Ladislav Zelinka ve své letmé ironická úvaze píše o některých dilematech mezinárodního práva a lidských práv.
Jeden má občas pocit, že člověk přišel na svět najmě proto, aby se na něm mohli exhibovat obhájci lidských práv. Nejen přímých a bezprostředních (jako že nikdo nemá být mučen a zabíjen, zotročován atp.), ale i zprostředkovaných. Že když máme právo na život, tak z toho jde zkratkou v prvním kroku odvodit i právo na ochranu životního prostředí a ve druhém kroku pak požadavek na nepromlčitelnost zločinů proti němu (tomu životnímu prostředí). Takhle nějak to prý aktuálně navrhuje nějaká politička (bližší údaje jsem zapomněl).
V bledě modrém se lze dobrat i toho, že člověk má právo (brzy to už bude nárok) na štěstí, jež se prý dá měřit zejména konzumem/spotřebou. A k tomu je nutno stanovit míru zakřivení banánů a okurek na trhu EU, aby spotřeba přinášela jen radost a žádné stresy. Dobrou polovinu života jsem prožil ve společenském zřízení, kde člověk byl na prvním místě a vše se dělo a pro něj a jeho blaho, takže vím, o čem mluvím, když vidím, jak se toho opět pokoušíme dosáhnout.
Nejpikantnější je ovšem situace v oblasti mezinárodního zákonodárství, kde člověk svá práva individuální konzumuje kolektivně, tu skrze stát (jako jeho občan) a tu skrze národ (jako jeho příslušník). Jako občanu mu svědčí právo na územní celistvost a svrchovanost; jako příslušníku národa pak právo na sebeurčení. To, že uvedená práva mezi sebou bývají častěji v konfliktu než v souladu, asi není třeba zvlášť zdůrazňovat. Zatím má navrch ta objížďka přes stát, neboť mezinárodní právo (jehož pramenem jsou hlavně mezinárodní smlouvy) tvoří/uzavírají/podepisují státy, nikoli národy. Stejně tak války mezi sebou vedou ponejvíce státy, jež k tomu potřebují vhodné hájitelné území (nejlépe s přírodními hranicemi), infrastrukturu, surovinové zdroje a dostatek kanónenfutru.
Takže celistvost je teď víc než sebeurčení, jež se vytahuje ze šanonu jenom v případě, kdy se to v mocenské hře dá využít pro oslabení nepřítele či jako vhodná záminka pro rozpoutání války. Dokonce jsem narazil i na výklad, že právo na sebeurčení je vlastně jen substitutem možnosti zdrhnout ze státu, kde se mi nelíbí.
Poznámka: to se ovšem týká jen takových států, o kterých naši „lepšolidé“ rozhodli, že jsou špatné. U těch dobrých (států) se právo na sebeurčení nemusí používat, protože tam jsou všichni již z definice spokojeni, tak co by ještě chtěli.
Ona shora zmiňovaná pikantérie spočívá v tom, že na rozdíl od euro-banánů v tomto ranku zcela chybějí základní definice, takže kupř. dobrat se toho, zda určitá entita je, či není státem, nebývá snadné, zvláště pak pro prostého člověka, který si skrze ni (tu entitu) má užívat svých individuálních lidských práv. Byť se to z perspektivy báječně uzavřené české kotlinky zdá nedůležité, lidem žijícím v Kosovu, na Severním Kypru, Tchaj-wanu nebo někde v Podněstří to tak nepřipadá. A to jsem plácnul jen namátkou, aniž bych vytahoval na světlo takové státy jako Řád Maltézských rytířů apod.
Ještě horší je pak situace u národů, kde mezinárodní právo dokonce nemá ani základní právní definici. Proto se v praxi (aniž si to většinou uvědomujeme) stále užívá Stalinovo nijak neuzákoněné vymezení, že národ je skupina lidí, kteří mají společný jazyk, území a dějiny. Je to o to zvláštnější, že se jeho vytvoření připisuje generalissimově potřebě vypořádat se s Kozáky a Židy (jimž status národů na základě této definice upřel), nikoli touze vstoupit do dějin jako autor definice.
Poznámka pro šťouraly: Stát Izrael v té době ještě neexistoval.
Dovolávat se v případě sporů a konfliktů „řešení prostředky mezinárodního práva“ tak spíše připomíná návrh buď na určení práva spravedlnosti losem, nebo podle principů „hry na peška“.
A tak máme k dispozici tuny spisů, odborné literatury a judikátů, které v zásadě přiznávají, že právo národa na sebeurčení sice existuje, ale nezakládá jeho právo na odtržení od státu (tedy pokud to není stát, o němž jsme rozhodli, že je zlý). Čím složitěji a hlubinněji se to zdůvodňuje, vyplouvá na povrch prostá a zřejmá pravda. Že pokud nelze nějakému státu něco vnutit silou, nic se s tím proti jeho vůli neudělá. Takže špatná zprávy pro Kurdy a jim podobné – vlastní stát vám zase někdo naslibuje, až vás (jako obvykle) bude třeba na tahání kaštanů z ohně. A pak se na vás (jako obvykle) vykašle. Buď jedním tahem (slíbit a nesplnit v tom samém reálném čase) jako dosud, nebo na dva tahy, kterak to sladká Francie a hrdý Albion předvedli v Mnichově prvorepublikovému Československu. Slíbený stát, hoši, dostanete jako odměnu za špinavou práci. A přes palubu vás hodíme až pár let na to.
Ale bůh nás chraň, kdybychom chtěli celou tu neuvěřitelnou a nákladnou mašinérii impotentního mezinárodního práva a s ním spojených institucí a organizací zrušit (resp. alespoň přestat financovat), když nám nic nepřináší. To by bylo řevu. Že je to sice k ničemu, ale bez těch z okna vyhozených miliard by to bylo ještě horší. Sice nevím, jestli je to technicky vůbec možné (aby to bylo ještě horší), ale jinak na tom něco je. Hodně na tom je!
Narazili jsme zde totiž – na náhodně zvoleném příkladu impotentních mezinárodních institucí – na problematiku daleko hlubší, jež provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ony kritizované instituce jsou jen jednou z nesčetných jevových forem obsahově významného fenoménu (dosud seriózní vědou neuchopeného a nepopsaného), který bych z nedostatku fantazie nazval „civilizační daní“, nebo snad obětí za to, že jsme tvorové společenští.
Jde o peníze, které nikdy nemohou být (a nikdy nebudou) využity jakkoli racionálně. Nikdy se za ně nepostaví škola nebo nemocnice, nevymýtí se obrna či neštovice ani se nedají uspořit. Určitý díl lidského ekonomického produktu (včetně určitého podílu lidských kapacit, lidského života a lidského času) musí být (a jest) rituálně obětován. A je zcela lhostejno, jakou formou – počínaje podřezáváním desetitisíců oveček v Mekce, přes výrobu, skladování a následné sešrotování zbraní z armádních skladů (nebo jejich výdej a spotřebu ve válce), konče financováním neuvěřitelně nákladných institucí, jež vědecky a kolektivně potvrdí, že s něčím se nedá nic dělat.
Od šera dávnověků po zářnou přítomnost lidé stavějí a boří monstrózní kultovní stavby, vyrábí a následně ničí nepochopitelné množství věcí/hodnot, plodí a zároveň zabíjejí či mrzačí životy (nejen své, ale i ostatních živých tvorů). A s nepochopitelnou vytrvalostí se domnívají, že všechny tyto jevy jsou excesem, selháním systému a (vždy/pokaždé) jsou tou poslední chybou, od níž dál už bude vše jiné, lepší. Přitom jde o jev setrvalý, snad až konstantní – takže považovat jej po tolika tisících letech za nahodilost, přijde nezaujatému pozorovateli trochu zabedněné. Sečteno a podtrženo, ať už se ty peníze proválčí nebo „promírují“, k něčemu jinému (užitečnému) se prostě využít nedají.
Poprvé mi tato úvaha přišla na mysl, když jsem se po dálnici od Štokravy/Stockerau blížil k Vídni a na levém břehu Dunaje se přede mnou vylouply z mlhy budovy rakouské pobočky OSN, postavené v rytmu vídeňského valčíku za ony „obětní peníze“. Od té doby se k tomu stále vracím s vírou, že jednou budu mít čas, kapacitu (a hlavně dostatek silné vůle), abych tuto domněnku podložil statistickými důkazy a prokázal, že jde o objektivní fenomén přirovnatelný k technologickým ztrátám při výrobě, skladování a manipulaci s hmotou (tzv. „ztratné“ – úbytky způsobené vyschnutím, odpařením, rozprášením, ulpěním na stěnách nádob atd. Výrobci lihovin zrajících ve dřevě to znají pod pojmem „andělský doušek“ neboli odtěkání části lihu skrze stěny soudků).
Důvodem, proč je takovéto zjištění potřebné, jest podezření, že se vidlemi z okna nevyhazují jen a toliko prostředky tvořící předmět této nutné a nikdy neuspořitelné „daně z civilizace“, ale daleko větší objemy, které se za ně pouze vydávají. Tedy – jinými slovy – vyhazují se i prostředky, jež by naopak bylo možno ušetřit a racionálně využít. Pokud bychom byli schopni se oným „ztratným“ seriózně zabývat a (byť jen přibližně) odhadnout jeho „objektivní“ objem či míru, daleko snáze by se kupř. prováděly škrty ve státních rozpočtech a vůbec všechna ta úsporná opatření, po kterých se volá stejně dlouho, jako se plýtvá.
Mám však pocit, že tímto posledním odstavcem jsem si to rozházel se všemi, kterým se dosud má úvaha líbila, protože doposud de facto legitimizovala část lidských výdajů, o jejichž účelnosti se stále pochybuje a furt by je někdo škrtal či alespoň krátil.
Ale po tomto odstavci? No fuj. Kdo zaručí, že za tu fiktivní pseudo-daň nebudou označeny ty prostředky, jež proudí právě do mých kapes a někdo se je rozhodne uspořit? Takže cenu miss sympatie asi nezískám. Ale přesto bych to nevzdával. Když už můžeme financovat výzkum opravdu kdejaké pitomosti, nenašlo by se pár drobných i na tohle? Vážně ne?