Publikujeme báseň Jindřišky Labské-Lipské Nešeptejme.
Nešeptejme
Zdá se mi ostudné a trapné,
když o míru se tiše šeptá,
osud do rukou svých kdos lapne,
nás obyčejných nic se neptá.
Závěje z pouští vzduchem vanou,
drze si kradou naše snění
a při té pouti s karavanou
nám zbývá pouhé plahočení.
Jak s dřevěnými figurkami
hrají si s námi mocní šachy.
Z bojů si odnášíme šrámy,
jim jsou však jedno naše krachy.
I slunce prachem zakryté je
po ránu, když se rozednívá.
To svět snad do záhuby spěje
a přihlížet jen tiše zbývá?
To ne! I přes rány, jež padnou,
my jednou zvedneme se zase,
s nadvládou úskočnou a zrádnou
nadobro skoncujeme v čase.