Hudební průvodce jazzem od Jana Schneidera je dnes ve znamení velkých hudebních kapel. Najdete v něm skladby Arab Dance, Concerto For Trumpet a Samožerbuch II.
Dnes to bude ve znamení velkých kapel. Nejprve nádherné Gil Evansovo aranžmá klasického opusu Petra Iljiče Čajkovského Arab Dance, který lahůdkově nahrál v roce 1946 orchestr pianisty Claude Thornhilla. Vychutnejte si to!
Slavný, tragicky předčasně zemřelý trumpetista Don Ellis hraje svou kompozici „Concerto For Trumpet“ v The Ed Sullivan Show. Trochu výstřední prostředí, ale hudba dobrá, zejména pěkná rozšířená rytmika.
Na důkaz toho, že my, mimopražští maloměšťáci až venkovani, nejsme žádní kulturní ignoranti, a že dovedeme ocenit avantgardní muziku, i když jí třeba moc nerozumíme, dovolím si upozornit na odkaz, který mi přišel od mého občasného spoluhráče, saxofonisty Michala Hrubého, který na nahrávce hraje s dalším mým občasným spoluhráčem, kontrabasistou Petrem Tichým. Improvizovaný, folkovou hudbou inspirovaný koncert enigmaticky nazval „Samožerbuch II“. Na hardangerské housle hraje Benedicte Maurseth, doprovází ji varhaník Sigbjørn Apeland a později se přidá PMP Ensemble. O hardangerských houslích si dovolím ocitovat z recenze: Tyto tradiční severské housle vznikly v polovině 17. století v západním Norsku. Sestrojil je Ole Jonsen Jaastad a název odkazuje k místu jejich vzniku – Hardangerfjord. Kromě nádherného dekorativního provedení jsou tyto norské housle specifické pro svoji souzvučnost. Mají dohromady osm až devět strun, které jsou rozděleny do dvou řad. Na vrchních strunách se hraje melodie smyčcem a spodní struny, bordunové, se jejich chvěním přirozeně rozeznívají. Můžeme díky tomu slyšet nejen základní tóny hrané na vrchních strunách, ale i jejich zesílené alikvóty. Zvuk houslí je však natolik podmanivý, že jim byla přisuzována spojitost s ďáblem. Podle jedné norské pověsti musí hráč na hardangerské housle dokonce upsat svoji duši ďáblu, pokud se chce na nástroj naučit dobře hrát. Zvuk hardangerských houslí navíc údajně nabádá k přílišnému veselí, tanci či boji a pití alkoholu. Není tedy divu, že až do 20. století se na ně v Norsku nesmělo hrát v kostelích.