdo přesvědčoval k podpoře konkrétních stran.
Využít takový stánek lze nejlépe na větších lokálních akcích, festivalech, trzích a podobně, všude tam, kde se shromáždí více lidí. Jednou z výhod této cesty je to, že lokální expozice se nejsnáze vyhne osobním a ideovým sporům na straně organizátorů, jež se bohužel v alternativním prostředí projevují a jsou patrně i uměle živeny. Lidé také mohou na místě diskutovat a konkrétně ke změně podle svých možností přispět.
Pozorný občan sledující, co kolem něho děje, mnohé ví, ve společnosti formované propagandou se však nezřídka nechává přesvědčit populistickými sliby a řešeními. Bezprostředně po demonstraci je s příslušnou dávkou skepse okomentoval respektovaný bloger Petr Vlk. I z jeho poznámek vyplývá, že pro objektivní řešení stávající krize je třeba ne věřit, ale myslet.
Víme, jak snadné je „demokraticky“ vychýlit kormidlo vnitřní politiky tak, aby vše zůstalo (pokud možno) při starém. Příklady straniček, jejichž volební zisky zabránily skutečným změnám, táhnou.
Angažovat se v místě a činit tak kontinuálně znamená přijmout břemeno jisté odpovědnosti, což na druhé straně brání tomu, aby se této možnosti chopili konjunkturalisté, kteří by ji chtěli využít pro svůj osobní prospěch. Není to tak jednoduché jako sejít se jednou za čas s podobně naladěnými spoluobčany a vypustit v davu páru. Bez trpělivé a vytrvalé práce lze čekat jen na to, až se život v naší zemi stane zcela nesnesitelným a veřejnost to vyprovokuje k radikálním vystoupením. Chceme to?
Nevěřit, pochybovat, myslet je za daných okolností to nejdůležitější poučení. Vláda denně přichází s tolika argumenty ve svůj neprospěch, že stačí proměnit je v argumentační kladivo. A bude jen na té armádě nelhostejných a statečných mužů a žen, jak přesvědčí své spoluobčany o tom, co by jim mohlo prospět a jak by se na tom mohli podílet.
Přihlaste se k odběru a dostávejte zprávy, trendy i komentáře přímo do emailu.