V dnešním seriálu o jazzové hudbě od Jana Schneidera nechybí představení dalších jazzových skladeb, které ukazuje na velké bohatství tohoto hudebního žánru.
Altsaxofonista Paul Desmond proslul svým nanejvýš kultivovaným, ale dovolím si říci, že současně i velmi sofistikovaným zvukem. Byl to též znamenitý skladatel. Zajímavou kompozici Le Souk složil a v roce 1962 nahrál spolu s pianistou Dave Brubeckem, a tu postupně zdivočující rytmiku tvoří kontrabasista Bob Bates a bubeník Joe Dodge.
Trumpetista Louis Smith je představitel nádherně živého jazzu, je plný nápadů, které využívá k bohatým improvizacím. Hned první skladba – Duke Pearsonova pocta trumpetistovi Cliffordu Brownovi „Tribute to Brownie“ – překvapí zpočátku nikoliv trumpetou, ale jiskřivým alsaxofonem. Na desce je altsaxofonista uveden jako „buckshot la funke“, ale to podezření se brzy potvrdí: je to skutečně famózní Julien Cannonball Adderley (který byl v té době smluvně vázán k jiné nahrávací společnosti, proto zvolil pseudonym). Nicméně kdo bude chtít pokračovat v poslechu celé desky, sezná brzy, že v dalších skladbách Louis Smith potvrdil své kvality, hutně doprovázen pianisty Duke Jordanem resp. Tommy Flanaganem, kontrabasistou Dougem Watkinsem a temperamentním Artem Taylorem za bubny.
Tenorsaxofonista Stan Getz toho měl hodně co zahrát! Nevyhýbal se ani zajímavým experimentům. V roce 1962 nahrál v triu s kontrabasistou Johnem Nevesem a úžasným bubeníkem Roy Haynesem půvabnou skladbu Eddie Sautera I’m Late, I’m Late, za doprovodu smyčcového kvintetu (cello Bruce Rogers, viola Jacob Glick, housle Alan Martin, Gerald Tarack, Norman Carr). Část celé skladby je tvořena velmi neobvyklým duetem saxofonu a štětkami hranými bubny. Vynalézavost Roy Haynese mne při každém poslechu znovu fascinuje: bubeníci bývají buď technicky brilantní, nebo kreativní. Málokdy vynikají v obojím, jako třeba je tomu právě v Haynesově případě. Ten samotný závěr skladby je prostě bubenický sen!