Politolog Petr Drulák píše, že výsledky voleb do EP naznačily boj v evropském jádru. Němečtí a francouzští voliči poslali do Bruselu vážné varování.
V EU se už řadu let vede boj o její budoucnost mezi bruselskými progresivisty a národními konzervativci. Výsledky evropských voleb ukazují na mírnou převahu bruselské strany při výrazném posílení strany národní. Stávají se předzvěstí dalších střetů. Nejpodstatnější bitvy se povedou ve dvou nejdůležitějších evropských státech. Německo a Francie zažily o předminulém víkendu otřes. Vládní strany utrpěly fiasko, opozice triumfovala. Ovšem v každé zemi jinak a s jinými důsledky.
Prezident Macron na svoji porážku reagoval vyhlášením předčasných voleb na konec června. Zaskočil tím i své nejbližší spolupracovníky, žádná ze stran na ně není připravena. Zdánlivě nejlepší pozici má vítězné Národní sdružení Le Penové. O víkendu předčilo Macronovu koalici dvojnásobkem hlasů. Spekuluje se, že předseda Národního sdružení Jordan Bardella by se mohl stát ve svých osmadvaceti letech premiérem. Na papíře vypadá pravicová koalice docela reálně. Spolu s národně konzervativní stranou Érica Zemmoura získala Le Penová o víkendu 37 % hlasů, pokud to dokáží v následujících týdnech zopakovat a pokud se k nim připojí středopraví Republikáni, vznikne pravicová většina.
Nejspíše to však ztroskotá na třech úskalích. Především v parlamentních volbách se volí podle dvoukolového většinového systému a Le Penová i Zemmour se přes druhé kolo těžko dostávají. Pak je tu také fakt, že oba se navzájem hluboce nesnášejí. Sblížit obě strany se počátkem týdne pokusila Marion Maréchalová, Zemmourova dvojka a neteř Le Penové. U Zemmoura tím skončila a jeho strana se po úspěšném vstupu do Evropského parlamentu začala rozpadat. Z pěti europoslanců zůstal Zemmourovi pouze jeden, jeho partnerka Sarah Knafo, čtyři zbývající šli s Maréchalovou. A konečně obě strany jsou démonizovány jako fašistické, a to i přesto, že respektují demokracii, nešíří nenávist a volí je téměř polovina Francouzů. Když republikánský předseda Éric Ciotti začal připravovat koalici s Le Penovou, jeho vlastní strana ho vyloučila a patrně také stojí před rozpadem. Namísto toho, aby pravicové strany zahájily spolupráci, začaly se hroutit.
Pokud Macron vyhlášením voleb zamýšlel zhroucení pravice, je génius. Ale možná jen tušil, že vytvořením nové situace se mu otevřou třeba i nečekané příležitosti, které mu umožní zvrátit důsledky volebního debaklu. Patrně sází na vznik široké středolevé koalice, v jejímž čele se symbolicky ujme role zachránce Evropy před „fašismem“. Uvidíme, kolik politického kapitálu se dá ještě vytlouct z tohoto dnes již zcela vyprázdněného pojmu.
Jiný boj se vede v Německu. Scholzova koalice je stejně neoblíbená mezi Němci jako Macron mezi Francouzi. Ale zatímco ve Francii volili změnu systému, Němci se zdánlivě spokojují s alternativou v rámci systému. Koalice CDU/CSU zvítězila s podobným náskokem jako Le Penová ve Francii. Němečtí voliči dávají důvěru straně, která je tvůrcem a garantem stávajícího systému. Výměna koalice socialistů, zelených a liberálů za podobnou koalici pouze vedenou umírněnými konzervativci by se do politiky nijak podstatně nepromítla.
To však platí pouze v bývalém západním Německu. V bývalém východním Německu je to úplně jinak, CDU je tam až na druhém místě. Ve všech nových spolkových zemí kromě Berlína vede radikální AfD. V minulých měsících sice uvízla v různých skandálech, i v důsledku aktivního působení západních zpravodajských služeb, přesto v Evropském parlamentu nejen posílila na pozici druhé nejsilnější německé strany, ale na východě opět potvrdila své výsadní postavení. Evropské směřování AfD je dnes stále spíše nejasné, Le Penová, naše SPD a další ostrakizované strany ji před měsícem považovali za příliš toxickou než aby s ní sdíleli frakci. Buď po volebním triumfu založí vlastní frakci, nebo se vrátí ke starým přátelům potom, co upozadila nejkontroverznější osoby.
Další východoněmeckou stranou je hnutí Sahry Wagenknechtové. Na celoněmecké úrovni má slušných šest procent, více než dvakrát tolik co progresivistická Die Linke, od níž se loni odtrhla. Ale na východě se pohybuje kolem 15 % jako třetí nejsilnější strana za CDU. V ekonomických a sociálních otázkách je výrazně levicová, v hodnotových spíše konzervativní. Kritizuje masovou migraci a Green Deal, je proti podpoře války na Ukrajině, v době covidu vystupovala proti represi. Mnohé ji spojuje s AfD, byť sama Wagenknechtová se k těmto podobnostem příliš nehlásí a vůči AfD se snaží vymezit. Německo sice na rozdíl od Francie před parlamentními volbami nestojí, ale v září budou na východě hned troje regionální volby, v Sasku, Braniborsku a Durynsku. Uvidíme, zda obě východoněmecké strany své postavení potvrdí a jak případně s takovým úspěchem naloží.
Němečtí a francouzští voliči posílají do Bruselu vážné varování. Současně ukazují, jak jsou vnitřně rozdělení. Boj o Evropu se vede jak mezi vládami a Bruselem, tak i na domácím kolbišti. Na konci června se bude bojovat ve Franci, v září v Německu, ale týž volební boj se vede v Belgii, Rakousku a leckde jinde. Ještě nikdy nebyly síly tak vyrovnané, o to zuřivěji se bude bojovat.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!