Historik Jiří Malínský se ve svém komentáři kriticky staví k výkladu českých dějin z pera poslance a čestného předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga.
Před nedávnem zveřejnil někdejší prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg článek, v němž vysoce ocenil hrdinství českých parašutistů, kteří před tři čtvrtě stoletím popravili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro všechny, kteří si pamatovali jeho označení prezidenta Beneše za válečného zločince v souvislosti s transferem sudetizované většiny německočeské a německoslovenské národnostní menšiny, to bylo nemalé překvapení. Mohlo se zdát, že z Šavla stal Pavel; teď je naopak zjevné, že schwarzenbergovské mimikry mají řadu prvopohledových mezer. Alespoň to naznačuje článek téhož autora, zveřejněný ve čtvrtek 23. června v deníku Právo pod mnohoslibným názvem NEOHROŽENÍ OBRÁNCI VLASTI? JEN PÓZA.
Podobně jako TOP 09 zpochybňuje i Schwarzenberg v tomto článku de facto zásadu (opět na stránkách deníku Právo), že stát se má prvořadě starat o své občany. A teprve poté, co zvládne tento úkol (jedná se o soulad zásady v plnění vnitřní a vnější funkce státu), má se – rovněž významně – starat i o své okolí. Mj. zejména proto, že bezpečí země není samozřejmost. Priorita politického exilu před hospodářskou emigrací nevylučuje ani v jednom, ani v druhém směru potřebu účinné regulace. Bezpečí vlasti je také bezpečím těch, kdož hledají v naší zemi v zoufalství a tísni záchranu a spásu. A časem – pokud se proto z vlastní vůle rozhodnou – i svou novou vlast.
Česká republika má ve stoletých dějinách své novodobé státnosti v tomto ohledu jedinečnou zkušenost, hmatatelné výsledky a osvědčené postupy. Tradice přijímání exulantů má přitom své staročeské kořeny: předbělohorské České království i Moravské markrabství byly v dobové Evropě ostrovy tolerance a lásky, jak posléze tuto praxi stvrdila velká česká listina svobod – rudolfínský majestát z r. 1609 a jeho předchůdce, ústně formulovaná evangelická Česká konfese z r. 1575. Polistopadové výsledky, navazující na jedinečné prvorepublikové výsledky, pomoci strádajícím a trpícím této tradici plně odpovídají: od listopadu 1989 našlo v naší zemi svou druhou vlast kolem 500 000 azylantů – zejména Rusů, Ukrajinců, Slováků, Vietnamců, Bělorusů, zahraničních krajanů, ale i lidí ze starých členských zemí unijní Evropy. Ve většinové – možná až v drtivě většinové – části si tito lidé naši zem a její obyvatele pochvalují. Užitek je to totiž oboustranný: české prostředí navazuje na osobitou multikulturalitu první Československé republiky a naopak nevšední, biedemaierem filtrovaná česká srdečnost není pro tyto lidi nepříjemná. Ideál se snoubí s materiálním zájmem – myšlenka triumfuje a potřebnost se vývojově mění v samozřejmý standard emancipace nových českých občanů a azylantů v zemi v srdci Evropy.
Schwarzenberg však v tradiční české – a československé – vůli po svobodném svébytném dialogu petenta a interesenta s českým člověkem, policistou a úředníkem spatřuje jakési velmi podivné virtuální mínus. Příčinu se domnívá nalézat v českých dějinách: od dob Karla IV. prý naši předci nic nevyhráli. A ruské legie prchaly r. 1918 ze sovětového Ruska úprkem. Některé drobnosti – bitvu na Žižkově, českou reformaci spojenou s až exportem tehdejšího žoldnéřského českého vojáka do zahraničí po vyhraných bitvách proti tehdejší katolické Evropě – se do Schwarzenbergova líčení jaksi nevešly. A fakt, že převážně levicoví Češi – bylo jich kolem 50 000 – 60 000 – hájili bez vystřídání po dobu dvou let, po která trvala nedobrovolně zastávaná sibiřská anabáze, mezi Uralem a Vladivostokem území územně větší než dnešní Francie (původním smyslem anabáze byla co nejrychlejší přeprava exilové československé armády na západní frontu, kde se rozhodovalo o osudu první světové války), zjevně nedorazil do mysli někdejšího vedoucího havlovské Kanceláře prezidenta republiky. Ve své drtivé většině odcházeli ruští legionáři z Ruska se ctí, plni lásky k velké slovanské zemi. Přiváděli s sebou první ruské polistopadové emigranty a exulanty, ale také životní družky a svá nová, oficiálně přijímaná ruská pravoslavná jména. Obdobně se dělo i jejich nástupcům v přenášení tohoto díla na své potomky a mladou generaci. O útočišti pro německý a rakouský exil třicátých let minulého století nemluvě. V živé paměti je i řecký převážně radikálně levicový exil z počátku padesátých let minulého století.
O květnovém českém povstání roku 1945 čestný předseda TOP 09 rovněž neslyšel. Není divu: bojoval v něm totiž jeho vlastní stejnojmenný otec (předseda revolučního národního výboru v jihočeských Čimelicích) a jeho blízký příbuzný František Schwarzenbeg patřil k předním účastníkům pražského Květnového povstání a Českého národního povstání. I oni tak náleželi mezi poraženecké a vítězství neschopné Čechy, jak uvádí tento slovutný znalec českých národních a státních dějin. (Pokud Schwarzenberg v této souvislosti přirovnává ministra vnitra Chovance k Benitu Mussolinimu, činí tak patrně jen proto, že si uvědomuje poněkud limitní míru kvality a dosahu své autorské potence.)
Zdá se, že v souvislosti s imigrací zejména některých obyvatel převážně blízkovýchodního a afrického prostoru i v způsobu, jakým se s ní snaží vyrovnat současný Brusel, propadl předseda zahraničního výboru české poslanecké sněmovny touze péci. Stůj co stůj. Výsledek se dostavil: proslulá gumová houska předlistopadové éry lidově nazývaná chcípáček.