Sociolog Oleg Suša píše pro Argument o aktuálnosti díla nedávno zesnulého polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana.
9. ledna 2017 odešel nestor evropské sociologie Zygmunt Bauman ve věku 91 let. Bauman se podílel na obnovení české sociologie v 60. letech. Jeho knížka Sociologie byla tehdy jednou z mála odborných příruček v češtině. Bauman se také osobně přátelil s několika českými sociology vyučujícími na Katedře sociologie Filosofické fakulty University Karlovy, s nimiž udržoval korespondenci dlouho po svém odchodu z Polska v roce 1968, a všechny je sám přežil (Sedláček, Urbánek, Petrusek).
Zygmunt Bauman vyučoval v Izraeli a později trvale v anglickém Leedsu, kde také zemřel. Publikoval v angličtině kolem 57 knih a víc než stovku článků a esejí. Řada Baumanových knih byla přeložena do češtiny. Jsou to například následující knihy: Tekutá modernita (Mladá fronta 2002), Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (Slon 2010), Globalizace. Důsledky pro člověka (Mladá fronta 1999), Úvahy o postmoderní době (Slon 2006), Modernita a holokaust (Slon 2010, 2.vyd), Individualizovaná společnost (Mladá fronta 2005), Stát v krizi (Broken Books 2015). Bauman je takto u nás nejpřekládanějším evropským sociologem.
Bauman přinesl do sociologie pojmy „tekuté moderny“ (oproti průmyslové a státně byrokratické společnosti je společnost současná nestabilní a život lidí doprovází rostoucí nejistota) a „prekariát“ (lidé mající nejisté zaměstnání a nejisté postavení na trhu práce).
Jako sociolog Bauman vyšel z diskusí o postindustriální společnosti a o změnách v procesech modernizace moderních společností, které probíhaly ve světové sociologii od 70. do 90. let, kdy vypukla debata o současné globalizaci. Čerpal přitom inspiraci z díla dalších sociologů: Alvina Tofflera či Daniela Bella z USA, Alaina Touraina či Pierra Bourdieu z Francie, Ulricha Becka či Axela Honnetha z Německa.
Sociologické analýzy společenských změn moderní společnosti byly nejen popisem, ale též diagnózou doby: to platí pro texty Baumanovy sociologie dvojnásob. Jaký je smysl společenských proměn v druhé polovině 20. a na počátku století 21. Jak se v nich mají orientovat lidé ve svém každodenním životě?
Podívejme se na Baumanovu diagnózu blíže. Bauman soudil, že kapitál je nomádský a jen obtížně se trvale usazuje, naproti tomu práce lidí, jednotlivých pracujících je lokalizována v místě života. Osudy jednotlivých lidí jsou určovány vlivem sociálních nerovností nejen bohatstvím, ale také stále více nerovností ve svobodě pohybu, nerovností v možnostech být prostorově mobilní. Dříve byla v průmyslové společnosti pilířem řádu smlouva mezi kapitálem a námezdnou prací, která byla odrazem reálného mocenského vztahu vzájemné závislosti: práce je závislou na mzdě, kapitál závisí na trhu práce, na kterém nakupuje práci. Byl vytvořen celý systém pravidel, institucí a forem vyjednávání, přičemž velký vliv měla politická a administrativní kontrola státu a instituce podniku a odborových organizací.
Tento systém se od 60.let minulého století rozkládá, historický kompromis kapitálu a práce byl podminován a rozvrácen, a s tím došlo i ke zrušení poměrů relativních jistot tzv. demokratického kapitalismu. Globální kapitalismus, v němž se kapitál vrátil k nomádství, usiluje o únik ze sevření státem (včetně úniku daňového) a zároveň se zbavuje závislosti na státem regulovaném trhu práce, což mu umožnuje snižování nákladů na mzdu a intenzivní vykořisťování znejistělé lidské pracovní síly. V podstatě se kapitál snaží o nemožné – vyčlenit se z lidské společnosti, jejíž je nedílnou součástí.
Tekutá moderna se projevuje v globalizaci, která je ve svém krevním oběhu udržována díky zrychleným tokům informací a peněz. Kapitál uplatňuje svou nadvládu díky své nomádské svobodě stěhování v planetárním měřítku. Neoliberální revoluce dokonce využila stát k potlačení odporu námezdní práce pod praporem ideologie volného trhu a odstranění moci byrokratických odborů i státní ekonomické politiky. Globalizace ve smyslu nadvlády kapitálu, jenž se pohybuje přes hranice podle potřeby dosahování zisku a soutěže s konkurenty je mocenskou realitou, která určuje ekonomické, politické i kulturní poměry. Důsledky strategií výrobních a zejména finančních globálních sítí mají dopad na sociální a environmentální krize v prostorech a regionech na celé naší planetě.
Dopady na život většiny obyvatel zvyšují existenční nejistotu, nejistota rozkládá solidaritu, která byla dříve v moderní společnosti racionální taktikou v politickém boji: práce přestala být povoláním, stala se jen zaměstnáním, jež je prekérní, nejisté, krátkodobé. Nejistota a strach jsou nástrojem moci, která působí v rámci neoliberálního konceptu individualizace zevnitř lidí jakožto individuí, lidé se mají sami zorientovat a přizpůsobit v darwinistickém boji o přežití těch nejsilnějších. V tomto nejistém světě působí úzkost, morální lhostejnost, tento svět vyvolává iracionalitu a násilí. Jednotlivci se nemají obracet o pomoc ke kolektivním institucím státu a odborů, učí je dnešní neoliberální mocenský diskurz.
Co tedy zbývá – pokud chceme změnit systém – je, aby se lidé znovu sdružili lokálně i globálně, solidárně spolupracovali a společně přetvářeli deformované instituce – například stát. Stát není v krizi, protože je sám o sobě zastaralou institucí, ale protože byl zmrzačen a deformován, jeho kontrola demokratickým politickým procesem je znemožňována. Bauman viděl východisko v obnovení demokratických politických institucí jak lokálně, tak i mezinárodně, globálně. Detailní návod, jak toho dosáhnout Bauman a ani sociologické diagnózy doby žel nedávají. A proč by také měly, alespoň to zůstane na nás samotných. Jako již tolikrát v dějinách.