Vítek Prokop (Levice) reaguje na současnou debatu o levicovém spojenectví v Česku. Proč jde o polemiku, která jde úplně mimo a proč je lepší mluvit o socialistické a nesocialistické levici?

Volební úspěch francouzské levice vyvolal na české levicové scéně obnovený zájem o spojování sil. Současná polemika, která se ale rozeběhla mezi levicovými intelektuály na stránkách Deníku referendum a Časopisu Argument jde úplně mimo. Proč?

Stalo se totiž to, že se snažíme uměle naroubovat zahraniční politickou událost na naše vlastní domácí boje a rozpory. Francouzská Nová lidová fronta vznikla jako široké spojenectví pojímající zelené, piráty, komunisty a socialisty za účelem obrany Páté republiky, která se alespoň nominálně hlásí k ideálům rovnosti, volnosti a bratrství, zatímco krajní pravice i tyto formální výdobytky popírá. Mluvil jsem na Letní univerzitě Evropské levice s jedním postarším francouzským odborářem a ten mi sdělil, že v průběhu dvou týdnů, kdy probíhala kampaň, spal asi jen pět hodin. Vzal si v práci volno a veškerý čas věnoval politické činnosti. Důvod tohoto neuvěřitelného napnutí sil? Akutní hrozba jak ze strany krajní pravice, tak i liberálního středu, který začal krajně pravicovou rétoriku přejímat. Příběh francouzské lidové fronty, ale není zdaleka jen příběhem toho, jak se rozhádané levicové síly byly schopny spojit. Nová lidová fronta sice dokázala sestavit vlastní volební program, ale pro francouzskou politiku typická absence koaličních smluv ji v následujícím povolebním dění paralyzovala. Vždy by nás mělo zajímat, jak vypadá onen „den poté“ a v tomto případě ihned vyplavaly na povrch staré osobní a programové neshody, byť tlumené arogancí prezidenta Macrona, jenž dlouho odmítal jmenovat nominantku Nové lidové fronty Lucii Castets na post premiérky.

Srovnejme si to ovšem s tím, v jakém kontextu se vede česká polemika. Matěj Stropnický nabádá, aby Sociální demokracie a Stačilo! pominuly své rozdíly v nedůležitých kulturních otázkách a spojily se na základě své shody v otázkách ekonomických. Problémem ovšem je, že nejednota panuje právě ve sféře otázek ekonomických a nepanuje ani tak mezi stranami jako spíš napříč celou levicí.

Klima a národní a nadnárodní kapitál

Stačí se podívat na dvě témata: klimatická změna a problém velkého národního a nadnárodního kapitálu. Světová banka odhaduje, že v důsledku dopadů změn klimatu padne celosvětově v následujících letech do chudoby až 130 milionů lidí. Pořád se opakuje fráze, že za změnu klimatu je zodpovědný člověk, to ale není pravda. Od roku 2016 vyprodukovalo 80 procent všech emisí kysličníku uhličitého pouhých 56 korporací. Nejbohatší 1 procento vyprodukuje tolik emisí jako dvě třetiny populace celé planety. Ne, klimatickou změnu nezpůsobuje člověk, klimatickou změnu způsobují kapitalisté, tedy velmi specifičtí lidé. Protože žijeme v kapitalismu, tak se ale objevuje snaha „řešit“ klimatickou krizi pomocí různých sociálně škodlivých kroků jako jsou emisní povolenky pro rodiny, zavádění nových spotřebních daní atd. Cílem těchto pseudořešení je, aby náklady hospodářské transformace za žádnou cenu nenesli ti, kteří klima reálně zničili. Jak prohlásil Jeremy Corbyn. „Klimatická změna je třídní problém.“

Koalice Stačilo! oprávněně brojila proti elektromobilitě – stačí se ostatně podívat jakým neekologickým způsobem je těženo lithium a je hned jasné, že masová elektromobilita není řešením jako spíš součástí problému. Stačilo! ale kromě útoků na Green Deal neprezentovalo žádnou pozitivní vizi, žádné reálné řešení. A to, přestože Strana evropské levice, kde je KSČM pozorovatelem, vypracovala vlastní revizi Green Dealu, která je sociálně spravedlivá. Na kandidátce koalice Stačilo! jsme navíc mohli najít agrobarona Jandejska, který například tvrdil, že kvůli Green Dealu přijdeme o svíčkovou. Má se takto řešit klimatická krize?

Sociolog Pavel Pospěch ve svojí knize Neznámá společnost napsal, že jsme občany trhu – jediná témata, která totiž mobilizují českého voliče jsou témata spojená se spotřebou. Kateřina Konečná a její marketéři si toho byli vědomi, a tak kampaň postavili na tom, jak Green Deal ohrožuje naši spotřebu („sebere nám auta a naši svíčkovou“). Porovnejme si to ale s Novou lidovou frontou, kde významnou část programu právě tvořila pozitivní vize sociálně spravedlivého přechodu na zelenější hospodářství. Proti současné asociální politice pravice ve stylu „tak si vemte další svetr“ musíme postavit politiku naděje.

Zdeněk Jandejsek mne rovnou přivádí k druhému spornému tématu, a to je vztah ke kapitálu. Holding Rabbit CZ, který vlastní, zaměstnává na 1700 lidí a za tři roky měl průměrné tržby ve výši 4,1 miliardy korun. Členové KSČM, se kterými jsem na toto téma mluvil si pana Jandejska nemohli vynachválit – dává lidem práci a na rozdíl od zahraničního dovozu vyrábí kvalitní uzeniny. Dobře, dostávají ale jeho zaměstnanci spravedlivý podíl z nadhodnoty, kterou svojí prací vytvoří? Mohou demokraticky rozhodovat o dění v podniku? To jsou otázky, které by měli komunistu zajímat. Pan Jandejsek si navíc svoje vysoce ziskové podnikání ještě nechává nepochopitelně dotovatpenězi z kapes daňových poplatníků. Matěj Stropnický ve svém textu koalici Stačilo! popsal jako spojení s ulicí. Jak může nějaký kapitalista představovat ulici, netuším. Celá řada kapitalistů sice dnes zdařile předstírá, že bojuje za zájmy lidí práce, ale po těchto prodavačích slibů zbudu pouze chaos a více rozevřené sociální nůžky, protože reálně bojují za jedinou věc – za svoji vlastní peněženku.

Není to ovšem jediné pochybné spojení s kapitálem v rámci koalice Stačilo! O Kateřině Konečné se proslýchá, že má velmi dobré vztahy s lobbystickými kruhy. Zástupci průmyslníků si ji nemůžou mimo záznam vynachválit a mluví o ní jako o „naší Kačence.“ Když na to poukazuji tak se setkávám s protiargumentem, že není přece nic špatného na tom bránit český průmysl, abychom tu měli nějaká pracovní místa. Řekněme si ale na rovinu, že nic jako český průmysl neexistuje. Převážně zde mluvíme o nadnárodních korporacích, které u nás vytvořili síť montoven, kde za mzdy, z nichž nejde vyžít, dřou Češi a agenturní zaměstnanci. Výsledkem je, že jsme nejvykořisťovanějším národem v Evropě. A když už je nějaký podnik skutečně v rukou českého kapitalisty, tak není úplně neobvyklé, že se tento kapitalista tady nenamáhá platit daně. Zvláštní kategorii pak představují různí dobrodruzi v oblasti nelegálního podnikání – nejhorší je, když si i hrají na politické spasitele.

Stejné problémy najdeme i v Sociální demokracii. Přijímání milionových darů od kapitalisty Jana Barty či vychvalování faktu, že SOCDEM pronajímá své prostory luxusní italské restauraci, nezavdává příliš důvěry v tom, že by byla tato strana schopná se postavit české oligarchii. Pokud Stačilo! ve volbách uspělo a SOCDEM propadla, tak je to dáno spíše marketingem než nějakou lepší ideologií. Obě strany měly volební potenciál kolem 12 procent. Avšak chaotické řízení značně pozdě zahájené kampaně a personální vyčerpání Sociální demokracie způsobilo, že se potenciál 12 procent podařilo naplnit jen z necelých dvou procent. Za tímto výsledkem se skrývá celá série nepochopitelných kroků – proč například volební spot SOCDEM natáčela firma, která pro Czechoslovak Group nafotila cosi, co nedokáži popsat jinak než jako soft porno kalendář?

Jakékoliv skutečné levicové spojenectví si tak musí vyjasnit odpověď na dvě výše popsaná témata. Bez silné vize budoucnosti našeho státu by totiž mohla i při tom nejlepším snažení vzniknout jedině koalice predátorů sjednocená pouze postavou společného nepřítele. A v moment, kdy by zmizel, tak by se tato formace kvůli své ideové nejednotě rozpadla.

Jak jsem zmiňoval hned v úvodu textu, tak dělící linie současného sporu reálně neběží mezi SOCDEM a KSČM/Stačilo!, ale napříč (tj. uvnitř) těmito formacemi. Mluvil jsem například z řadou členů KSČM, kteří vyjadřovali před volbami svoji nespokojenost s koalicí Stačilo!, jelikož dala viditelnou platformu různým politických turistů s pravicovými názory. Volební úspěch této koalice na čas tyto kritické hlasy potlačil, to ovšem nic nemění na oprávněnosti jejich obav.

Konzervativní a progresivní levice?

Celá vzniklá polemika pak vytváří dojem, že existuje levice konzervativní a levice progresivní. Dobrá konzervativní levice, která bojuje za ekonomické otázky a má tak blízko pracujícím a zlá progresivistická levice, která řeší kulturní otázky a nadbíhá liberálům. Jenže se jedná o falešnou dichotomii. Proč?

Po pádu protosocialistických režimů řada lidí nalevo začala přejímat dogmata liberální hegemonie, včetně podpory volného trhu, dnes když to pro změnu vypadá, že je na vzestupu konzervatismus mnozí chtějí přejímat konzervativní dogmata. Ti, kdož tak činí se vždy chtějí svést na aktuální vlně popularity a získat jakési takési volební zisky v rámci existujícího systému. Vypařila se touha po kompletní změně. Avšak množství selhání kapitalismu tuto touhu znovu oživují. A tak existuje buď levice socialistická, nebo ta nesocialistická. Nesocialisté můžou být liberální či konzervativní, mohou chtít určité změny, ale nikdy nepůjdou do totální gramsciovské revoluce, která by přinesla nové hospodářství a novou kulturu, která je podle mého tak potřebná.

Socialismus je oproti tomu třetí myšlenkový proud a vždy tak může kombinovat to nejlepší z liberalismu i konzervatismu. Usiluje o vytvoření vlastní svébytné kultury, nové civilizace. Uvedu nyní svůj oblíbený příklad v podobě výňatku ze socialistického desatera vzniklého v 19. století v Anglii: „9: Nemysli si, že ten, kdo má rád svou vlastní vlast musí nenávidět ostatní národy anebo si přát válku, která je pozůstatkem barbarství. 10: Dívej se dopředu ke dni, kdy všichni lidé budou svobodnými občany jedné vlasti a budou spolu žít jako bratři v míru a spravedlnosti.“ Dva body, které zdařile provádí syntézu mezi národním a internacionálním.

Socialismus si dále uvědomuje, že kapitalistický systém musí být překonán, protože nepracuje v zájmu pracující většiny. Politika je v socialistickém pojetí boj idejí probíhající v různých formách a na různých úrovních, kvůli čemuž ji nelze redukovat na volební klání v aréně demokracie silně okleštěné mocí kapitálu. A právě proto socialisté nemohou připustit kompromitování svého programu jakýmikoliv rádoby pragmatickými kroky jako je spojování se s lidmi, kteří kromě kulturních válek nemají žádný reálný program. A je jedno zda o sobě tito kulturní bojovníci tvrdí, že jsou liberální či konzervativní. Dnešní liberálové zapomínají na Voltairovo: „Nesouhlasím s vaším názorem, ale budu se bít za vaše právo jej říct.“ To, co se pak pro změnu označuje za konzervativce, by se spíše mělo nazývat regresivisty, protože jde o jedince, co odmítají jakoukoliv změnu a touží po návratu do jimi zidealizované minulosti.

Spojenectví nejde dělat od stolu

Celá debata o konzervativní levici byla před několika lety zažehnuta sborníkem Budoucnost levice bez liberalismu. V době vydání jsem si jej koupil a se zájmem přečetl. Rozhodl jsem se pak s ním provést jistý experiment a přesvědčil jsem svého otce, aby si jej přečetl. Můj otec je vyučený cukrář v invalidním důchodu a patřil k dlouholetým voličům sociální demokracie, než přešel k SPD. Sborník nedočetl. Označil ho za příliš složitý na čtení, příliš intelektuální. Při opakovaných zmínkách o plebejské politice se navíc urazil, s tím, že není plebejcem, nýbrž dělníkem. Vzal jsem si z toho jednu věc: sborník dokázal dobře rozhádat levicovou inteligenci, ale to bylo tak všechno. Tradičního pracujícího svým obsahem ani formou neoslovil. V tomto smyslu byl zcela typickým produktem české levice. Parlamentní levicové strany u nás dlouhé roky mnohé slibovaly, ale svým stylem, a i programem začaly rychle splývat s ostatními stranami. Neschopnost načrtnout komplexní vizi jiného směřování a absence odvahy pro radikální kroky – to jsou důvody pádu parlamentní levice u nás. Prapor přímé demokracie si tak zdařile přivlastnil podnikatel Tomio Okamura a oligarchovi Babišovi stačilo jen občas hodit pár drobtů, aby vypadal jako největší bojovník za pracující.

Buďme upřímní: konkurence levicovým stranám nesluší a nedává smysl, když jsou naše ideály založeny na kooperaci a solidaritě. Avšak i kdyby se podařilo překlenout propast mezi socialisty a nesocialisty, tak sjednocení stále není jisté. Spojenectví levice totiž není něco, co lze jen tak načrtnout od stolu ve své pracovně. Diskutujme a hádejme se o tom, co konkrétního by toto spojenectví mělo prosadit. Samotné spojenectví se ale buduje hlavně upřímnými lidskými vztahy a společnou prací. Moje zkušenosti jako místopředsedy Levice mi totiž říkají, že jinak jsou jednání odsouzena k nezdaru. Ostatně praktické politické práce mezi lidmi není nikdy dost.

Strana Levice podpořila kandidaturu sociálního demokrata Lukáše Nozara, který jako jediný z uchazečů o místo v Senátu postavil svou kampaň zcela na právech pracujících. Zároveň se skrz svoji kandidaturu snaží o aktivistické spojení všech relevantních levicových sil. A já považuji za příjemnější a užitečnější zkušenosti spolupráce prožívat než o nich psát.