Ilona Švihlíková píše o summitech skupiny G20, jejich smyslu ale také o kontextech, ve kterých se konaly a přístupech, které prosazovaly v ekonomice i politice. Jak je tomu letos v „éře trumpismu“?
Na začátek prázdnin je o program postaráno – nejen pro policii, tajné služby, ale také pro protestující, analytiky všeho druhu i média – do Hamburku se sjeli představitelé G20, neboli dvaceti nejvýznamnějších ekonomik světa. Země G20 tvoří asi 80 % světového HDP, 75 % globálního obchodu a reprezentují asi dvě třetiny světové populace.
Historie G20 není příliš dlouhá. Jako skupina vznikla po krizi v jihovýchodní Asii. Tato krize byla vlastně první zásadním narušením neoliberálního paradigmatu, především v otázkách liberalizace kapitálových toků. Bylo až směšné číst nejprve ódy MMF na země jihovýchodní Asie, tzv. tygry druhé vlny a následně, se zpožděním ani ne půl roku, výtky vůči vládám, které údajně vše způsobily.
Jenže, i když krize v jihovýchodní Asii, jejíž podrobnější reflexi se ještě budeme v našem časopisu věnovat, vyvolala tzv. nákazu a řetězovitě se rozšířila přes řadu kanálu do Ruska a následně i do Latinské Ameriky, G20 se nijak zvlášť nerozpohybovala. Přeci jen, prostě to nebyly vyspělé země, které měly a mají jiné zacházení a jiné vnímání důležitosti.
G20 a Velká recese
Vše se změnilo, když krize zasáhla USA a šířila se především do vyspělých zemí. To byla najednou jiná písnička a patřičný důvod, aby tehdy ještě prezident Bush ml. „oživil“ G20. Najednou to překvapivě mělo být širší fórum než mocenské poměry světa již dávno nevyjadřující G7.
G20 by tak mohlo být pozitivněji vnímáno jako vyjádření toho, že hledat řešení globálních problémů v G7 je nadále nesmyslné, resp. vyjadřující západní aroganci, a že se tím otevírá prostor pro další platformu jednání o důležitých otázkách.
První summity byly ve znamení hašení požáru, tedy vypuknuvší Velké recese. V této krizové situaci si najednou řada státníků západních zemí vzpomněla, že kromě neoliberální politiky, kterou usilovně prosazovali roky, existují i keynesiánské stimuly a někteří je dokonce začali aplikovat.
Kromě fiskálních stimulů už na obrátkách posilovala i monetární opatření, včetně kvantitativního uvolňování. První zásadní střet přichází v roce 2010 a není to věru střet mezi vyspělými zeměmi a „ostatními“, které také do skupiny G20 náleží. Pro pozdější cukrbliky Merkelové a Obamy si už málokdo vzpomene, že první Obamovo období bylo ve znamení značného napětí mezi oběma zeměmi. Zatímco USA prosazovaly významný světově koordinovaný stimul, bylo to Německo, které krátce po krizi uvedlo v život svůj ústavní(!) zákon o vyrovnaných rozpočtech. Následně Německu přímo jako z nebe padá řecká krize, která mu umožňuje všude jako prioritu dodat téma fiskální konsolidace neboli škrtů neboli politika austerity. Můžete třikrát hádat, čí přístup se nakonec v G20 zvítězil.
Následující summity už se vracejí do „starých kolejí“ se všemi těmi řečmi o „křehkém oživení“, strachu z bankrotu (resp. defaultu) zemí a samozřejmě – bez toho by to přeci nešlo – strukturálních reformách, na něž se tolik těší upgradovaná verze neoliberála, v podobě mladého Macrona. Ty se ovšem kupodivu (ironie) týkají především, a hlavně trhu práce, zatímco zásadní reformy finančního trhu se buď provádí každý po svém (USA), nebo se nedělají vůbec.
Zároveň začíná být stále patrné, že se nedaří „udržet“ formát summitů, takže se prostě k otázkám dlouhodobého významu „přifaří“ aktuální téma, jako byla v roce 2011 potravinová bezpečnost. V roce 2013 bylo předsedající zemí Rusko a stanovilo si rozumné téma: nové motory dlouhodobého ekonomického růstu. Jenže místo toho se celý summit věnoval Sýrii.
I ten současný summit v Hamburku se ponese ve znamení změti témat, od globálního oteplování a boje proti němu, po mezinárodní obchod či migraci.
Nový rozpor geopolitiky a ekonomiky
Hamburk se stane místem střetu, nového viditelného rozporu, který již nezasahuje „jen“ geopolitiku, ale stále intenzivněji i ekonomiku, ba co víc, obě dvě sféry stále intenzivněji propojuje – sankce jsou jasným příkladem. Zatímco geopolitické rozdíly jsou v sestavě G20 nezpochybnitelné, v ekonomice je to trošku něco jiného. Přeci jen si platforma nese „pečeť“ svého počátku fungování – vznikla jako reakce na krizi v jihovýchodní Asii, oživila se jako reakce na Velkou recesi. Její funkce tedy byla „hašení požáru“ pokusem o kolektivní akci, která ve druhém případě byla, alespoň zpočátku, relativně úspěšná.
Jenže přestože je zde ona pečeť Velké recese, tak se celou G20 táhl neoliberální ekonomický přístup, který má projít „korekcemi“, tu a tam nějakou to přísnější restrikcí finančního sektoru, ale samozřejmě žádnou skutečně fundamentální změnou. Koneckonců, dominantní hlasy G20 možná neměly zájem na statu quo z geopolitického hlediska, ale spíše u ekonomického. Zachovat to, co je, s malými korekcemi, aby „to zase šlapalo.“
Střet byl u USA a Německa, která měly odlišné priority hospodářské politiky. Na jedné straně oživení, hnané státem, na straně druhé, německý přístup kladl důraz na „obnovení důvěry zahraničních investorů a finančních trhů“, ergo byl podstatně konzervativnější a ve své podstatě tvrdě neoliberální.
Seskupení v éře Trumpa
Současný střet, USA kontra ostatní, je ale hlubší. Trump nezpochybňuje nástroje, jak dosáhnout cíle, klade si jiné cíle. To, co bylo „schováno“ implicitně v řečech o volném obchodu (s jasným předpokladem, že volný obchod byl a je hrou pro vítěze), je nyní vyjádřeno jasně, tak nějak trumpovsky bez obalu. A právě Trump ukazuje, jak je pro něj důležitý „udělat deal“, z níž budou mít USA prospěch, aniž by to bylo jako za Obamy sofistikovaněji schováno do řečí o „ochrana práv duševního vlastnictví.“
Trump otřásá celým systémem. Formou i obsahem odmítá ustanovený „status quo.“ Jeho America First je bezděčným vyjádřením ohrožení hegemonie USA, jejich ústupu z neotřesitelné pozice, což se nutně muselo jednoho dne projevit v politice – Trump se stal oním agentem, který má tento trend zvrátit.
G20 proto v jednom místě, jednom čase, ukáže paniku, která plyne z toho, že „USA se chovají jinak“ a že neuznávají „starý dobrý řád“, neboť v jejich zoufalé snaze udržet hegemonii jim už nevyhovuje. Zmatené pobíhání vazalů je toho důkazem. USA vyhovoval liberální ekonomický řád, dokud byli Američané jasní vítězové. Tato doba ale uplynula.
Proto tolik napětí: nejen geopolitický střet, ale i střet bytostný politické ekonomii – komu a jak mají sloužit ekonomické nástroje, bude v konfrontaci s ostatními odhalen.
Ukončeme smírnější poznámkou, skrývající snad také naději:
Summit bude také využit pro setkávání na bilaterální úrovni – což je možná jedna z jeho nejužitečnějších charakteristik – svede na jedno místo nejvýznamnější světové politiky, zahrnující soupis od Trumpa po Erdogana, prezidenta Si, indického premiéra Modiho, až po Vladimira Putina. Další platforma setkávání na poněkud reprezentativnějším základě jistě neškodí, ba právě naopak. Žádný z problémů globálního, ale i regionálního charakteru, není možné vyřešit, pokud spolu státníci nebudou hovořit.
Obrovské množství témat, které ambiciózní německé předsednictví nahrnulo, v tomto ohledu působí spíše kontraproduktivně – připomeňme, že G20 není žádná organizace se sídlem a sekretariátem, ale prostě další platforma pro setkávání. Očekávat tedy shodu u všech témat je naivní i nesmyslné zároveň. Konflikt je báze politiky, patří k ní. Hamburk bude dalším z míst, kde je možné o odlišných stanoviscích debatovat a aktivně hledat řešení. Ve světě, v němž se na každém kroku řinčí zbraněmi, to nemusí být zas tak málo.
Ilustrační obrázek: Webová prezentace skupiny G20 (g20.org)