V pondělí proběhla dlouho očekávaná tisková konference koalice STAČILO, iniciované a vedené KSČM, jmenovitě její předsedkyní Kateřinou Konečnou, píše Milan Daniel.
Ta se narodila deset let poté, co jsem s desítkami dalších odsouzených v procesech z počátku sedmdesátých let dlel v plzeňské věznici, kde tehdejší komunisté vytvořili pro nás, „ztroskotance a samozvance“ zvláštní oddělení na jednom jejím úseku. Tam předtím byli umístěni vězni s duševními poruchami.
Na Borech se po padesáti letech sotva zachovaly hliníkové lžíce a ešusy, v nichž jsme fasovali „výživnou a kaloricky hodnotnou stravu“. Využívali jsme je i jinak. Pamatuji, jak jsem do toho kolujícího jídelního servisu vyrýval výkřiky typu „Ať žije socialistická revoluce!“. My, názoroví protivníci normalizačního režimu, jsme si prostě ten socialismus představovali jinak.
Pravidelně se setkávám s udivenými až nesouhlasnými reakcemi, když dávám najevo sympatie vůči názorům Katky Konečné, která říká jak v europarlamentu, tak na domácí scéně to, co si i já myslím. Většina těch myšlenek by totiž byla slučitelná s těmi, které jsme prosazovali v době pražského jara. Dovedu si představit, že kdyby Katka tehdy žila, pobyla by zřejmě i ona v opavské ženské věznici.
Proč to všechno vzpomínám?
Na zmíněné tiskovce koalice STAČILO se představilo pět spíše mladých lidí.
Vyjádřili vůli postavit se proti politice zbrojení a usilovat o mír, bludné zelené tranzici, drahým energiím, snahám udělat z Evropské unie superstát, který popře suverenitu členských zemí. Postavili se vůči lokajské zahraniční politice státu, chaotické správě zdravotnictví, ztrátě samostatnosti ve výrobě léků, neřízené migraci ohrožující bezpečnost.
Prvním místopředsedou KSČM a veřejnosti nepříliš známou tváří je Milan Krajča. Vystoupil s vyhraněným projevem proti válce. Argumentoval astronomickými výdaji na zbrojení v kontrastu se škrty v prakticky celé zbylé hospodářské a sociální škále.
Faktem je, že současná KSČM je jediná česká politická strana, která razí nekompromisní mírovou politiku.
Konečná ve svém úvodním projevu zmínila jednou větou i současnou cenzuru a nálepkování nepohodlných názorů.
Jedna věta je ale málo.
V živé paměti mé generace jsou praktiky dnes už polozapomenutého režimu, který dusil a zavíral své názorové protivníky. Mladá generace se o tom učí ve školách a takováto intolerance je jí předkládána jako genetická vlastnost komunismu.
I proto, že svobodě není současnými komunisty věnována náležitá pozornost, ve veřejnosti přetrvává názor, že ti současní se od minulých neliší a důvěry nejsou hodni.
Vládnoucí režim se přitom chová nejinak. Vztyčeným ukazováčkem je případ duševně nevyrovnaného Tomáše Čermáka, kterého si režim vybral jako příkladného „dezinformátora“ a poslal ho na léta do vězení, zatímco dotyčný by potřeboval spíše pomoc psychologa a možná i protialkoholní léčbu. Sporných případů účelové kriminalizace verbálních výroků je z posledních měsíců celá řada. Justiční zrcadlo přitom pomíjí „křivé huby“ typu řeporyjského starosty Novotného či jesenického radního Langa a usvědčuje se z politické motivace. Urážky odpůrců současného režimu tolerované na sociálních sítích ani nejde spočítat.
Přímo se nabízí užší spolupráce s iniciativou PRAK (Proti represi a kriminalizaci), která se zabývá případy učitelky Martiny Bednářové, Josefa Skály či Petra Druláka.
Je hodné respektu, že levicová koalice klade důraz na hodnoty míru, sociálních práv a života v ideologicky nepokřiveném prostředí. Má-li si ale vybudovat u veřejnosti respekt, musí hodnoty svobody (neplést si s volností) začlenit do svého štítu a důsledně a viditelně je prosazovat.
Program koalice by měl zahrnout i požadavek práva na rozhodování o podstatných věcech formou referenda, který bohužel na tiskovce nebyl vůbec zmíněn. I jeho začlenění by rozšířilo potenciál možné spolupráce s demokratickou opozicí.
Pokud byla tisková konference jakousi ochutnávkou toho, co přijde, budiž. Lze si jen přát, aby tato koalice přitáhla ke spolupráci lidi, kteří nechtějí z politiky jen žít, ale jejím prostřednictvím spolu s podobně smýšlejícími bez bázně přispívat k ozdravění poměrů.