Veronika Sušová-Salminen se v dalším díle reportáže zaměřila na to, jak je na tom s přechodem od uhlí (a fosilních paliv) Česko a jak vypadá politická ekonomie české energetiky.
Žaloba České republiky na Polsko kvůli rozšíření dolu Turów představovala přitažlivé téma i vzhledem k tomu, že bourala v západním tisku poměrně zažité mýty o homogennosti visegrádské skupiny a dobře zapadala do vesměs negativní mediální reputace Polska pod vládou Práva a spravedlnosti v EU. Do hry se tak dostávaly emoce, které s kauzou měly jen málo společného. Formálně byla žaloba postavena na tom, že Polsko porušilo povolením těžby v Turówě evropskou direktivu, a tedy evropské právo a jeho dodržování. Obecně šlo o víc.
V rámci soudního řízení se objevil argument, který dával přednost nevratným ekologickým dopadům před dočasnými socio-ekonomický dopady v posuzování budoucnosti dolu. Tento argument české strany, paradoxně země s relativně silnou fosilní lobby, soudní jednání podpořilo. Soud totiž mimo jiné konstatoval, že nemožnost „provést významné projekty a investice v oblasti energetiky, každopádně nemůže převážit nad úvahami spojenými s životním prostředím a lidským zdravím.“ Jinými slovy, pracovní místa lze nahradit cílenou sociální a hospodářskou politikou, ale zničené zdraví a přírodu ne. Můžeme spekulovat, zda by takový rozsudek představoval (nejen) pro fosilní lobby v Česku nebo v Polsku zvláště dobrou zprávu, kdyby se skutečně stal principem při posuzování výhod a nevýhod těžby.
Polští kritici upozorňovali na to, že se v případě Turówa měří jakoby dvojím metrem. Uhlí v povrchových dolech se přece těží i na území Česka (i v některých pohraničních oblastech) s podobnými negativní dopady. Měli samozřejmě pravdu, i když se přitom zapomínalo na nuance přeshraničního charakteru. Hra na to, že suverenita jedné země má přednost před potřebami a zájmy druhé země (navíc v tak specifickém zeměpisném prostoru), zaváněla arogancí a neschopností hledat kompromisy postavené na dobré vůli. Nicméně to nezbavuje Česko jeho vlastních „kostlivců v uhelné skříni“.
Přechod od fosilních paliv bude pro Česko složitý, odchod od uhlí se přitom dotýká celkem tří regionů v zemi, ne náhodou těch sociálně a ekonomicky (nej)slabších. Černé zlato se ve všech případech podepsalo na lokální ekonomice i přírodě, zatímco odchod od uhlí a transformace 90. let zdejší situaci ještě zhoršily. Při nesprávně provedené a krátkozraké politice hrozí (nejen) v uhelných regionech Česka závažné problémy: na prvním místě strukturální nezaměstnanost. Při tomto přechodu jde nicméně také o českou energetickou soustavu a o to, z jakých zdrojů bude země s energeticky náročným průmyslem v budoucnu brát elektřinu. V současném systému není možné oddělit sociální a ekonomické ohledy od nepochybně škodlivých činností v rámci současného a stále platného exploatačního paradigmatu. Bohužel smyslem současných klimatických politik EU není změnit systém postavený na pokračující exploataci přírodních zdrojů. Například těžba lithia je už dnes považována za ekologicky náročnou, zatímco experti přiznávají, že socio-enviromentální dopady těžby jsou málo prozkoumány. Navíc poptávka po lithiu má socio-ekonomický rozměr v zemích globálního Jihu, kde posiluje nerovnosti a prohlubuje závislost zdejších ekonomik. Pro Česko se jedná o aktuální otázku vzhledem k relativně velkému ložisku lithia v severočeském Cínovci, od kterého si současná vláda premiéra Petra Fialy zřejmě slibuje hodně.
Ale zpátky k uhlí. Českým Turówem je dnes povrchový lom v Bílině v severních Čechách, který provozuje společnost Severočeské doly, člen skupiny ČEZ, s celkem asi 2500 zaměstnanci (2020). Lom v Bílině má něco kolem 18 km2 a je hluboký kolem 200 metrů, což znamená, že těžba tu probíhá v rovině hladiny moře. Ve srovnání s Turówem (rozloha 28 km2 a hloubka 225 m) je nicméně Bílina o něco menší. Ročně se tu vytěží něco mezi 8 a 9 miliony tun uhlí (v Turówě 27,7 milionů tun). Lomu muselo v 70. letech ustoupit několik vesnic. A také lom Bílina zásobuje nedalekou teplenou elektrárnu Ledvice, která nepřekvapivě patří do skupiny ČEZ, a má po modernizaci výkon 770 MW. V roce 2020 byla odpovědná za 2,4 % všech emisí v ČR. Podle ekologů z Greenpeace těžba v lomu Bílina „vytváří ročně tisíce tun prachu, rypadla rachotí a snižují kvalitu života v okolních obcích – v Mariánských Radčicích a Braňanech. V přilehlých lokalitách ohrožuje nejen zdraví lidí, ale také existenci některých chráněných druhů ptactva.“ Přesto vláda Andreje Babiše (ano, ta stejná vláda, která žalovala Polsko) souhlasila s pokračováním těžby do roku 2035 s prolomením těžebních limitů. Mluvčí Greenpeace Lukáš Hrábek pro nás porovnal důl Turów a Bílinu. „V obou případech tlačí na prodloužení těžby společnost vlastněná státem. V obou případech tam jsou velké zásoby uhlí. Je tam možnost těžby v dlouhodobém horizontu. U obou dolů jde o možnost prodloužení těžby nad rámec toho původního povolení… Co je jiné v případě kauzy Turów, tak tam je to prakticky uzavřené, všichni ti polští politici, včetně ministryně životního prostředí, Anny Moskwové, jednoznačně a nepokrytě kopali za fosilní průmysl a snažili se vyjednat pro ně nejlepší podmínky. Kdežto tady mnozí politici takovou podporu fosilnímu byznysu nevyjadřují a nekopou za něj.“ Podle Hrábka není (v květnu 2023) procedurální otázka v případě Bíliny zatím dořešena.
V březnu 2023 Severočeské doly získaly od Báňského úřadu povolení těžby do roku 2030. Dosavadní povolení platí do roku 2030 a společnost se podle slov jejího mluvčího chce připravit na eventualitu, že bude těžit až do roku 2035 „pokud tím zabezpečíme energetickou bezpečnost státu.“ V roce 2015 vláda Bohuslava Sobotky povolila, aby těžba v Bílině prolomila limity stanovené v 90. letech. Pravda, hnutí ANO si v rámci jednání vlády kladlo podmínky a patřilo k nim, že se lom nerozšíří minimálně 500 metrů ke zdejším obcím. Argumentem bylo nezhoršení podmínek bydlení lidí, kteří v okolí lomu žijí. Zdejší obce od Severočeských dolů požadovaly důsledné dodržování ochranných opatření a nepřiblížení dolu, ale jinak s rozšířením na oficiální úrovni neměly problém. K ochranným opatřením patřil mimo jiné 3,3 km dlouhý pás zeleně, který se začal budovat už v roce 2011. Rozhodnutí o Bílině bylo kompromisem. Vláda totiž odmítla rozšíření a pokračování těžby dolu ČSA, kde byla těžba uhlí zastavena v roce 2021. Byl ale kompromisem i v tom, že počítalo s podmínkami místních obcí, které jsou přitom na těžbě často také ekonomicky závislé.
Rozdíl mezi Turówem a Bílinou není jen ve velikosti a v tom, že odvodnění není v Bílině natolik velký problém, i když obojí těžba má nepochybně řadu negativních dopadů (prašnost, hluk, emise, ničení krajiny). Rozdíl nespočívá jenom v okolnostech a odlišném kontextu. Rozdíl vytváří také skutečnost, že lidé na druhé straně hranice, v Česku, pociťují jenom negativní dopady těžby v Polsku, zatímco nejsou na dole a důlní činnosti jednak ekonomicky závislí a nepřináší jim žádné konkrétní výhody, které by aspoň materiálně „vyrovnaly“ negativní dopady těžby. Turów není otázkou „vested interests“ (osobních zájmů) lidí na české straně hranice. Tato provázanost v případě turówského dolu chyběla a polská strana se ji snažila ignorovat prostřednictvím opakování tezí o polském národním zájmu a suverenitě. Odsud také plyne existence „dvou Turówů“ – toho českého a toho polského – v rámci celého sporu.
Bílina není samozřejmě jediným těžebním místem v Česku, jak naznačuje relativně vysoký podíl uhlí v českém energetickém mixu (33 %). Mezi hlavními hráči na trhu s fosilními energiemi a s uhlím je na prvním místě polostátní ČEZ, který někteří čeští novináři považují nebo v minulosti považovali za „mocnější“ než vládu. V roce 2010 si významného postavení ČEZu všiml britský The Economist, když psal o české společnosti, že „i když (je) nominálně státní, mnozí vidí, že moc jde opačným směrem – od ČEZu do politiky“. Takové metafory se pokouší popsat výjimečné postavení společnosti coby výrobce, distributora a exportéra na českém trhu a v politice. Byznys ČEZu pokrývá nejen uhlí, ale také jadernou energetiku, plyn a vodu či další obnovitelné zdroje. Celkově zaměstnává v ČR asi 28 000 lidí (2022). Mimochodem druhá největší česká firma vlastní byznys také v Polsku, kde provozuje dvě tepelné elektrárny s užitím uhlí – Chorzów ve Slezsku a Skawinu v Malopolsku.
ČEZ není jediným hráčem, který funguje na českém energetickém trhu a má ekonomické zájmy v těžbě uhlí. Je tu jednak uhlobaron Daniel Křetínský, kterému patří firma Energetický a průmyslový holding (EPH). Holding se charakterizuje jako „vertikálně integrovaná energetická utilita pokrývající kompletní hodnotový řetězec: od těžby hnědého uhlí přes výrobu elektřiny a tepla až po distribuci elektřiny a tepla.“ Patří pod něj kolem 70 firem a zaměstnává kolem 11 000 lidí (2020). Křetínský vedle energetiky investuje i jinam, včetně fotbalu nebo médií. V současnosti jeho firmě Czech Media Invest (CMI) patří nejčtenější české bulvární médium Blesk nebo server Info (prostřednictvím jiné firmy Czech News Center, jejímž majitelem je CMI). Ovšem do médií Křetínský investoval v dalších šesti nebo sedmi zemích v Evropě, jeho podíl ve francouzském Le Monde zaujal v zahraničí nejvíce. Asi nepřekvapí, že členem představenstva CMI je v současnosti Daniel Častvaj, který také působil jako ředitel komunikace a marketingu pro ČEZ. Nejde přitom zdaleka o jediné spojení mezi Křetínským a ČEZem. Mimochodem pro Křetínského EPH pracuje také bývalý předseda ODS a premiér České republiky (2006-2009) Mirek Topolánek. Působení v médiích je velmi chytrý krok. Nedávno, v roce 2019, čeští výzkumníci z Masarykovy univerzity v Brně ukázali, že český mediální diskurz dlouhodobě odděluje těžbu uhlí od jeho spalování, což podle nich vede k „zanedbávání nevyhnutelného propojení těchto dvou procesů; spotřeba uhlí není charakterizována jako environmentální problém a ekonomické problémy soukromých společností se snáze stávají problémy veřejnými, což ztěžuje provádění budoucích politik postupného ukončování těžby uhlí.“
Konečně je tu ještě další energetická firma Pavla Tykače Sev.en, která se věnuje především výrobě elektřiny z uhlí a zaměstnává přes 3 000 lidí. Společnost má adresu v Lichtenštejnsku a vlastní ji Tykačova kyperská firma. V roce 2019 Tykačův Sev.en získal od ČEZu tepelnou elektrárnu Počerady na Ústecku (největší eminent v ČR v roce 2020), kde Sev.en vlastní také uhelný lom Vršany. Počerady patří podle odborníků k nejvíce znečisťujícím elektrárnám v ČR a lom ve Vršanech zase přinesl řadu velmi negativních dopadů na okolí. Právě Tykačova firma se snažila prosadit prolomení těžebních limitů v jím vlastněném severočeském dole ČSA, kde se ale Sobotkova vláda, navzdory tlaku, rozhodla těžební limity nepovolit a ukončit těžbu. Tykač se rozhodně ale neorientuje jenom na energetický trh v Česku. Podle aktuální zprávy agentury Reuters hledá český uhlobaron investice v USA a v Austrálii, ve všech případech do fosilního byznysu a konkrétně uhlí. „Svět uhlí a fosilních paliv je tak špatně financovatelný, že to vede k tomu, že aktiva jsou mnohem levnější, protože musí být financována vlastním kapitálem,“ řekl Tykač v květnu 2023. Tykač pak dodal, že fosilní průmysl bude postupně ukončen, ale prozatím nabízí vysoké výnosy: „Bezpochyby to jednou skončí, ale v tuto chvíli jsou v tomto odvětví příležitosti a nemyslíme si, že je nějaký velký spěch, že jsou elektrárny potřeba.“ Agentura Bloomberg v dubnu letošního roku konstatovala, že Křetínský vsadil proti zelené strategii EU a bohatne tím, že „kupuje všechno, co kouří“. Tykač i Křetínský tak zřejmě sází ve své strategii na pomalý přechod od uhlí. Konkrétně EPH jako celek si stanovila nejzazší možný cíl pro budoucnost bez uhlíku (rok 2050), její dceřiná firma EPIF pak na rok 2040, zatímco Tykačova firma datum zřejmě zatím stanoveno nemá. Mimochodem, ČEZ přechod k uhlíkové neutralitě posunul v roce 2022 z roku 2050 na rok 2040.
I když v květnu 2023 dával Tykač najevo, že v případě jeho nových zahraničních akvizicí „není kam spěchat“, v českém a evropském kontextu je situace možná jiná. Můžou za to levnější (relativně) ceny elektřiny v kombinaci s drahými emisními povolenkami (jejichž cena má v budoucnu růst, nicméně v současnosti klesá), jak uvádí server Seznam. Zde narážíme na další paradox současného vývoje. Podle plánů vlády Petra Fialy v Česku uhlí jako zdroj energie skončí v roce 2033, o jedenáct let dříve než v Polsku. Politické rozhodnutí ale nemusí mít nic společného s realitou trhu, která je v současném systému rozhodující a rozhodně je hlavní motivací byznysmenů jako je Tykač nebo Křetínský, popřípadě polostátní ČEZ. Relativně nízká cena elektřiny na trhu a vysoké ceny emisních povolenek jsou kombinace, která nebude ekonomicky výhodná. „S tím, jak padá cena elektřiny, se nám výroba přestane zřejmě vyplácet už v roce 2025. Rok 2026 bude evidentně ztrátový, rok 2027 vypadá pro naši uhelnou energetiku už jako naprostá katastrofa,“ připustil v červnu 2023 Pavel Tykač. Ani on a ani ČEZ nehodlají v neziskovém podnikání pokračovat, což ovšem staví zemi před otázku: co nahradí uhlí jako zdroj energie v případě příliš rychlého odchodu od uhlí? Zdá se totiž, že Česko není na rychlý konec uhlí připravené a na rozdíl od Polska nemá po ruce ani mechanismus kapacitních plateb pro uhlí, který umožňuje podpořit ztrátové uhelné zdroje. V současnosti česká vláda hledá způsoby, jak se obejít bez uhlí a připravuje novou Státní energetickou koncepci do roku 2040. Ta současná z roku 2015 měla zastarat a počítala s „plynulým snižováním“ role uhlí v energetickém mixu a zároveň s nárůstem spotřeby elektřiny na 80 TWh v roce 2040.
Paradoxem tak může být, že rychlejší odchod od uhlí v Česku rozhodně nebude v případě tohoto rychlého scénáře motivován klimatickými změnami či ekologickými ohledy velkých hráčů. Česko na něj hlavně není energeticky připraveno i navzdory varování řady odborníků. Podle aktuálního modelu ČEPS, správce české přenosové soustavy, není rychlý konec uhlí mezi roky 2030 až 2033 pro Česko optimální scénář, protože přinese závažný nedostatek elektřiny a také vysoké náklady. V případě náhlého ekonomicky motivovaného konce uhlí českému státu zůstane v rukou „černý Petr“ v podobě výpadku důležitého zdroje energie a ztráty pracovních míst: v uhelném sektoru dnes jde o asi 22 000 lidí, nicméně nedostatek elektřiny by měl širší a potenciálně katastrofické dopady na celou českou ekonomiku. Odborníci se zatím neshodnou na tom, zda je vhodnou kombinací pro Česko jádro, plyn s obnovitelnými zdroji energie (OZE), nebo především (a které) OZE, se kterými má ale v daný moment Česko problémy a které zatím vyvolávají otazníky z hlediska uskladnění energie. Jako pravděpodobné se nyní zdá, že Česko bude muset energie dovážet. Takový vývoj by byl (pokud k němu dojde, protože ceny energii a další vývoj je velmi těžké odhadovat) dalším paradoxem. Česko v rámci současného a dech ztrácejícího ekonomickém modelu totiž dlouhodobě představovalo exportéra elektřiny.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim v jejich práci naprostou nezávislost .