Petr Kužel se zamýšlí nad možnostmi a vyhlídkami vzniku nové lidové fronty, spoluprací v rámci české levice a také budoucností SocDem.
Na stránkách Deníku Referendum a časopisu !Argument vznikla polemika o dalším směřování levice. Na článek Oty Novotného Stačilo Kateřiny Konečné není levicí, ale nebezpečím pro ni reagoval Matěj Stropnický článkem Nová lidová fronta a na něho zase Lukáš Ulrych textem K Nové lidové frontě Matěje Stropnického. Polemika se netýká ničeho menšího než toho, jaká má být strategie levicových subjektů, s kým se má levice spojovat a s kým nespojovat, a rovněž obligátní otázky, koho ještě počítat k levici (a na základě čeho) a koho ne. Tím vším pak samozřejmě prostupuje otázka, která je z hlediska konkrétní politické strategie a taktiky v tuto chvíli prvořadá, tedy, jaký bude další vývoj sociální demokracie a zda bude – či nebude – SocDem nějakým způsobem spolupracovat s koalicí Stačilo!
Jaká jsou stanoviska obou táborů?
Hlavní postoje diskutujících (ale vlastně obou táborů, které se na levici vytvořily) lze shrnout s určitou mírou zjednodušení takto: Matěj Stropnický navrhuje, aby levicové subjekty vytvořily spojenectví na základě průniku programů v ekonomické oblasti a společně vytvořily alternativu k vládě pětikoalice. Cílem takového spojení má být v prvé řadě znemožnění dalšího vládnutí pětikoalice s její neoliberální politikou dopadající především na řadové pracující, důchodce a další zranitelné skupiny. Slovy Matěje Stropnického má jít o vznik dohody „na nutnosti jednoznačné a pokud možno úplné porážky oligarchického kapitalismu ztělesněného celou Fialovou vládou“ a vytvoření politiky, která bude směřovat „od rozevírání nůžek k jejich zavírání“.
Kulturní témata přitom podle Stropnického nemá levice nenávratně opustit. Pouze říká, že ekonomické otázky a kulturní otázky jsou „ve skutečném politickém provozu nesouměřitelné: o kulturních otázkách poslanci reálně hlasují dvakrát, třikrát za volební období, kdežto o těch s dopadem na peněženky, zdraví nebo veřejné služby obyvatel každý týden.“ Z toho důvodu je také podle něj třeba hledat především shodu tam, kde se protíná ekonomický program obou subjektů, a témata kulturní řešit teprve sekundárně. Jinými slovy, udělat si jasno v tom, co je primární a co sekundární. Vznikne-li tato shoda a bude-li na tomto základě získána politická podpora tradičních voličů levice, vznikne tím teprve možnost reálně prosadit i ona kulturní témata. Stropnický k tomu uvádí: „Uvidíte, že pokud pro jednou začnete od začátku namísto od konce a nejdřív prosadíte lidem férovější mzdy, pracovní podmínky, zubaře znovu na pojišťovnu a nebudete jim zvyšovat věk odchodu do důchodu, že vám za pár let budou tleskat i za manželství pro všechny. Do teď jste se svou strategií všechno nebo nic neprosadili jedno, ani druhé.“
Oto Novotný a Lukáš Ulrych se naproti tomu domnívají, že ke spolupráci sociální demokracie a koalice Stačilo! je potřeba nejen shoda na ekonomickém programu, nýbrž i shoda v oblasti témat kulturních. Lukáš Ulrych to zdůvodňuje tak, že „levice v sobě snoubí ekonomická i kulturní témata, a bez shody na nich prostě není co spojovat“. O komunistech pak tvrdí, že vůbec nepředstavují levici, a to právě proto, že – jak uvádí Ulrych –, zastávají konzervativní postoj v otázce kulturních témat. Zdůvodňuje to tím, že „levice přitom o sobě vždy tvrdila, že je pokrokovou, tedy progresivní silou“. Není-li tedy levice v oblasti kulturních témat pokroková či progresivistická, není to podle Ulrycha levice. Odtud pak také jeho závěr, že „KSČM není levice“, a „konzervativní levice“ (takto označuje progresivní levice všechny neprogresivistické proudy levice) je podle něj „z podstaty věci oxymóron“. (Dodejme také, že Ulrych poněkud nepochopitelně píše, že Stropnického text byl uveřejněn „na webu koalice Stačilo!“, což evidentně není pravda, jelikož byl uveřejněn na serveru časopisu !Argument, který s koalicí Stačilo! nemá nic společného a vznikl o mnoho let dříve.)
V čem není shoda?
Souhlasím s Lukášem Ulrychem v tom, že „obecným cílem levice je zajistit všem lidem bez rozdílu rovnoprávnost, stejné zacházení a podmínky umožňující realizaci a rozvoj jejich potenciálu“ a že levice „hají neprivilegované a slabší“ a „má vytvářet spojenectví neprivilegovaných proti privilegovaným“.
Je však třeba k tomu dodat, že přijetí teze o potřebě hájit neprivilegované proti privilegovaným, zároveň implikuje, že je třeba zvolit takovou strategii a taktiku, která k naplnění tohoto ideálu povede. Lukáše Ulrycha znám jako inteligentního a poctivého sociálního demokrata, který pokud vím, nesklouzával k progresivistickým extrémům a měl tendenci orientovat se spíše na ekonomická témata. I proto si také myslím, že má smysl s ním polemiku vést a pokusit se jej přesvědčit, že jím prosazovaná strategie, nepovede k cílům, kterých by pravděpodobně chtěl pro sociální demokracii dosáhnout.
Proč postoj SocDem nebude fungovat?
Ulrych přitom souhlasí s tím, že je „třeba se na levici spojovat“, ale za levici považuje vlastně jen progresivistickou levici. (K čemu spojení sociální demokracie s progresivistickou levicí vedlo, uvidíme níže.) S neprogresivistickou levicí podle něj žádné (ani taktické!) spojenectví být nemůže. Zdůvodňuje to tím, že „SocDem by převzetím současné rétoriky Stačilo! definitivně ztratila smysl své existence“.
Na to lze ale namítnout, že k žádnému „převzetí rétoriky“ Matěj Stropnický ve skutečnosti nevyzývá. Pokud jeho článku rozumím správně, říká pouze, aby se SocDem a Stačilo! pokusilo stavět na ekonomické části svých programů (snižování ekonomických nerovností), tedy nikoli na té části rétoriky Stačilo!, která vadí nejen Ulrychovi, ale jak vyplývá ze Stropnického textu i Stropnickému samému (a dodávám pro úplnost, že vadí rovněž i mně).
To, co odlišuje SocDem a KSČM v oblasti kulturních témat, naopak navrhuje Stropnický upozadit, nikoli tedy aby SocDem převzala její rétoriku. Je-li ale apriorní podmínkou jednání pro SocDem „absolutní průnik“, a tedy pouze varianta „buď všechno (kultura i ekonomika), nebo nic“, není těžké uhádnout, že sociální demokracie nebude mít při redukci na pouze tyto dvě možnosti všechno, ale že bude mít nic. Píše-li Ulrych, že „ekonomický boj plynně přechází do kulturního,“ nebude zkrátka nic, co by mohlo někam přecházet. Ekonomický boj k radosti pravice vůbec nezačne.
Lukáš Ulrych se ve svém textu dále domnívá, že závěry Matěje Stropnického jsou chybné, jelikož „důstojnost člověka chodí po dvou nohách: po té ekonomické a kulturní“, a je tedy podle něj třeba řešit obě otázky zároveň a neoddělovat je. Je to teze, která se v myšlení progresivní levice neustále opakuje. Lukáš Ulrych zde jinými slovy vyjadřuje totéž, co již dříve řekl Novotný, Šmarda, Eichler, Petříček a další. Argumenty proti její neplatnosti jsou rovněž stále stejné. I já sám jsem se proti této tezi vyjádřil už před několika lety ve svém článku Proti liberalismu i konzervatismu za obnovu levice.
Tehdy jsem svůj text psal do určité míry jako varování před tím, aby se levice posouvala z levicových pozic směrem k progresivismu. Domníval jsem se tehdy, že průnik tradičních, nízkopříjmových skupin voličů levice, a lidí, kteří se v kulturních otázkách hlásí k progresivismu, je zcela mizivý, a že každá levicová strana, která tento úkrok k progresivismu udělá, přijde nakonec o voličskou podporu a elektorát a že neprosadí nic ani z ekonomických témat, ani z kulturních, a že jediným výsledkem tohoto postoje bude, že uvolní místo pravici, či dokonce krajní pravici. Takováto levice se stane záležitostí pouze městských, relativně dobře situovaných vrstev, ale přijde o svůj elektorát, který se rekrutoval z běžných řadových pracujících a nízkopříjmových skupin. Domnívám se, že jsem se v těchto svých závěrech nemýlil. Demonstrovat to lze na příkladech ze zahraničí, ale i na vývoji české sociální demokracie. Pojďme se na tento vývoj ve zkratce podívat.
Spojení SocDem s progresivismem – strategie, která selhala
Výraznější příklon sociální demokracie k progresivismu se z vnějšího pohledu projevuje s nástupem Michala Šmardy do čela strany v roce 2021. Projevilo se tím, že hned v následujícím roce vytvořila tehdejší ČSSD pro volby do Magistrátu hl. města Prahy volební koalici s těmi nejprogresivističtějšími stranami, které lze na politické mapě ČR vůbec nalézt: Zelenými, Budoucností a Idealisty. (Tvrdí-li se někdy, že SocDem není progresivistická strana, co jiného by mělo svědčit o příklonu k progresivismu než právě spojení s progresivistickými stranami?) Přesto, že v Praze a ve velkých městech je podpora progresivismu zřejmě největší z celé republiky, výsledky tohoto spojení se ukázaly jako naprosto tristní: Strana, která měla ještě rok předtím necelých 5 % hlasů (v Praze, kde kandidovala „hustá dvojka“, 4%), získala nyní v Praze pouhých 8 promile hlasů. (Pro úplnost: kandidáti nominování Stranou zelených získali rovněž zhruba 8 promile, kandidáti Budoucnosti 4 promile, podpora Idealistů byla pak zcela mizivá).
To ovšem ČSSD nestačilo a rozhodla se v tom, co se neosvědčilo, pokračovat i nadále, a to ve volbách do Evropského parlamentu, kam opět kandidovala s progresivistickou Budoucností. Celkově získala tato koalice 1,86 % hlasů. Bez Lubomíra Zaorálka, který je jistě jedním z nejschopnějších a nejoblíbenějších sociálních demokratů, by tento výsledek byl jistě ještě mnohem horší. Kandidáti Budoucnosti přispěli k celkovému výsledku této koalice třemi setinami procenta hlasů. (Když už jsme u nově vzniklých levicových stran, zmiňme i výsledek Levice. Ta kandidovala samostatně a se ziskem 7 setin procent dopadla sice o něco lépe než Budoucnost, nicméně výsledky ukazují, že důvěryhodnější se voličům jevil i Petr Cibulka se svým siderickým kyvadélkem, jenž získal více hlasů než obě tyto strany dohromady a pokořil alespoň hranici jednoho promile hlasů.)
Tyto výsledky silně kontrastují s výsledky neprogresivistického Stačilo!, které získalo v těchto volbách téměř 10 %. Fascinující je, že SocDem, která si v podstatě zakázala spolupracovat s jakoukoli neprogresivistickou levicovou stranou chce i po tomto debaklu – soudě podle vyjádření nejen řady sociálních demokratů či lidí sociální demokracii blízkých – v nastoupeném kurzu i nadále pokračovat. Jako by zapomínala, že už téměř nemá kam dál klesat, a že pokud politická strana vypadne z poslanecké sněmovny, bývá to její konec. Jen výjimečně se strana, která vypadla z poslanecké sněmovny, dokáže s dalšími volbami do sněmovny vrátit. Pokud se nemýlím, za celou dobu existence ČR se to však podařilo pouze lidovcům. Není však strany, která by vypadla dvakrát za sebou a byla by pak schopna návratu. Jinými slovy, sociální demokracie hraje nyní o vše, a pokud se jí nepovede návrat na politickou mapu nyní, je krajně nepravděpodobné, že se na ni kdy vrátí někdy v budoucnu. Bude to nejspíše její úplný konec.
Je zřejmé, že důsledky absence levicových stran ve sněmovně dopadají především na řadové pracující a nízkopříjmové skupiny. Je tedy žádoucí, aby levice byla v poslanecké sněmovně zastoupena, a základní shoda mezi oběma subjekty a eventuální předvolební koalice tuto pravděpodobnost silně zvyšuje. Na této dohodě by přitom měla mít dle mého soudu zájem především SocDem, u níž pravděpodobnost úplného zániku je výrazně vyšší než u KSČM.
Antikomunismus: další strategie sociální demokracie, která selhala
V současné době slouží jako zdůvodnění odmítnutí spolupráce SocDem a KSČM rovněž i ideologie antikomunismu. Rozvzpomenutí se na antikomunismus přichází ze strany SocDem v té nejméně vhodné chvíli, kdy obě strany vypadly ze sněmovny a kdy by měly naopak udělat vše proto, aby spolupracovaly na tom, aby se tam vrátily. Toto rozvzpomenutí se na antikomunismus přitom není samozřejmě rozvzpomenutím prvním (a určitě nebude ani posledním), ale pojďme se podívat, jaké důsledky sehrál pro sociální demokracii antikomunismus v období relativně nedávném.
V době, kdy sociální demokracii vedl Vladimír Špidla, měla levice (ČSSD a KSČM) ve sněmovně 111 poslanců. Za této situace měl Vladimír Špidla ty nejlepší podmínky vytvořit jednobarevnou vládu ČSSD. Komunisté – jak si vzpomínám – byli tehdy ochotni jednobarevnou vládu podpořit. Špidla se však namísto toho rozhodl, že se raději spojí s pravicí a vytvoří s ní chatrnou stojedničkovou koalici. To vedlo samozřejmě její politiku k posunu doprava. Výsledky této politiky na sebe nedaly dlouho čekat. Preference fungující politické strany, která v roce 2002 dosáhla 30,2 % hlasů se tak Vladimíru Špidlovi podařilo srazit během pouhých dvou let (!) až na 8,78 % (výsledky voleb do Europarlamentu v roce 2004). Dosáhnout ztráty více než 20 % během pouhých dvou let je také svého druhu politické umění.
K obnovení preferencí došlo pak až za Jiřího Paroubka, který antikomunismus odhodil a prohlásil: „Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat třeba s marťany, budou-li členy Poslanecké sněmovny!“ Za tuto větu byl samozřejmě v médiích vysmíván, ale ve volbách 2006 vrátil sociální demokracii na 32,32 %.
Lidem je totiž jedno, s kým se prohlasují opatření, která pro ně budou prospěšná. Určující pro ně je, zdali je daná strana schopná takováto opatření prosadit či nikoliv. Opustil-li Paroubek antikomunismus a rozhodl se potřebné levicové zákony prohlasovávat třeba i s komunisty, žádný negativní dopad to na ČSSD nemělo. Naopak. Získal si důvěru tradičních voličů levice a přešlo k němu i hodně voličů komunistů. Poté, bez veliké humbuku a spíše jako by mimochodem, mohlo přijít i schválení zákona o registrovaném partnerství.
Tuto historii zde připomínám proto, aby si SocDem připomenula, kam ji Špidlova ideologie antikomunismu již jednou zavedla. Pokud dnes tentýž Vladimír Špidla navrhuje opakovat stejnou chybu, které se dopustil již dříve, a odmítá i nyní spolupráci socialistů a komunistů, měla by SocDem dle mého názoru přinejmenším zbystřit. Pravda, není sice už možné, aby už přišla o více než 20 % jako za Vladimíra Špidly, ale může přijít i o zbytek toho, co ještě má.
Proč spojení levice s progresivismem nefunguje?
Lukáš Ulrych píše, že „ekonomický a kulturní boj se nijak nevylučují, natož aby si odporovaly. Stejně jako já v učitelských odborech prosazuji zájmy pracujících, ale také chodím na Pride. Rozpor v tom není“. Ano, v chození na Prague Pride a prací v odborech skutečně žádný rozpor není. Rozpor v tom není právě proto, že otázka, zda se bude svazku homosexuálů říkat „partnerství“, nebo „manželství“ vůbec nijak nesouvisí s levicovostí nebo pravicovostí a není to nijak bytostně levicové, nýbrž liberální téma. To, že to není bytostně levicové téma vyplývá jednoznačně již z toho faktu, že jej prosazují i pravicové strany, jako TOP 09, STAN i Piráti, a vůbec nic jim to neubírá z jejich pravicovosti. Stejně tak jako lidovci nejsou pravicovější než třeba TOP 09 jen kvůli tomu, že manželství homosexuálů odmítají (byť i oni jsou pro narovnání práv homosexuálních partnerů s právy manželů, jen tomuto svazku nechtějí říkat „manželství“), není SocDem ani o nic levicovější než KSČM tím, že manželství homosexuálů podporuje.
Naproti tomu řada progresivismem prosazovaných opatření nejsou na ose pravice-levice neutrální (tak jako právě třeba manželství pro všechny), ale ekonomicky ohrožují běžné pracující. Na třídní ose práce-kapitál představují mnohdy opatření, která fakticky slouží zájmům kapitálu a směřují proti zájmům pracujících jako celku. Zmínit můžeme některá opatření v rámci tzv. boje s klimatickou změnou, která mnohdy sice nevedou nijak ke snížení emisí, ale představují fakticky transfer peněz od chudých k bohatým, vedou ke zvýšení cen energií, tepla, nákladů na bydlení, cen potravin, snížení průmyslové výroby a zvýšení nezaměstnanosti, nutnosti některé průmyslové výrobky dovážet atd. apod. Rovněž nekritická podpora OZE či odmítání výstavby dalších jaderných bloků, když jsou velmi limitované možnosti, jak energii z OZE uchovávat. Seznam progresivistických opatření, která jsou vlastně útokem na nízkopříjmové vrstvy, by přitom bylo možno rozšiřovat velmi velmi dlouho. (Nechci zde tím ale tento článek příliš přetěžovat. Problematikou obnovitelných zdrojů se zabývám zde, otázkou progresivní levice jako ideologií pozdního kapitalismu pak zde a zde. Není ale od věci zmínit a není to jistě náhodou, že například voliči německé Strany zelených se rekrutují oproti jiným stranám z těch nejbohatších vrstev společnosti a že rovněž studenti stávkující za klima pocházejí podle statistických průzkumů z těch nejbohatších rodin.)
Tato a celá řada dalších opatření vedou k tomu, že v konečném důsledku se z progresivní levice stává jakási „pravicová levice“, či jak ji někdy označuji „buržoazní levice“ – levice, která svou ideologií nakonec plně odpovídá zájmům korporací, establishmentu a nadnárodního kapitálu, a to navzdory vší své domnělé kritičnosti a radikálnosti.
Toto je dle mého názoru hlavním důvodem, proč se od ní nízkopříjmoví a neprivilegování voliči odvrací a proč přichází k jiným subjektům. Levice (je-li definována primárně bojem za zájmy nízkopříjmových skupin) a progresivismus zkrátka nejsou komplementární, jak se domnívají její stoupenci, ale ve většině ohledů naopak vzájemně se vylučující.
Erfurtský program
Mnohá progresivistická stanoviska jsou dokonce v rozporu i s Erfurtským programem, který cituje Lukáš Ulrych. Nechci se zde do tohoto rozboru přímo pouštět, rád se k tomu vyjádřím při jiné příležitosti, nicméně cituje-li Lukáš Ulrych z tohoto programu tuto pasáž: „Socialistická strana… [bojuje] …za rovná práva a povinnosti pro všechny, bez rozdílu rasy a pohlaví,“ dovolím si zde přeci jen drobnou historickou poznámku.
Slovo „povinnosti“ bylo do Erfurtského programu doplněno na návrh Engelse. Ten (v jednom dopisu Kautskému) uvádí, že toto doplnění „rovných práv“ „rovnými povinnostmi“ je „pro nás [tj. socialistické hnutí – PK] zvlášť podstatným doplněním měšťácko-demokratických rovných práv“, jelikož podle Engelse zbavuje „rovná práva“ „onoho specificky měšťáckého [buržoazního] smyslu.“ Tuto poznámku zde zmiňuji proto, že současná liberální či progresivistická levice na toto doplnění ráda zapomíná, a právě i v tomto „zapomenutí“ a redukci se pak projevuje i její odvrácení od původních socialistických východisek a její navrácení právě k onomu liberálnímu, „měšťáckému smyslu“ těchto práv. Vraťme se ale k současné sociální demokracii.
Jaké jsou nynější alternativy vývoje SocDem?
Jednou z možností pro sociální demokracii je pokračovat v progresivistické linii, a to buď sama, nebo s jinými marginálními progresivistickými subjekty, a být – jak se například vyjádřil její sponzor Jan Bárta – „levicovou stranou, která bude nárazníkem proti populismu a extremismu“. Jak uvádí Bárta na jiném místě, znamenalo by to být především nárazníkem proti hnutí ANO, SPD a KSČM. Vzhledem k tomu, že tyto strany jsou jedinou parlamentní opozicí Fialovy vlády, prakticky by to znamenalo stát se jakýsi ochranným valem proti celé opozici, která stojí proti Fialově vládě. Zbavovalo by ji to rovněž jakéhokoli koaličního potenciálu a možností cokoli ze svého programu prosadit (ať už témata ekonomická či kulturní). Fakticky by znemožňovala, aby vznikla politická alternativa vůči Fialově vládě. Pro voliče by tak vlastně ztrácelo smysl takovouto stranu volit. Pravděpodobně by proto skončila pod pětiprocentní hranicí. SocDem si ostatně již sama na sobě vyzkoušela, že progresivistická linie vede k marginalizaci. Tato alternativa by vedla buď k úplnému konci sociální demokracie, nebo k živoření na okraji politického spektra.
Druhou možností je ta, kterou navrhuje ve svém článku Matěj Stropnický: na základě shody v ekonomických tématech vytvořit jakousi minimalistickou platformu, jejímž cílem bude prosazení takového ekonomického programu, který bude snižovat ekonomické nerovnosti a zabrání vzniku další vlády Petra Fialy (či jeho obdobě). To, že se o něco takového levicová strana alespoň pokusí, od ní očekává snad každý levicový volič. Kateřina Konečná se zdá být odhodlána udělat vše proto, aby nevznikla nějaká obdoba Fialovy vlády a je pro dosažení tohoto cíle ochotná spolupracovat i se SocDem. Má zkrátka jasný cíl a hledá prostředky k dosažení tohoto cíle. Má-li SocDem stejný cíl, dává smysl, aby s Kateřinou Konečnou spolupracovala, byť se třeba na mnoha věcech neshodnou. (Kulturní témata, jako třeba manželství pro všechny, by mohla SocDem ostatně klidně prohlasovat třeba s pravicí: TOP 09, Piráty či STANem). Ostatně, předpokládá se, že se strany, které spolu spolupracují, nikdy na všech tématech zcela neshodnou. Právě to z nich dělá koneckonců dvě různé strany.
Jak dál?
Pokud SocDem nechce spolupracovat ani s neprogresivistickou levicí, ani s pravicí sdruženou v pětikoalici, ani – jak říkají její představitelé – s „populisty“ a „extrémisty“ (hnutí Ano a SPD), pak se prostě stávají kůlem v plotě. Kůlem, který se může nanejvýš obklopit ještě několika malými kolíčky v podobě Zelených, Budoucnosti či Levice. Ztrácí se ale jakýkoli důvod jej vlastně volit.
Nevím, jaké jsou přesně pozice jednotlivých členů vedení SocDem. Pokud však současné vedení SocDem odmítá vážné jednání o spolupráci relevantních levicových subjektů a prosazuje strategii, o níž ví, či po předchozích zkušenostech musí nutně vědět, že nefunguje, a manévruje stranu do pozice onoho výše zmíněného kůlu v plotě, bylo by zřejmě v nejlepším zájmu sociální demokracie, aby si zvolilo takové vedení, které nebude takováto jednání blokovat a které se pokusí vážně jednat o možnostech, které k prosazení levicového programu mohou reálně vést. Pokud se této možnosti SocDem vzdá a apriori odmítne se o ni byť jen pokusit, její smysl a důvod existence se skutečně stává nejasným.