Jan Schneider dnes ve svém průvodci jazzem představí další tři hudební kompozice z bohatého repertoáru jazzové hudby.
Zemřel John Mayall, stár a syt dnů, neboť dožil 90 let. Úžasný chlap, který toho tak mnoho způsobil, že to snad ani nejde vcelku vyjádřit. Lze říci, že moderní hudba druhé poloviny XX. století by bez něj vypadala jinak, mnohem chuději. Jeho doménou bylo především blues, které ovšem hrál po svém, tedy přesně tak, jak se má hrát. Ve své skladbě Jenny předvádí Mayall snad nejpůsobivěji svou doprovodnou hru na kytaru, a dává tak vyniknout nezapomenutelnému sólu Petera Greena.
Ryzí velkokapelová klasika: Trumpetista Dizzy Gillespie se svým bandem hraje skladbu Africana od Lalo Schiffrina, autora geniální hudby k mnoha dramatickým filmům (což je z celé kompozice již na první poslech patrné). Schiffrin zde též hraje na piano. Pozoruhodný je jak rozsah nálad, od přemýšlivé po mysteriózní polohy, tak i jako břitva ostré riffy bigbandu, nádherná flétna Leo Wrighta, výtečná rytmika (Art Davis basa, Chuck Lampkin bicí, Jack del Rio, Candido Camero a Willie Rodriguez perkuse).
Závěr bude dnes o úplně něčem jiném. Lo guarrancino je stará neapolská tarantella. Hudbou i jazykem a vypráví o lásce a bojích mezi rybami, přičemž vyjmenuje mnohé z neapolské mořské fauny (lze s výhodou využít titulkový překladač na youtube). Nejprve jsem na ní narazil v nádherném kabaretním podání Alessandra Giangrandeho s doprovodem části kapely L’Arpeggiata famózní muzikantky, badatelky a objevitelky Christiny Pluhar (kytara Francesco Loccisano, basa Leonardo Terrugi, perkuse David Mayoral a Sergey Saprychev). Ta skvělá basa a kabaretní hlasové variace jsou příznaky něčeho, co by se dalo nazvat autentickým neapolským jazzem. Utvrdilo mne v tom úchvatné aranžmá v podání kapely Media Aetas, které již skutečně směřuje do oblasti moderního jazzu, přičemž evokuje atmosféru děl Kurta Weilla a Igora Stravinského, což definitivně potvrzuje závěrečná flétnová sekvence senzačního Pasquale Di Nunzia.