Petr Drulák píše o tom, že EU se stává ekonomickou hrozbou pro členské státy, jak ukázal případ Maďarska.
Únik důvěrného dokumentu Rady EU do Financial Times naznačuje největší bruselský skandál posledních let. V dokumentu se zvažují národohospodářské sabotáže s cílem poškodit Maďarsko, pokud nepodpoří většinové přání EU posílat další peníze na Ukrajinu. Událost vzbudila patřičnou pozornost a podnítila i řadu výstižných komentářů (Dag Daniš, Daniel Kaiser). Také otevírá tři obecnější otázky: čím se liší od běžného bruselského vydírání, kdo je za únik odpovědný a jak se ve střední Evropě před něčím takovým bránit.
Bohužel není nic neobvyklého na tom, že Brusel vydírá členské státy. Umí vycházet vstříc vládám, které sdílejí jeho evropskou ideologii, a naopak dostat pod tlak vlády vlastenecké. Dovedně k tomu využívá džungle komplikovaných procedur, kde se leccos může zadrhnout nebo naopak urychlit. Už několikrát to pocítily jak vlády ve střední Evropě, tak i na jižním křídle. Před měsícem jsme byli svědky zázračného odblokování evropských fondů po Tuskově nástupu ve Varšavě. Pokud se dnes někdo diví, proč italská premiérka Meloniová tak radikálně změnila svůj kurz s nástupem do funkce, je třeba hledat klíč právě v předchozí zkušenosti italských vlád s Bruselem.
Toto vydírání je samozřejmě v rozporu se základními myšlenkami evropské integrace, ale za ta léta jsme si nějak zvykli. Také jsme si zvykli na to, že Brusel není motorem prosperity, jak jsme při vstupu očekávali, a že naopak řada jeho rozhodnutí přináší citelné národohospodářské ztráty. Obvykle jsou motivovány nějakou vznešenou utopií. Zelená tranzice a protiruské sankce patří k těm nejviditelnějším.
Ale v případě Maďarska jde o něco jiného. Zde se Brusel chystá podniknout cílený útok na prosperitu členského státu. Ekonomická škoda není vedlejším důsledkem kroku motivovaného něčím vznešeným, nýbrž samotným cílem. Brusel se tím řadí do stejné kategorie jako Moskva, Peking, Washington či další geopolitičtí konkurenti evropských zemí. Stává se ekonomickou hrozbou. Vzhledem k tomu, jak jsme všichni na Bruselu závislí, představuje pro členský stát hrozbu o poznání citelnější než kdokoliv jiný.
Jak se k dokumentu dostali novináři? Nelze vyloučit, že unikl spontánně. Ale jsou také dvě další možnosti. Za únikem může být Budapešť. Její představitelé jsou na různých úrovních vystavováni více či méně skrytým hrozbám a ostrakizaci. V rámci zastrašování se k nim mohl dokument dostat a Maďaři jeho publikací mohli upozornit na poměry, které dnes v Bruselu vládnou. Pravděpodobnější a horší je poslední možnost. Únik mohli připravit samotní autoři, aby veřejně zastrašili Maďary i všechny ostatní, kteří by si pohrávali s myšlenkou na prosazování vlastních zájmů. Bruselští hráči by se pak chlubili něčím, co je vlastně diskredituje.
Nejpodstatnější je však otázka, co s tím. Podobnou hrozbu neustojí žádný stát, vůči němuž si Brusel může takovou hrozbu dovolit, tedy žádný stát s výjimkou Německa a Francie. Neustojí ji, pokud je sám. Na druhou stranu skupina států to zvládnout může a nemusí mít ani blokační menšinu. Stačí, když začne dělat v Bruselu dostatečný rozruch, o to tamní mandaríni nestojí. Ale není samozřejmé, že jeden stát si takto bude pálit prsty za jiné. K tomu je musí spojovat silný společný zájem přesahující jednu konkrétní oblast. Podmínkou společného působení je geopolitické partnerství, které se nejsnáze naplňuje mezi zeměpisně a kulturně blízkými státy.
Příliš silné karty v geopolitické hře dnes Maďarsko nemá. Visegrádská spolupráce jako hlavní partnerský formát střední Evropy je od ruského útoku na Ukrajinu v hluboké krizi. Poláci se v posledních letech ze střední Evropy vyvazují. Buď sní s Kaczyńskim o tom, jak během několika let vytvoří nejsilnější armádu mezi státy EU a získají zvláštní postavení na Ukrajině či alespoň na území, které z ní zbyde, či s Tuskem o tom, jak oživí výmarský trojúhelník, aby s Němci a Francouzi rozhodovali o osudu Evropy. Ve svém romantickém rozmachu zapomínají, že navzdory slušným ekonomickým výkonům své vojenské ambice neufinancují, že na Ukrajině je místní nacionalisté rozhodně vítat nebudou a že se ani nikdy nestanou rovnocennými partnery Paříže a Berlína. Než se jejich sny střetnou s realitou, můžeme na středoevropskou spolupráci s Polskem zapomenout a ani potom nemusí být na stole.
Dnes se nedá počítat ani s Prahou. Současná Fialova vláda se na rozdíl od Varšavy do žádných geopolitických dobrodružství nepouští. Sází na loajální službu mocným západním partnerům. Nanejvýše se v koalici mohou občas poškorpit, zda větší loajalita patří Bruselu nebo Washingtonu. Na druhou stranu tato orientace má podporu jen v části české veřejnosti. Dá se očekávat, že po parlamentních volbách převáží opět orientace, která střední Evropu bere alespoň trochu vážně. Ale to letos nebude. Takovým vývojem prošlo Slovensko, které se za předchozí progresivistické vlády vyhranilo proti střední Evropě, a dokonce i proti maďarskému sousedovi bezprecedentním způsobem. Ale po nástupu Ficovy vlády má Budapešť ve svém severním sousedovi patrně jediného partnera, který ji za určitých okolností může podpořit.
Maďarsko tedy moc možností nemá. Ale tato slabost postihuje nás všechny. Je slabostí celé střední Evropy. Hrozby, jimž dnes čelí Maďarsko, mohou být zítra aktuální v Bratislavě, Praze, Vídni či Záhřebu. Z toho vyplývá jednoznačný úkol pro politické představitele středoevropských států – překonávat vzájemné spory a solidárně čelit hrozbám z Bruselu či odjinud.
Článek byl původně publikován v časopise Štandard. Přetiskujeme se souhlasem. Článek není určen ke sdílení na jiné weby!