Politolog Petr Drulák vysvětluje hlavní zdroje současného porozumění mezi Moskvou a Pekingem.
Prezident Putin se vypravil na první zahraniční návštěvu po svém znovuzvolení do Pekingu. Byl zde přijat s nejvyššími poctami, po tradiční přehlídce následovala hymna doprovázená slavnostními salvami. S podobným respektem byl přijat loni i prezident Si Ťin-pching v Moskvě, kam přijel rovněž na první zahraniční návštěvu po znovuzvolení. Za více než deset let od Siova nástupu do funkce si oba představitelé vytvořili mimořádný osobní vztah, kterým tlumí přirozené neshody a konflikty mezi svými zeměmi. Jedná se o jeden z nejpozoruhodnějších státnických výkonů v současné mezinárodní politice.
Prezidenti se setkali už po třiačtyřicáté; prezident Si se s žádným zahraničním představitelem nesetkává častěji než se svým ruským protějškem. I pro Rusko a Čínu platí, že státy mají zájmy a nikoliv přátele, ale také pro ně platí, že státy řídí lidé, jejichž vzájemné vztahy se do politiky nutně promítají. Například evropská integrace byla historicky ovlivňována vztahem mezi francouzským prezidentem a německým kancléřem, jehož vzorem bylo lidské sblížení Charlese de Gaulla s Konradem Adenauerem. Pro širokou skupinu zemí, které dnes vystupují proti globální hegemonii USA a za multipolární uspořádání, má vztah vojenské síly Ruska a ekonomické váhy Číny podobný význam jako měl v evropské integraci vztah německé ekonomiky a francouzských vojenských schopností.
Rusko-čínské vztahy byly historicky podobně zatížené jako francouzsko-německé. Stejně jako evropské velmoci, USA a Japonsko i carské Rusko v 19. století pronikalo do čínského císařství a zabíralo čínská území. Ve 20. století byl vztah mezi čínskými a sovětskými komunisty konfliktní. Nejdříve byl zatížen tím, že Moskva dlouhou dobu podporovala Čankajška spíše než Mao Ce-tunga, později je rozdělovaly doktrinální spory, hraniční konflikt a odlišné strategie reforem centrálního plánování. V současném Rusku panují obavy z čínské ekonomické expanze, v Číně se setkává s nevolí ruská vojenská agresivita, obě velmoci se střetávají ve střední Asii. Žádná přirozená harmonie zájmů mezi oběma zeměmi nepanuje.
Naopak významným tmelem rusko-čínského partnerství je politika USA: americká vojenská přítomnost v jejich sousedství, podněcování vnitřní opozice, zneužívání dolaru. Pro Čínu je posilování amerických pozic na Dálném východě (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan) stejně nepřijatelné jako je pro Rusko americká vojenská přítomnost na Ukrajině a na Kavkaze. Proto si v Moskvě a Pekingu vycházejí vstříc. Koordinují se v Radě bezpečnosti a už dvacet let pořádají pravidelná vojenská cvičení. Americká politika na Ukrajině jejich partnerství pouze upevnila, a to i navzdory tomu, že Čína ruskou invazi rozhodně nepřivítala, neboť válka na Ukrajině jí zkomplikovala obchody i dopravní spojení. Na druhou stranu protiruské sankce Západu otevřely Číně obchodní příležitosti, o nichž se jí předtím ani nesnilo.
Oběma velmocem také vadila podpora, kterou od západních nadací dostávaly nejrůznější opoziční skupiny na domácí scéně, než v Moskvě a Pekingu přitáhli šrouby. Například společnost Člověk tísni, český exportér demokracie napojený na americké nadace, v Moskvě působila až do roku 2019. Neokonzervativní projekty barevných revolucích vzali v obou centrech jako vážnou hrozbu. Moskva si vzala poučení z kyjevského Majdanu, Peking opakovaně varují protesty v Hongkongu i pozornost, jíž National Endowment for Democracy a podobní hráči věnují Xinjiangu a Tibetu. Čína a Rusko rovněž odmítají extrateritoriální sankce, jimiž si USA vynucují své geopolitické zájmy kontrolou nad dolarovými transakcemi. Také chápou, že držba dolarových aktiv představuje obrovské riziko pro každý stát, který se dostane do rozporu s americkými zájmy. Může o aktiva přijít jako ruská centrální banka po útoku na Ukrajinu.
Odpor vůči americké hegemonii nevadí pouze Rusům a Číňanům. Oslovuje širší skupinu států globálního Jihu, kde žije drtivá většina obyvatel naší planety. Tyto státy se snaží udržet svrchovanost, překonat závislost na dolaru a najít instituce pro hledání dohody v multipolárních poměrech. Dnes jsou nejvýznamnější z nich sdruženy ve společenství BRICS, k jehož hlavním hybatelům patří právě Rusko s Čínou.
Rusko-čínské partnerství se však nezakládá pouze na odmítání USA. Má svoji vnitřní dynamiku, která se rozvíjí od prvních let Putinova prezidentování. V roce 2001 dávají svému vztahu právní rámec v podobě smlouvy o dobrém sousedství, o tři roky později uzavírají otázku sporné hranice, kvůli níž v šedesátých letech i krátce válčily. Především však raketově narůstá vzájemný obchod. Jeho obrat se během první dekády tohoto století zosminásobí na 55 mld. dolarů v další dekádě narostl dvaapůlkrát na 147 mld. dolarů v roce 2021. Obrovský impulz dostane s protiruskými sankcemi, když v loňském roce dosáhne rekordních 240 mld. dolarů. Rusové exportují především ropu a zemní plyn, nicméně důležité jsou i dodávky zbraní. Před válkou na Ukrajině pocházely dvě třetiny čínských zbrojních dovozů právě z Ruska. Na pozadí embarga na vývoz zbraní, které Západ na Čínu uvalil po násilném potlačení studentských protestů v roce 1989, se modernizace čínské armády opírala především o dovozy od velkého souseda.
Ve vojenské oblasti spolupracují na vývoji protiraketové obrany a integraci satelitních navigačních systémů. Vojenská spolupráce má samozřejmě své limity. Obě země chápou, že se v budoucnu mohou opět stát rivaly, nebudou proto sdílet to, co by je mohlo ohrozit. Rusko navíc má oprávněné obavy, že pokud dodá Číně technologicky vyspělé zbraně, Čína si je jako v minulosti okopíruje a připraví Rusko o trh. V ukrajinském konfliktu se Čína snaží vystupovat neutrálně, což znamená, že do Ruska nedodává munici a další vojenský materiál. Z těchto důvodů omezuje i vývozy některý typů dronů, které lze využít vojensky. Na druhou stranu nebylo by překvapující, pokud by Čína vlastní zákaz vojenských vývozů do Ruska obcházela, jak tvrdí například britská rozvědka. Čína rozhodně nemá zájem na tom, aby Američané na Ukrajině slavili úspěch.
Podobný soulad zájmů je spojuje vůči Japonsku. S tímto největším americkým spojencem na Dálném Východě mají otevřené územní otázky. Japonsko odmítá uznat ruskou svrchovanost nad Kurilskými ostrovy, Čína naopak neuznává japonský nárok na ostrůvky Senkaku (čínsky Dioayu).
Obě velmoci se také snaží sladit zájmy v oblastech možného střetu. Jde především o bývalou sovětskou střední Asii, kam Čína ekonomicky expanduje a kde si Moskva snaží stále udržovat strategické pozice. S místními představiteli se shodují na ekonomickém rozvoji bez lidskoprávního poručníkování a na boji proti islamistickému terorismu a barevným revolucím. Nejvýznamnějším institucionálním výrazem vzájemné koordinace je Organizace šanghajské spolupráce, kterou původně obě velmoci zakládají se středoasijskými státy a která dnes zahrnuje také Indii a Pákistán. Zejména ve střední Asii se rovněž otevírají otázky po nekonfliktním skloubení ekonomické expanze obou velmocí: čínského projektu Pás a cesta a ruského projektu Eurasijského ekonomického svazu.
Podstatným katalyzátorem vzájemné spolupráce je reálpolitické myšlení. Obě země prošly ve dvacátém století obdobími, kdy různé odnože marxistického dogmatismu zatemňovaly jejich elitám chápání světa. Často tím sami sebe v zahraniční politice izolovaly a za ideologické chyby draze platily. Ale do 21. století vstupují se schopností střízlivé analýzy mocenských poměrů, která není nijak ideologicky zatížena. Do ideologických utopií se paradoxně propadl Západ. Čína a Rusko jsou proto dnes lépe připraveny působit ve světě než Západ, který se dnes utápí v blábolech o globálním boji demokracie s autoritářstvím. Pro střední Evropu, která před pětatřiceti lety uniká z ideologického zatemnění právě na Západ, to není dobrá zpráva.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!