Antropolog Ivo T. Budil píše o rozdílech mezi latentním a manifestním kapitalismem a o tom, proč je podle něj nutné opustit zavádějící antagonismus socialismu a kapitalismu.
Významný francouzský historik Fernand Braudel se v řadě svých spisů, především v monumentálním třísvazkovém díle Civilizace a kapitalismus, pokusil pochopit a vyložit povahu moderního kapitalismu. Fernand Braudel odmítl konvenční pohled rozšířený v dnešních společenských a ekonomických vědách, který ztotožňuje kapitalismus a trh, jež staví do protikladu vůči státu. Fernand Braudel byl naopak přesvědčen, že kapitalismus je absolutně závislým na vzniku a expanzi státní moci a že představuje dokonce protiklad tržní ekonomiky. Zmíněný francouzský historik chápal kapitalismus jako hierarchicky uspořádanou strukturu tvořenou třemi vrstvami, z nichž žádná nemůže existovat bez níže položené. Nejspodnější vrstvu tvoří soběstačné hospodářství v nejširším smyslu, které Fernand Braudel nazval materiální život společnosti. Na této základně, jež zahrnovala v předprůmyslové společnosti většinu ekonomických činností, se nachází vrstva tržního hospodářství s horizontální sítí směny mezi různými aktéry probíhající na základě poptávky a nabídky. Zrodila se již před několika tisíci lety, od prvního tisíciletí našeho letopočtu se rozšířila po velké části Eurasie a v jejím rámci vznikla většina praktik, postupů a institucí, které si později přivlastnil kapitalismus. Kapitalismus se podle Fernanda Braudela nevytvořil v důsledku expanze volného trhu, ale naopak jeho ovlivňováním, manipulací a restrikcí ze strany obchodní oligarchie, jež v údobí od šestnáctého do osmnáctého století ovládla státní aparát v některých zemích severozápadní Evropy.
Na Fernanda Braudela navázal americký historik a sociolog Immanuel Wallerstein, který vzestup moderního kapitalismu spojil se skutečností, že se na Západě na rozdíl od Číny nepodařilo obnovit po rozkladu Říše římské centralizované imperiální struktury, jež by zabránily kapitalistické oligarchii získat politickou moc. V okamžiku, kdy v šestnáctém století selhaly snahy Karla V. a Sulejmana Nádherného o ustavení univerzální monarchie v západní Eurasii, otevřela se cesta ke vzestupu kapitalistické obchodní oligarchie ovládající Amsterdam. Tím se vytvořilo ohnisko kapitalistického světového systému, které postupně v následujících staletích pohltilo prakticky celý svět.
U Fernanda Braudela a Immanuela Wallersteina se setkáváme s určitým rozporem. Na jedné straně konstatovali, že praktické nástroje a instituce kapitalismu byly součástí hospodářského života středověké Evropy a existovaly v hanzovních městech, severní Itálii, Střední Asii, Persii, Indii nebo Číně. Rozsáhlá obchodní síť, jež spojila po roce 1200 Západ s Východem a Středomoří se Střední Asii, Indií a Čínou, představovala substrát činorodé a sofistikované kapitalistické směny. Přesto Fernand Braudel a Immanuel Wallerstein trvali na tom, že skutečný plnohodnotný kapitalismus, který vyústil do vzniku světového systému, se zrodil teprve prolnutím zájmů podnikatelské vrstvy a státního aparátu, k němuž došlo v sedmnáctém století v Nizozemsku, v osmnáctém století ve Velké Británii a počátkem devatenáctého století ve Francii. Fernand Braudel šel dokonce tak daleko, že označil „autentický“ kapitalismus za protitržní. Neexistuje však kapitalismus bez trhu, a to navzdory jeho sklonu k monopolizaci. Uvedené dilema lze pravděpodobně vyřešit zavedením kategorií latentního a manifestního kapitalismu, které jsou podle mého názoru vhodnějším teoretickým nástrojem pro pochopení ekonomického a ideologického vývoje moderní doby než tradiční dualismus a antagonismus kapitalismu a socialismu.
Latentní kapitalismus se rozvíjel v hanze, Benátkách, Janově, Pise, Konstantinopoli, na dvoře císařů a sultánů, v mughalské Indii, v Malacce nebo v čínských dynastiích Sung, Ming a Čching. Je to kapitalismus bez politické hegemonie, případně pouze s omezeným, nepravidelným a nahodilým přístupem k moci. Uskutečňuje se jako skrytá síla a energie pod povrchem sociokulturního života. Je to kapitalismus, ve kterém je svoboda podnikatele nakládat s kapitálem omezena. To brání, aby v rámci latentního kapitalismu došlo k proměně obchodního a produktivního kapitálu v kapitalismus finanční, jenž se primárně zaměřuje na finanční spekulace a transfery.
Manifestní kapitalismus je právě tím, co Fernand Braudel, Immanuel Wallerstein, ale také Karel Marx nebo Max Weber označovali za skutečný kapitalismus. Je to kapitalismus, který se historicky zviditelnil uchopením politické moci a jenž využívá státní administrativní a represivní aparát a vojenskou moc k prosazení svých zájmů a akumulaci kapitálu. Je to typ kapitalismu, jenž buduje světový systém tím, že kolem dominantního jádra vytváří na základě dělby práce závislé a vykořisťované periférie. Je to kapitalismus, který zrodil vnitřní proletariát v Evropě a Severní Americe a vnější proletariát v zámořských zemích a državách. S vnitřním a vnějším proletariátem svádí manifestní kapitalismus zápas, v prvním případě třídní, ve druhém případě koloniální. Je to kapitalismus, v němž má podnikatel neomezenou svobodu, jak nakládat s kapitálem. Jde o ekonomický systém, který nesnáší regulace a státní zásahy a jehož nejčistší formou je neoliberalismus a volný trh bez hranic.
Manifestní kapitalismus se z obchodní, produktivní a průmyslové formy postupně mění v kapitalismus finanční, jenž v dlouhodobém historickém horizontu ochuzuje společnost o produktivní síly, způsobuje deindustrializaci a prostřednictvím privatizace školství, sociálních služeb a zdravotnictví zadlužuje, degraduje a znevolňuje široké vrstvy obyvatelstva. Proti manifestnímu kapitalismu se vzbouřila nejrůznější spontánní více či méně sofistikovaná antisystémová hnutí v Číně, Indii, Francii ancien régime, Brazílii, Rusku nebo v průmyslových centrech Západu. Fašismus a imperialismus představovaly brutální politickou odpověď manifestního kapitalismu na uvedené revoluční výzvy a revolty.
Zastánci socialismu byli dříve či později frustrováni jeho etatismem, nevýkonností, šedivostí, byrokratizací, zrodem „nové třídy“ a nenaplněním původního očekávání. Totéž se přihodilo idealistům neoliberální tržní ekonomiky. Neomezený trh nevyústil ve společnost všeobecného blahobytu, ale naopak v neoliberální dystopii, která nejenom způsobuje obrovské sociální rozdíly, prohlubující se chudobu a paralýzu lidské tvořivosti a intelektu, ale vede také k militaristickému avanturismu, jenž ohrožuje existenci lidstva jako takovou.
Vystupme ze zavádějícího antagonismu socialismu a kapitalismu, který vyvolává v příznivcích obou směrů trauma, cynismus a pocit historické bezvýchodnosti, a pokusme se obnovit v podmínkách jednadvacátého původní étos latentního kapitalismu, jenž nebrání přirozené lidské podnikavosti, soutěživosti a tvořivosti. Zasaďme jej ale do jasně vymezeného, odpovědného a demokratického sociálního a politického rámce důstojného současné doby.