Dialog Napříč: Osm osobností z různých názorových proudů se dnes vyjádřilo v souvislosti s atentátem na slovenského premiéra k příčinám společenské polarizace. Rubriku připravuje Jana Turoňová.
Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica zdůraznil bolestnou skutečnost rozpolcenosti našich společností. Nejen té slovenské, kde se atentát uskutečnil, ale také té české a celkově evropské. Zdá se, jako by se nejpozději od covidové doby již nejednalo o běžné pravolevé názorové třenice, které jsme mohli sledovat posledních pětatřicet let od Sametové revoluce, ale o hluboký a fundamentální hodnotový rozkol. Je možné situaci skutečně takto vnímat? A dalo by se říci, že se rozpory posledních čtyř let skutečně něčím odlišují a vymykají oproti předchozí porevoluční době, nebo je to jen náš subjektivní dojem? A pokud ano, v čem se tento boj odlišuje a kde můžeme vysledovat jeho kořeny? Platí teze, že se jedná o boj liberálů a progresivistů proti neideologickým nositelům zdravého rozumu? Autoři se většinově shodují, že se v naší společnosti nadmíru zdůrazňují rozdíly na úkor společného. Někteří upozorňují na nebezpečí cenzury, na ztrátu svobodné politické soutěže či nezdravou liberální nadvládu, které tyto jevy doprovázejí. Pro někoho je současná atmosféra válečná a vede k totalitní budoucnosti. Někteří vidí jádro konfliktu v odlišném chápání podstaty moci, sledují štěpící linie mezi globálními a národními zájmy a konflikt hodnotí jako boj na život a na smrt. Jako boj, ve kterém se jedna strana domnívá, že má historickou převahu nad druhou, a proto stupňuje napětí do všech stran.
Podnětnou četbu Vám přeje Jana Turoňová!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Atentát na slovenského premiéra jednoznačně odsoudili lidé různých názorů i politici napříč spektrem a zeměmi. Robertu Ficovi všichni přejeme zdárné uzdravení. Vinen je útočník, jehož konání je naprosto nepřijatelné a odsouzeníhodné. Co se týče atmosféry v mnoha nejen evropských zemích, bohužel takřka všude se až nesmiřitelně akcentuje to, co rozděluje, nikoli to, co spojuje. Nálepky lítají oboustranně: ať už se jedná o výraziva jako dezoláti či chcimíři nebo na druhé straně libtardi či dobroseři. Mnozí lidé neumějí respektovat toho druhého. Je normální polemizovat či se klidně kvůli politice pohádat (a v hospodě pronést i jadrnější výraz), není v pořádku kvůli odlišné volbě nebo názoru ukončit přátelství či odkopnout blízkého příbuzného. Člověk s jiným názorem není nepřítel, ale oponent. Všichni bychom se měli především zamyslet, nakolik každý z nás přispívá k tomu, aby se lidé vzájemně respektovali, a jak toho jsme schopni my sami. Případně, jak jít příkladem.
Tomáš Doležal, politický expert
Ano, v českém i slovenském prostředí lze identifikovat významný a obtížně řešitelný rozkol ve společnosti, který má hlubší kořeny, než je jen ideová, hodnotová či názorová různost, která je tradiční, normální a běžná. Jde o mnohem zásadnější rozpor, který je nesmiřitelným sporem mezi demokratickým a autoritářským smýšlením. Jde jednak o souboj o to, zda mají být v současné politice primární národní zájmy ČR a naše státní suverenita, anebo naše členství v nadnárodních strukturách a povinnosti a podřízenost z něj vyplývající. A současně jde o zápas, který je vedený hlavně médii hlavního proudu a politickými stranami hlásícími se ke konceptu „liberální demokracie“ a „západního směřování“, a ve kterém jde o to, zda zde bude i nadále garantována svoboda projevu a svobodná politická soutěž, ve které mají všechny názory (a subjekty) stejné možnosti a stejnou hodnotu, anebo zda národně konzervativní směr (a jeho nositelé) budou soustavně veřejně ostrakizování a dehonestováni a časem třeba i přímo perzekuování.
Petr Hampl, sociolog
Už klasikové sociologie konfliktu si všimli, že to, co dnes nazýváme občanskou společností, vede k vyhrocování konfliktů a ke zvyšování jejich násilnosti. U mnoha běžných nesrovnalostí se snadno stane, že vzniknou zájmové skupiny podporující jedno či druhé stanovisko, tyto skupiny mobilizují příznivce, zvyšují emotivnost a často přeměňují banální konflikty zájmů v neřešitelné konflikty morálních principů. V takto vymezeném prostředí probíhá třídní konflikt, ve kterém jedna strana se cítí mít tak drtivou převahu, že ztratila zájem na dodržování jakýchkoliv pravidel. A není nikoho, kdo ji mohl k dodržování pravidel přinutit. Jsme pro cenzuru, protože vy nikdy nebudeme mít sílu cenzurovat nás. Jsme pro narušování mítinků soupeře, protože vy nikdy nebudete mít sílu narušovat naše mítinky. Jsme pro politické procesy, protože vy nikdy nebudete schopní vést politické procesy proti nám. Jsme pro vraždy politiků, protože nás se to nikdy týkat nebude. Z dějin ovšem víme, že žádná taková situace netrvá věčně.
Michal Klusáček, politik a letecký inženýr
Atentát na Fica je odrazem toho, že se naše společnost odvrací od demokracie. Počátky tohoto procesu můžeme vysledovat na konci minulého tisíciletí, kdy se postupně začíná místo demokracie používat sousloví liberální demokracie, o něco později pak začínáme slýchat o progresivismu. To, co tyto dva pojmy prosazují, jsme na začátku století opravdu nevnímali ani jasně ani intenzivně. Bylo to dáno tím, že tehdy své cíle tyto v zahraničí rozpracované ideologie veřejně nehlásaly a vstupovaly k nám především přes různé politické neziskovky a mnoho Owertonových oken, kterými si salámovou metodou připravovaly mysli lidí pro frontální útok. Ten začal na konci roku 2019. Přibližně od té doby začínají širší vrstvy obyvatelstva chápat, jak má podle liberálů a progresivistů vypadat „nový člověk“, a že má být rodu „středního“. Pravolevý politický boj od tohoto okamžiku ztrácí smysl, protože se nyní vede boj o přežití normálního člověka jako takového. A že to je (a bude) skutečný boj, dokládá právě atentát na Roberta Fica.
Michal Semín, publicista
Původní popřevratové pravolevé dělení zcela jistě bere za své. Samozřejmě stále existují a existovat nepřestanou odlišné názory na míru přerozdělování bohatství a státních intervencí do života společnosti. Pokud je toto hlavním definičním znakem pravolevého sporu, pak je ze své podstaty neodstranitelný. Dnes se však dostává na vedlejší kolej a na jeho místo přicházejí jiné názorové střety. První zdroj sváru se rodí na ose globalismus – suverenismus, druhý na ose liberalismus – konzervatismus. Vývoj posledních desetiletí vytvořil předpoklady pro zánik národních států a postoupení jejich tradičních kompetencí na vyšší, tj. kontinentální či dokonce planetární úroveň. Roste vliv nadnárodních organizací a s příchodem různých krizí je zdůrazňováno, že globální problém vyžaduje globální řešení. Tento proces vede k erozi demokracie a jejímu nahrazování nadnárodním technokratickým řízením. V kombinaci s ideologií liberálního progresivismu, který dnes na Západě dominuje, jsou tak pokládány základy pro vznik nového totalitního zřízení.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Hlavním jmenovatelem je krize liberální nadvlády, která začala principiálně popírat sama sebe. Namísto návratu ke kořenům se liberálové uchylují k nejrůznějším formám represí, verbálního násilí a tiché militarizace společnosti. Smyslem je udržet si nedemokraticky moc ve společnosti, která se mění, reaguje na liberální rozpory mezi slovy a činy a případně hledá alternativy. Dále tu jsou socio-ekonomické faktory. Za posledních 35 let se obě společnosti změnily, vznikla celá řada nerovností – od nerovnosti šancí, přes nerovnosti příjmové a majetkové až k nerovnostem regionálním. Zatím má ale řada politiků a novinářů pocit, že tuto skutečnost může ignorovat pomocí kýčů a apelu na předmoderní organickou jednotou. Nemůže to fungovat. Na druhou stranu vágní pojem jako „zdravý rozum“ nedovede popsat nové konflikty a štěpení v našich společnostech. Z tohoto hlediska byl atentát součást nezvládnutého boje o moc a popřením demokratické politiky, která stojí na odmítnutí násilí v tomto boji.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Ano, jde skutečně o hluboký a fundamentální rozkol. Klasické rozdělení politiky na levici, pravici a střed předpokládalo soupeření osobností, programů, dialog i obvyklé spory, ovšem v rámci nějaké vyspělé politické kultury. Vyžadovalo v zásadě mírové prostředí. Atmosféru současné politiky na Západě ale zaplnila nenávist v tom nejhustším skupenství. Je absolutně nesmiřitelná a nekompromisní, neboť je to v podstatě již atmosféra válečná. Na ústředním bojišti se jedná o válku mezi stoupenci či služebníky arogantní bezohledné diktatury washingtonských plutokratických elit na straně jedné, proti kterým vystupují zastánci multipolárního světa, jaký diktát jedné mocnosti, motivovaný výhradně jen zisky a zuřivou snahou o udržení moci, už nebude umožňovat. Na jedné straně fronty stojí ti, kteří se snaží zbořit všechny podpůrné pilíře tradiční kultury ale i samotné existence svobodné lidské bytosti. Na druhé straně jsou pak ti, kteří hledají způsob, jak dílo zkázy zastavit. Bez přehánění je to boj na život a na smrt.
Adam Votruba, historik a etnolog
Teze o boji liberálů proti zdravému rozumu podle mě neplatí, lépe řečeno, nevystihuje podstatu věci. Ve skutečnosti vidíme spor mezi stoupenci nadnárodní centralizace moci a mezi přívrženci suverénního státu. Je to tedy spor mezi imperialisty a nacionalisty. Ideologičnost je důsledkem dané situace, protože imperiální moc, neznajíc svoje přirozené hranice, potřebuje být zdůvodněna jako nositelka univerzálního dobra. Národní vláda univerzalistickou ideologii nepotřebuje. Zastupuje zájmy občanů a voličů, což jí dává zřejmou legitimitu. Jde o zásadně odlišné chápání podstaty moci, proto je smír mezi oběma tábory víceméně vyloučen. Imperialisté a nacionalisté se nemohou dlouhodobě střídat u vlády tak jako levice a pravice. Pro imperialisty navíc není žádná nezávislá moc legitimní, proto na své oponenty hledí jako na škůdce. Kořeny tohoto stavu je třeba hledat i ve vývoji kapitalismu. Nadnárodně úspěšný kapitál se fakticky snaží vyvlastnit stát z rukou jeho občanů. Liberální progresivismus je ideologie zdůvodňující tuto strukturální změnu.