Historik Jiří Malínský se tentokrát věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby.

Autorův soubor komentářů a stanovisek k dobovým problémům vznikající Kominterny se obírá i její druhou nejsilnější stranou – Komunistickou stranou Německa. Zdůrazňuje: „V Německu, stejně jako v jiných evropských zemích, jsou příliš zvyklí na legalitu, na svobodné a řádné volby ´vůdců´ na řádných sjezdech stran, na pohodlnou kontrolu třídního složení stran pomocí voleb do parlamentu, veřejných projevů, podle psaní tisku, podle nálady v odborech a v jiných organizacích apod.“ (s. 57). Upozorňuje na retardační rozměr aktivit tzv. dělnické aristokracie (tzv. obslužných elit). A bezděčně předvídá budoucí stalinistická vedení v i po Kominterně a Informbyru: „Dospět přitom tak daleko, že se diktatura mas staví vůbec proti diktatuře vůdců, je směšná nejapnost a hloupost. Zvlášť komické je, že se místo starých vůdců, kteří mají obyčejné lidské názory na prosté věci, ve skutečnosti vyzdvihují (pod záštitou hesla ´Pryč s vůdci!´) noví vůdcové, kteří vykládají nejnemožnější tlachy a hlouposti.“ (s. 58). Až subjektivistický avanturismus vedl k přeskakování vývojových stádií dnes, jak víme, více abstraktního než ze společenského bytí odvozovaného konceptu: „Popírat nezbytnost strany znamená z hlediska komunismu přeskakovat od předvečera krachu komunismu (v Německu) nikoli k nejnižší ani ke střední, ale k nejvyšší fázi komunismu. V Rusku děláme (v třetím roce po svržení buržoazie) první kroky k přechodu od kapitalismu k socialismu čili k nižšímu stadiu komunismu.“ (s. 58–59).

Dovodil-li Ransdorf v Novém čtení Marxe I, že říjnová revoluce není uvozující událostí nové historické epochy, ale toliko její předzvěstí (přechodová formační fáze A) a připojil-li k tomu obecněji sdílenou průbojnou myšlenku (tezi) o rozpornosti i zvratovosti vývoje, jeví se řada Leninových výroků jako výstižná právě v tomto již konstatovaném užším – teritoriálním, formačním i ideovém – kontextu. Proto klade ruský myslitel důraz na vnitrostranickou kázeň, ale i odbory jako základní síť pro šíření veřejného působení strany. Nutnost spojování ilegálních a legálních forem působení strany dovodil aférou agenta Ochranky Romana Václavoviče Malinovského (1876–1918), který se stal členem nejužšího vedení bolševického směru: „Malinovskij, který jednou rukou posílal celé desítky nejlepších bolševických funkcionářů na nucené práce a na smrt, byl nucen druhou rukou pomáhat při výchově desetitisíců a desetitisíců nových bolševiků pomocí legálního tisku.“ (s. 60). Tuto ruskou zkušenost lze podle ruského státníka využít i v jiných evropských zemích.

Lenin v této souvislosti odmítl levičácké (ultralevé) výkřiky o nepřípustnosti „žluťáckých, sociálfašistických, reakčních, kontrarevolučních“ odborů; podobné výkřiky s viditelným despektem charakterizoval jako honosné řečnění a zlostné výkřiky (s. 61). Blíže to objasňuje tato Leninova myšlenka: „Abych to objasnil, začnu našimi zkušenostmi – podle celkového plánu tohoto pojednání, jehož účelem je aplikovat na západní Evropu to, co se dá z dějin a nynější taktiky bolševismu všeobecně aplikovat, co má v dějinách a v dnešní taktice bolševismu obecný význam a všeobecnou platnost.“ (s. 61). Diktaturu proletariátu vykonávaly sověty, řízené KSR(b), jež v době vzniku knihy měla 611 000 členů; ÚV měl 19 členů, užší orgány byly navíc doplňovány orgbyrem, tj. řídící skupinou orientovanou na vnitrostranickou správu. KSR(b) byla navíc propojena s odbory (více než 4 miliony členů), jejichž vedoucí orgány byly složeny z členů KSR(b). Mimoto existovaly občanské aktivy (tak řečených bezpartijních) a vlastní výkon moci prováděly sověty (rady) s důrazem na níže působící újezdní (okresní sověty). Z celkového Leninova popisu je zřejmá čerstvá syrovost tohoto modelu (charakteristická je zmínka o hrozbě masivní perzekuce v případě pádu bolševické moci) a velmi pravděpodobně její vazba na zkušenosti dvouměsíční Pařížské komuny (1871); byl to tedy model v pohybu. Lenin kromě toho zdůrazňuje, že popsaný model je výsledkem autonomního čtvrstoletého vývoje ruského dělnického socialistického hnutí.

Odborová otázka

V dalším textu Lenin upozornil na nutnost citlivého zacházení s „relikty kapitalismu“ (vnitrodělnické rozdíly, jistá „reakčnost“ odborů) a zdůraznil potřebu „pomocí těchto výrobních svazů přecházet k odstraňování dělby práce mezi lidmi, k výchově, školení a přípravě všestranně vyspělých a všestranně vyškolených lidí, kteří dovedou všechno. K tomu spěje komunismus, k tomu musí spět a k tomu dospěje, ale teprve po dlouhé řadě let.“ (s. 64). Je tu jasně vyjádřen základ snu meziválečných levicových avantgard o tzv. totálním člověku a je tu také dlouhá zkušenost z provozu socialismu v tzv. světové socialistické soustavě. Leninova zárodečná představa je dobře použitelná jako základní myšlenka dobře a organizovaně vedené diskuse, jako démant, který volá po následném klenotnickém opracování. Není známo, že by k tomuto kroku kdy došlo. Co je naopak jisté, to je strohé leninské odmítnutí voluntaristického přeskakování vývojových stádií, tj. opomíjení „vývojového vývoje“ socialismu. Za oživení v této souvislosti stojí Masarykova konstatace z r. 1920, že není možné budovat socialismus v zemi, v níž většina obyvatel neumí číst ani psát.

Tzv. reakčnost odborů spočívá podle Lenina v jejich cechovně přežívajícím kastovnictví. Ultraleví komunisté na to reagují výzvami k vystoupení z odborů. To však znamená vyklidit pole pravým (pravicovým) socialistům. Komunistickou propagandu je nutno provozovat soustavně a kontinuitně. Styk s odbory je stykem s masami. Vymýšlení „čistých“ organizací podmiňované uznáním systému sovětů a diktatury proletariátu znamená zaostalé přesvědčovat, nikoliv se od nich oddělovat. To také znamená účinně čelit odporu reformistů. Zranitelný bod tohoto pojetí Lenin formuluje takto: „Je třeba umět tomu všemu čelit, umět přinášet všemožné oběti, dokonce – bude-li to třeba – použít nejrůznějších lstí, obratných tahů, ilegálních prostředků, zamlčování a zatajování pravdy, jen ale proniknout do odborů, udržet se v nich a pracovat v nich stůj co stůj komunisticky.“ (s. 69). Tady je podán základní rejstřík stalinismu v podstatě v úplnosti; jako určité oprávnění může sloužit tomuto postoji fakt sociálně vypjaté (revoluční) situace, v níž byl formulován.

Ultraleví

Exekutiva Třetí internacionály proto musí III. kongresu navrhnout a podrobně zdůvodnit odsouzení politiky neúčasti s výslovným uvedením některých členů nizozemské komunistické strany: „Třetí internacionála musí nadobro zúčtovat s taktikou II. internacionály a nesmí se vyhýbat choulostivým otázkám, nesmí je zastírat, nýbrž musí o nich otevřeně mluvit. Plná pravda byla řečena do očí ´nezávislým´ (Nezávislé /kautskyánské – JM/sociálně demokratické straně Německa), plnou pravdu nutno říci do očí i ´levým´ komunistům.“ (s. 70). Heslo  „Jednota slov a činů“ je tu předestřeno s protokolární důsledností; to, co z něj zpotvořila stalinistická optika zejména v době Informbyra počínaje koncem dvacátých let, je v zjevném rozporu s Leninovým odkazem.

V další pasáži své knihy upozorňuje na citlivé dialektické odlišování a používání teze tehdejších německých „levých komunistů“ o historickém překonání kapitalistického parlamentarismu. Překonán je podle Lenina „historicky“, nikoliv fakticky. Lenin usvědčuje poměrně lehce německé ultralevé z evidentního ignorování skutečnosti (praxe) a současně upozorňuje na jednoznačný nesouhlas zakladatelů KSN Rosy Luxemburgové (1871–1919) a Karla Liebknechta (1871–1919) v této věci. A na účasti bolševiků ve volbách i v činnosti Ústavodárného shromáždění prokazuje, že tato aktivita věci proletářské revoluce nejen nemusí škodit, ale naopak jí prospívat. Upozornil je i na ignorování zkušeností z evropských revolucí XIX. století. Obdobně dovodil, že tyto aktivity přinášely zkušenosti, bez nichž by byly nepředstavitelné revoluční pohyby dobově aktuálního probíhajícího meziválečného pětiletí (1918–1923). Kritika ultralevých je v Leninově podání nesmlouvavá: „Nejspolehlivější prostředek jak zdiskreditovat novou politickou (a nejen politickou) ideu a uškodit jí spočívá v tom, že ten, kdo se ji snaží obhájit, přivádí ji až k absurdnosti. … Právě takovou medvědí službu prokazují holandští a němečtí leví nové pravdě o převaze sovětské moci nad buržoazně demokratickými parlamenty.“ (s. 76).

A s ohledem na probíhající civilizační otřes, který probíhal kapitalistickým světem, zdůraznil: „Ovšem bez revoluční nálady v masách, bez podmínek posilujících tuto náladu nemůže se revoluční taktika přeměnit v čin; avšak my v Rusku jsme se na základě příliš dlouhých, těžce nabytých a krví vykoupených zkušeností přesvědčili, že na pouhé revoluční náladě nelze budovat revoluční taktiku. Taktika musí být vybudována na střízlivém, přísně objektivním zvážení všech třídních sil toho či onoho státu (i států s ním sousedících, i všech států ve světě), jakož i na zhodnocení zkušeností revolučních hnutí. Projevit své ´revoluční smýšlení´ pouhým nadáváním na parlamentní oportunismus, pouhým odmítáním účasti v parlamentech je velmi snadné, a právě proto, že je to příliš snadné, neřeší se tím obtížný, velmi obtížný úkol.“ (s. 77). To připomíná některé převládající vývojové Masarykovy, Benešovy a prvoodbojové i druhoodbojové postupy historické československé rezistence.

V ruských podmínkách to znamenalo využít spory mezi dvěma velmocenskými kapitalistickými bloky, integrovat do tohoto konceptu hlasy volající po ukončení zvěrstev první světové války dusících lidi práce, při potírání následné občanské války počítat s dopadem velké geografické rozlohy carského Ruska a jeho nedobudované dopravní sítě a konečně – v leninském jazyce – využití buržoazně demokratických požadavků ruské vesnice jejich až doslovným převzetím bolševickou stranou (s následnou průvodní marginalizací s bolševiky soupeřící strany sociálních revolucionářů). K tomu lze – jaksi navíc – připojit i fakt smrtelného ohrožení Ruska-národního státu, který vedl řadu předtím nepolitických veřejných a hospodářských činitelů země ke spojenectví s těmi nejvíce schopnými – rudými shromážděnými kolem KSR(b). Masarykovo dobové posouzení znělo, že bolševici jsou silní slabostí bílého hnutí.  

Právě v absenci této souhry činitelů spatřoval Lenin mimořádné obtíže západoevropské proletářské socialistické revoluce. A Lenin k tomu dodává: „Němečtí ´leví´ si stěžují na špatné ´vůdce´ své strany, propadají zoufalství a dospívají ke směšnému ´odmítání´ ´vůdců´. Ale v situaci, kdy je třeba často ukrývat ´vůdce´ v ilegalitě, je výchova dobrých, spolehlivých, vyzkoušených a autoritativních ´vůdců´ zvláště obtížná, a tyto obtíže nelze úspěšně překonat, není-li legální práce spojována s ilegální, nejsou-li ´vůdcové´ mimo jiné vyzkoušeni i na parlamentní půdě. Kritiku – tu nejostřejší, nejneúprosnější, nejnesmiřitelnější kritiku – je nutno zaměřit ne proti parlamentarismu nebo parlamentní činnosti, ale proti těm vůdcům, kteří nedovedou – a tím spíše proti těm, kteří nechtějí – využít parlamentních voleb a parlamentní tribuny revolučním, komunistickým způsobem.“ (s. 79). Není bez užitku pokusit se vztáhnout toto pojetí revoluce – znovu opakuji – na naše oba odboje.