Pavel Tuček reaguje na dva aktuální texty o situaci současné levice v Česku a o možnostech levo-levého spojenectví.
Reakce Michala Ševčíka na autorský článek Vítka Prokopa „Mluvil tu někdo o Nové lidové frontě“ mě přivedla k rozhodnutí, podpořit klíčové myšlenky, které si vysloužily Michalovu kritickou reakci.
První bod, který Michal nedobře pochopil, se týká politického marketingu, který dnes hýbe i rádoby socialistickými stranami. Osobnost Kateřiny Konečné lze skutečně považovat z hlediska boje za sociální spravedlnost jako málo důvěryhodnou, protože vizitkou politika, mají být konkrétní činy. Kdo z nás dokáže vyjmenovat alespoň jeden počin, který Kateřina za její celoživotní politickou činnost dotáhla do úspěšné politické praxe?! Již na konferenci Obrana svrchovanosti, která byla v roce 2022 jednou z prvních hojně navštívených akcí spolku Svatopluk, mi do očí bil rozpor mezi ní a legendárními levicovými revolucionáři – kupř. i permanentně dehonestovaný Klement Gottwald byl (alespoň za mlada) schopen stoupnout si na bednu uprostřed dílny a zaujmout i mnohdy (díky sociálním podmínkám) nevzdělané zaměstnance svým projevem. Po zpřeházení listů se svým generickým projevem (jehož hlavní myšlenkou byl populistický a fantasmagorický Czexit) se Kateřina na konferenci téměř na pět minut odmlčela, než byla schopná svůj projev alespoň kostrbatě dokončit. Takto skutečně nemá vypadat žádný, natož levicový lídr. Zcela proto souhlasím s Vítkem, že za úspěchem Stačilo! v eurovolbách 2024 bylo především příhodné načasování (neexistence relevantní alternativy) a srozumitelné vytěžení marketingových hesel s vysokým mobilizačním potenciálem – na pokraji války, v čase mravní, sociální a hospodářské krize, je jich k dispozici nepřeberně. Na druhou stranu chápu Michala, že (nejen) moje volba koalice Stačilo! byla pro přesvědčeného socialistu takticky optimální, přičemž díky volebnímu výsledku byl do Europarlamentu zvolen i Ondřej Dostál, který pro mě osobně představuje český prototyp kvalitního politika pro 21. století. Bohužel i vyřídilka evropské levicové hvězdy, kterou dlouhodobě představuje Sahra Wagenknecht, vedla na domácí německé scéně jen k dalšímu štěpení tamní Levice, aniž by velkokapitál nějak ohrozila.
Další Vítkova myšlenka odcizení soudobého levicové politiky rádoby levicovým stranám nicméně platí a spíše než o spor v ideologické zakotvení (stará vs. nová levice) je na vině oportunismus vrcholných představitelů těchto stran a hnutí. Údajné paktování s oligarchy není specialitou Kateřiny Konečné, ale schopností, které se za celý život (v politice) naučila (nejen) od svých soukmenovců. Pro příklad mohu uvést poměrně nedávný skandální případ zkorumpovanosti napříč politickým spektrem při hlasování o odpuštění dlužných poplatků skládkovacím firmám před Vánoci 2020, ze které profitovala především Křetínského společnost AVE (později vyšetřovaná NCOZ za miliardové daňové úniky), který se odehrál navzdory tomu, že dopady jeho špinavého byznysu na zdraví obyvatelstva regionů ve kterých podniká lze bez nadsázky kvalifikovat jako trestný čin obecného ohrožení. Za poslaneckou iniciativou přitom tehdy stál oportunismus politiků levicových stran manifestně podpořených ANO (v dnešní politické situaci potenciálním koaličním partnerem Stačilo!) a latentně stranami současné koalice SPOLU – tabulku s hlasováním v záhlaví článku je nutné číst podle sloupce N (tzn. pouze 6 poslanců parlamentu proti návrhu zákona).
Sázka na zajištěné financování předvolebních kampaní penězi oligarchů levicovým dinosaurům v roce 2021 nakonec nevyšla. Lze se levicovým voličům divit, že než aby do parlamentu zvolili takto se projevující KSČM/ČSSD, raději k volbám nešli nebo dali hlas někomu jinému? Já osobně od skutečné Leviceočekávám, že většinovou společnost bude před útoky velkokapitálu bránit i za cenu občanské neposlušnosti. Jestli se v něčem můžeme z historie Levice inspirovat, je to především revoluční zápal jejích špiček zcela dle zásady „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet“. Bohužel při nedávném projednávání valorizace důchodů nebo legalizace americké okupace nedržel hladovku ani jediný „opoziční“ politik, nebyla svolána ani jedna demonstrace před sněmovnu atd. Přitom jak jinak mohou dnes levicoví politici vést politický boj v situaci, kdy drtivá většina masmédií (internet, televize, rozhlas, tisk) i establishmentu je na národní i globální úrovni pod kontrolou velkokapitálu!? Vítek má skutečně pravdu v tom, že pragmatismus (resp. oportunismus) rádoby levicových politiků k nějaké reálné změně v boji za sociálně spravedlivý systém nepovede.
Další smutnou kapitolou, kterou brilantně pojímá Vítek Prokop (a opomíjí Michal Ševčík) je postoj k marketingovému projektu Green Deal. Tvrdit po dvě stě letech intenzivní průmyslové činnosti a sedminásobném zvýšení celosvětové populace, že vliv člověka na klima není prokázán – jak to přitom velmi často činí i aktuální hvězda české intelektuální levice Petr Drulák – je v naprostém protikladu s dosavadním recenzovaným poznáním přírodních (exaktních) věd. Petr se tak mimoděk stává dalším užitečným pomocníkem fosilního velkokapitálu, který přitom stále postupuje podle stejného pravidla „socializace nákladů a privatizace zisků“ (pozadí Green Deal je skvěle popsáno a vysvětleno v článku Vítka Prokopa).
Za největší paradox propagandistického šílenství s názvem Green Deal já osobně považuji fakt, že pokud by socialistické Československo přežilo (geopolitické změny a touhu občanů po masovém konzumu), byla by to dnes země paradoxně nejvíce obdivovaná z hlediska green politiky. Míra osobní spotřeby tehdy byla rozhodně na udržitelnější úrovni, významnou část hospodářství zahrnovalo samozásobitelství a recyklace (v podstatě vše bylo opravitelné z tuzemských náhradních dílů). Individuální automobilismus byl spíše výjimkou, za to pravidlem byla hustá síť finančně dostupné veřejné dopravy zajišťující mj. dojížďku do zaměstnání, které se nacházelo v místě bydliště. Stát se svým občanům, kteří úspěšně prošli všeobecně dostupným a bezplatným vzdělávacím systémem odměňoval umístěnkami do relevantního zaměstnání, osoby nepřizpůsobivé naproti tomu poměrně efektivně postihoval. Výstavba sociálních bytů nebyla jen tehdejším vládním programem, nýbrž žitou skutečností a založení rodiny (jako základní podmínka početně udržitelné společnosti) celospolečensky podporovanou aktivitou. Neekologičnost některých soudobých průmyslových provozů by byla současnými technologiemi určitě (vy)řešitelná a pro (tehdejší i současnou) elektromobilitu byla tuzemskými dodavateli již tenkrát vystavěna dostatečně robustní energetická infrastruktura. Ačkoliv jedním z klíčových celospolečenských témat listopadového převratu byla ekologie, nelze se (nejen) po zhlédnutí výše uvedených reportáží o firmě AVE zbavit pocitu, že v přístupu státu k ochraně životního prostředí se za 35 let nic podstatného nezměnilo. Ostatně také k dobrému vzdělání či zaměstnání je i v současnosti zapotřebí především známosti a správné ideologické zabarvení v duchu současného prozápadního establishmentu. Jediný posun jsme aktuálně zaznamenali v nárůstu potřeby potravinových bank – je otázkou, jestli jejich neexistence za socialismu byla známka nedokonalosti systému nebo spíše naopak. Také aktuální vládní doporučení řešit vysoké ceny a nízkou kvalitu nakupováním v sousedních zemích není ničím novým.
Bohužel hlavní slabinou obou textů – původního Vítkova i Michalovy reakce – je zanedbání aktuálního (v podstatě globálního) stavu lidské společnosti, kdy se pomocí informačních technologií vlastněných a kontrolovaných globální či lokální oligarchií podařilo kulturně rozbít evolučně (geneticky) determinované mechanismy sociální soudržnosti. V současné atomizované společnosti, kterou svojí klecovou performancígeniálně vystihl disident Milan Kohout, je sice jednoduché v sekundě (i) pod falešnou vlajkou mobilizovat takřka miliardy, na druhou stranu jsou obyvatelé těchto internetem spojených individuálních virtuálních bublinových světů málo akceschopní v reálném fyzikálním světě a bez dlouhodobé mediální masáže nemá jejich zápal výdrž potřebnou k celospolečenské změně. V době, kdy je na spadnutí trvalé fyzické připojení lidstva pomocí mozkových implantátů do internetu, jsou diskuze nad globální či lokální demokratickouzměnou systému bohužel zcela odtržené od reality. Obávám se, že především toto poznání vede řadu jinak schopných intelektuálů a politiků k pragmatickému posluhování současnému systému. Zabetonování narativu světa bez alternativní budoucnosti (TINA) bohužel vede k celospolečenské deziluzi a zvyšující se míře výskytu psychických problémů (nejen) u mladé generace. Dále toto vede k prohlubování úpadku fungování demokratického systému založeného na dobrovolné volební účasti, která nyní generuje veřejné instituce reprezentujících (převážně) společenské minority. Toto vše vytváří nebezpečný mix pro budoucí vývoj, který s vysokou pravděpodobností půjde úplně jinými cestami, než načrtli autoři, na které reagovala tato úvaha.
Celá diskuze na stránkách !Argumentu:
Mluvil tu někdo o Nové lidové frontě?
Kulturní války a absence reflexe vlastních chyb levici z krize nevyvedou