Zastánci nové lidové fronty navrhují v rámci pokusu o spolupráci levicových subjektů upozadit kulturní války a akcentovat témata ekonomická, píše Petr Kužel. Jejich odpůrci je za to kritizují. Článek je reakcí na tuto kritiku.
Logika kulturních válek
Na můj text Na obranu nové lidové fronty reagoval před několika dny v Deníku Referendum Patrik Eichler článkem nazvaným Manipulace, oportunismus a kulturní války komunistů levicovou jednotu nepřinesou. S tím, co hlásá tento titulek, lze jistě souhlasit. Nejsou to ale zastánci nové lidové fronty, kdo odmítá opustit kulturní války a dopouští se manipulací, ale naopak jejich odpůrci. Ukazuji proč.
Co mi vlastně Patrik Eichler vytýká? Hned zkraje jeho textu se dozvídáme, že v rámci diskuse o levo-levém spojenectví je „novinkou oportunistický příklon k logice kulturních válek“. Pro toho, kdo je alespoň částečně obeznámen s debatou o vytvoření nové lidové fronty, musí toto Eichlerovo tvrzení – vzhledem k tomu, že je namířeno právě proti zastáncům nové lidové fronty – nutně působit dosti bizarním dojmem. V čem totiž spočívala základní osa této diskuse a jak vlastně začala?
Začala článkem Oty Novotného, jenž se ve svém příspěvku vrací k debatě Má levice v Česku budoucnost, pořádané v kině Atlas pod záštitou odborových svazů. Píše o této debatě, že se „zástupci různých levicových proudů víceméně shodovali, že levicové strany by se měly zbavit ideologického sektářství a vytvořit nějakou koaliční platformu“ a že „někteří účastníci diskuse z toho vyvodili závěr, že vytvoření levicové koalice je možné jen za předpokladu, že ve svém společném programu upozadí kulturní témata“. Jeho článek je pak ostrou polemikou právě s takovýmto závěrem. Svoji pozici vymezuje takto: „Tvrdím, že podmiňovat možnost levicové koalice upozaděním kulturních témat je nemožné a spatřovat takovou koalici ve spojení SOCDEM a Stačilo! ještě nemožnější.“ Upozadění kulturních témat je tedy podle něj nemožné, sociální demokracie by měla kulturní války vést a neustupovat od nich, a to ani za cenu, že by to mělo být na překážku možné spolupráce na levici.
Na tento článek reagoval Matěj Stropnický článkem Nová lidová fronta, v němž (podobně jako předtím v kině Atlas) navrhuje kulturní války upozadit a formulovat podmínky pro možnost širší spolupráce na levici.
Ze strany sociální demokracie pak přišla opět reakce, tentokrát od místopředsedy sociální demokracie Lukáše Ulrycha, který se vyjádřil tak, že „teorie a praxe musí nutně zahrnovat ekonomický a kulturní boj“ a opět – podobně jako předtím Novotný – zopakoval leitmotiv, že „kulturní boj“ či „kulturní války“ je conditio sine qua non levice, a nelze je proto upozadit. V tomto kontextu jsem vyjádřil podporu stanovisku Matěje Stropnického a rovněž i já jsem vyjádřil názor, že v rámci pokusu o vytvoření spolupráce na levici či vytvoření nějaké formy „levo-levého spojenectví“ je žádoucí kulturní témata upozadit a „řešit je teprve sekundárně“, jelikož bude-li SOCDEM trvat na „absolutním průniku“, neprosadí nakonec nic: ani témata ekonomická, ani kulturní, která jim tolik leží na srdci.
Vyvodil-li z toho všeho Patrik Eichler to, že v rámci této debaty je „novinkou oportunistický příklon k logice kulturních válek“, nelze to tedy vnímat jinak – má-li jeho teze mít vůbec nějaký smysl – než jako rafinovanou střelbu do vlastních sociálnědemokratických řad. Pokud je tato námitka namířena vůči mně (či Matěji Stropnickému), představuje zkrátka naprostý nonsens.
Lidová fronta v českých podmínkách
Druhým bodem kritiky Patrika Eichlera je to, že zastánci českého protějšku francouzské Nové lidové fronty (NFP) zdůrazňují především spojení KSČM a SOCDEM, ale jak píše Eichler, „místo pro Zelené, ale třeba ani Levici a Budoucnost v konstrukci české spolupráce nevidí“.
Z toho, jak Eichler tuto námitku formuluje, je zřejmé, že on naopak tuto spolupráci v konstrukci české levice vidí, a že ji vidí dokonce jako žádoucí. Bohužel již neuvádí, v čem přesně by ona pozitiva spolupráce se Zelenými, Budoucností či Levicí měla vlastně spočívat.
Přiznám se, že já skutečně přínos tohoto spojení ani pro sociální demokracii, ani pro nějakou formu širšího levicového bloku příliš nevidím. V případě Levice a Budoucnosti ji nevidím především proto, že společenská podpora obou stran je prakticky nulová. De facto se redukuje na okruh známých či drobnějších levicových skupinek. Jak ukázaly dosavadní volební výsledky těchto stran v nedávných eurovolbách, Levice, která kandidovala samostatně získala 0,07 %; kandidáti Budoucnosti, kteří kandidovali na kandidátce sociální demokracie získali dohromady celorepublikově 830 hlasů, po zaokrouhlení nahoru tedy 0,03 %. Tyto výsledky nemusí sice spolupráci s těmito stranami apriori vylučovat v budoucnu, nicméně v tuto chvíli nepředstavuje dle mého názoru takováto spolupráce žádný přínos. Vidí-li tento přínos naopak Patrik Eichler, nechť formuluje, co by tyto strany měly levicovému bloku vlastně přinést.
Domnívám se, že pozitivní vliv nepřinese sociální demokracii ani spojení se Zelenými. Stručně řečeno, toto spojení nemá v ČR dle mého názoru synergický efekt, ale naopak sociální demokracii voličsky poškozuje. Uvidíme to ostatně i na výsledcích voleb z roku 2022 do Magistrátu hl. m. Prahy, kde sociální demokracie kandidovala právě se Zelenými (plus Budoucností a Idealisty), a ke kterým se ještě dostanu.
Údajné manipulace
V další části textu, kterou Eichler nazval „Staré manipulace“, se konečně Eichler dostává k tomu, v čem má vlastně spočívat údajná manipulativnost mého textu. Spočívá podle něj v tom, že jsem v rámci svého návrhu, aby se upozadily kulturní války a socialisté a komunisté jako představitelé blízké (byť v řadě ohledů rovněž samozřejmě konkurenční) ideologie spolupracovali v rámci programově minimalistické platformy ekonomicko-sociálního programu, zkritizoval antikomunismus a připomenul, že bylo chybou, že Vladimír Špidla po volbách v roce 2002, tedy v době, kdy v poslanecké sněmovně bylo 111 komunistických a socialistických poslanců, nevytvořil menšinovou vládu sociální demokracie. Místo toho vytvořil vládní koalici s pravicí, což vedlo v ekonomické oblasti k posunu doprava, k odklonu od sociálnědemokratického programu a následné ztrátě preferencí.
Eichler k tomu píše, že moje argumenty jsou „klamavé“ a zdůvodňuje to tím, že „koalice, ba ani menšinová vláda ovšem tehdy vzniknout nemohly. Třeba jen proto, že strategickým cílem sociální demokracie a Vladimíra Špidly byl vstup do Evropské unie.“
Eichler nicméně zapomíná ve svém výkladu dodat to, že komunisté byli tehdy ochotni podpořit Špidlovu menšinovou vládu, a to i přesto, že sami měli (a stále mají) kritický vztah k Evropské unii. (V otázce samotného vstupu do EU navíc netvořili názorový monolit, jak sugeruje Eichler, ale byli v této věci dosti názorově rozděleni.) O co tehdy šlo?
Komunisté tehdy věděli, že do koalice s nimi nikdo nepůjde, tudíž existovaly vlastně jen dvě varianty: buď koalice ČSSD s pravicí (a odklon od programu ČSSD), nebo menšinová vláda ČSSD. Z těchto dvou variant preferovala KSČM druhou variantu a byla ochotna menšinový kabinet Vladimíra Špidly podpořit. Jak prohlásil například Vojtěch Filip, tehdy předseda poslaneckého klubu KSČM, učiní tak „za předpokladu, že ČSSD splní to, co slíbila, tedy svůj volební program“, přičemž „naše podmínky podpory této vlády jsou styčné body, které byly ve volebním programu KSČM i sociální demokracie.“
Navzdory tomu, co píše Eichler, tedy Špidla menšinovou vládu sestavit mohl a nemusel mít ruce svázané koaliční dohodou s pravicí. Konstelace 111 levicových poslanců a naprosto drtivá většina proevropsky orientovaných poslanců, umožňovala Špidlovi nebývale široký manévrovací prostor jak pro to, aby si nesvázal ruce již zmíněnou koaliční dohodou s pravicí, tak pro to, aby dovedl ČR úspěšně do Evropské unie.
Zákon o registrovaném partnerství
Uvádí-li Eichler dále, že ve svém textu „nepřipomínám“, že zákon o registrovaném partnerství prošel i hlasy komunistických poslanců, je sice třeba Eichlerovi přiznat, že to skutečně nepřipomínám, ale nijak to tím můj výklad nevyvrací. Právě naopak. Ukazuje to, že pokud si levice získá díky politice v ekonomické a sociální oblasti dostatečnou podporu a mandát, mohou pak socialisté společně s komunisty prosadit i taková pozitivní opatření, jako například zákon o registrovaném partnerství. To ovšem předpokládá to, aby se levice vzájemnými půtkami nevyoutovala z politické mapy předem, a nezbavila se tak možnosti tyto věci ve sněmovně reálně ovlivňovat.
Na řadu historických události máme s Patrikem Eichlerem evidentně různý pohled, ale nepřipadá mi popravdě řečeno příliš funkční věnovat jim zde v rámci diskuse o budoucím směřování levice a SOCDEM neproporcionální pozornost. Přejdu tedy raději k minulosti nedávné a k dalšímu bodu Eichlerovy kritiky, konkrétně k volebnímu výsledku koalice Solidarita (ČSSD, Zelení, Budoucnost, Idealisté) pro magistrátní volby v Praze v roce 2022.
Koalice Solidarita
V tom, že jsem zmínil, jak dopadly výsledky koalice Solidarita, Eichler spatřuje další moji údajnou „manipulativnost“. Konkrétně uvádí toto: „Kuželovy přepočty volebních výsledků jsou zcela manipulativní – svévolně míchá procenta s promile různých hodnot, aby se výsledky zdály odpovídat jeho přání. Stejně tak postupuje i v případě evropských voleb.“
Na toto Eichlerovo nesmyslné obvinění, lze odvětit pouze to, že jsem s ničím nemíchal, pouze jsem převzal oficiální volební výsledky ze stránek Českého statistického úřadu. Ano, tam, kde jednotlivé subjekty dosahovaly hodnot desetin procenta, zvolil jsem skutečně ve svém textu výraz „promile“. Nicméně, ať již daný výsledek vyjádříme v procentech nebo v promilích, jeho matematická hodnota je stále stejná. Nedopouští se manipulativnosti ten, kdo o délce tělesa dlouhého jeden decimetr, prohlásí, že je dlouhé deset centimetrů. Jak ale tedy tyto výsledky dopadly?
Celkově získala koalice Solidarita 2,01 %. To, kolik k tomuto výsledku přispěly jednotlivé strany lze zjistit jen tak, že se podíváme, kolik z celkového počtu obdržených hlasů, získali kandidáti nominovaní jednotlivými stranami. Tyto výsledky ukazuji toto: ČSSD získala 0,75 %; Zelení 0,79 %; Budoucnost 0,38 %; Idealisté 0,09 %. Považuje-li Patrik Eichler tyto výsledky za „zcela manipulativní“ či za výsledky mého „přání“, a nikoli za smutnou realitu a důsledek současné linie vedení SOCDEM, může si je koneckonců na stránkách ČSÚ ověřit sám.
Výsledku 0,75 %, kterého ČSSD dosáhla spojením se Stranou zelených, Budoucností a Idealisty (a to jen pouhý rok poté, co s programem „husté dvojky“ získala sociální demokracie v roce 2021 v Praze 4 %), by myslím mohl být dostatečně silnou zpětnou vazbou k pochopení toho, že spojení tradiční levice s progresivistickými stranami není pro sociální demokracii výhodnou cestou. Strana zelených je pro řadu, zejména starších a nízkopříjmových skupin prostě nevolitelná (zejména, když prosazuje například nápady, aby se po Praze jezdilo třicítkou na dvojku) a spojení s ní odradí i ty zbylé voliče sociální demokracie, kteří by byli ještě ochotni ji to hodit. Byť samozřejmě uznávám, že existuje celá řada dalších příčin neúspěchu této koalice. Domnívá-li se Patrik Eichler, že toto spojení naopak výhodné je, je právě toto projevem jeho zbožného přání. Ale oporu v empirii toto přesvědčení dle mého názoru nemá. SOCDEM si nefunkčnost tohoto spojení může ve volbách jistě vyzkoušet třeba čtyřikrát, obávám se však, že s předpokládatelným výsledkem.
Příčiny neúspěchu
Příčinu neúspěchu spatřuje Patrik Eichler v něčem jiném než já. Píše, že „hlavním problémem“ koalice Solidarita byl jednak její „pozdní vznik“, jednak to, že koalice vstupovala „do pole již obsazeného etablovanými politickými subjekty“. To je myšlenka vskutku geniální. Lze na to snad odvětit jen to, že v každých volbách vstupuje kandidující subjekt „do pole již obsazeného etablovanými subjekty“. S tímto problémem se žel bude muset sociální demokracie (stejně jako jakákoli jiná strana) potýkat nejen v nadcházejících volbách, ale i v jakýchkoli jiných. Možná je ale snad problém v tom, že je pole obsazeno subjekty etablovanými. Jakými jinými subjekty by ale mělo být podle Eichlera obsazeno? Nedělá právě obsazení politického pole z jednotlivých subjektů subjekty etablované? Je to trochu jak z nějakého vtipu: Důvod, proč naše strana neuspěla, je to, že kandidovaly i jiné strany.
Poté, co Eichler vysvětlil, že za debakl sociální demokracie mohou vlastně jiné etablované subjekty, a nikoli to, že je poškodilo spojení s výše uvedenými stranami (zejména Zelenými), podpořil tento svůj výklad ironizujícím a výsměšným zvoláním: „Jak strašně progresivistická ale v těchto volbách musela být KSČM s 1,47 procenty hlasů – s výsledkem ještě více než o čtvrtinu horším než Solidarita! To by měl Petr Kužel vysvětlit.“
Zdá se, že Eichler zřejmě mylně předpokládá, že každý úspěch levice přičítám spojení s progresivismem. KSČM neuspěla v těchto volbách pochopitelně z úplně jiných důvodů. Je ale potřeba si povšimnout, že zatímco ztráta preferencí KSČM byl relativně dlouhý a pozvolný proces, u sociální demokracie je zajímavé to, jak skokově došlo ke ztrátě podpory, právě hned po spojení s progresivistickými stranami. Jak jsem již zmiňoval, po kampani „husté dvojky“, kdy skutečně měl člověk po letech pocit, že někdo v sociální demokracii konečně mluví jako sociální demokrat a chce hájit práva pracujících, získala sociální demokracie v Praze 4 %, po obratu k progresivismu v roce následujícím 0,75 %. Dokonce i ve volbách do Magistrátu hl. m. Prahy v roce 2018, kde kandidovala samostatně, získala sociální demokracie alespoň 2,87 %. Tehdy byl tento výsledek považován za katastrofu. Výsledek z roku 2022 je ještě hluboko pod ním.
Z toho, co Eichler píše, se nicméně jeví, že tou hlavní informací, kterou si z výsledku voleb do magistrátu odnesl (a zřejmě nejen on) je to, že koalice Solidarita získala o čtvrtinu více hlasů než KSČM. Jeho pozornost by dle mého názoru však měla upoutat spíše ta skutečnost, že dokonce i KSČM, jež v Praze dosahuje obvykle výsledku o třetinu či někdy skoro až o polovinu horší, než je její celorepublikový průměr, dosáhla v Praze výsledku 1,4 %, zatímco kandidáty ČSSD volilo pouhých 0,75 %. V tom, kolik dostaly jednotlivé strany hlasů, hraje roli samozřejmě i to, jak byla například sestavena kandidátka a další faktory, nicméně přesto jsou to čísla, která ukazují, kolik nakonec reálně jednotlivé strany hlasů dostaly.
Progresivismus a komunismus
Než přejdu k závěru, rád bych poukázal ještě na dvě věci. Patrik Eichler na různých místech píše v souvislosti s mým textem o „komunistických manipulacích“ apod. Vzbuzuje tak u čtenáře nutně mylný dojem, že mám nějak blízko ke KSČM. Proti tomu se musím ohradit. Ačkoli vycházím z marxistické myšlenkové tradice a marxistickou teorii považuji za užitečný nástroj analýzy kapitalistické společnosti a její vnitřní strukturální dynamiky – z této tradice také mimochodem čerpám svou kritiku progresivismu a kulturní levice –, nikoho z KSČM osobně neznám a nikdy jsem neměl s touto stranou nic společného. Naopak v převážné většině voleb jsem volil sociální demokracii a své námitky formuluji právě z pozice tradičního voliče sociální demokracie. Patrik Eichler na mém textu kritizuje mnohé. Má na to samozřejmě plné právo. Snad by ale přeci jen mohl ocenit alespoň to, že ještě ne úplně všem tradičním voličům sociální demokracie je její zánik – k němuž, zdá se, neodvratně směřuje – úplně lhostejný.
Druhý bod se týká pojmu progresivismus. V rámci kontextu této české debaty chápu jako progresivistickou pozici takovou liberálně levicovou pozici, která silně akcentuje kulturní témata do té míry, že neshoda na těchto kulturních tématech je pro ni nepřekonatelnou překážkou pro vytvoření širší aliance s jinými levicovými subjekty, které jsou sice v ekonomické oblasti levicové, ale v oblasti kulturních témat nejsou progresivní.
Levo-levé spojenectví
Ponechám-li stranou jednotlivosti, tak to, co vidím na Eichlerově textu jako nejproblematičtější, je to, že zcela míjí meritum diskuse. To spočívá v otázce, co by měla česká levice dělat dnes. Já a Matěj Stropnický jsme se pokusili navrhnout rámec minimalistického kompromisu, který by se týkal toho, co obě strany spojuje (či by mohlo eventuálně spojovat), tj. jejich ekonomicko-sociální program. To, co obě strany rozděluje (tedy kulturní války, které Novotný ve svém textu vymezil čtveřicí „genderová rovnost, práva menšin, migrace nebo klimatická krize“), v rámci platformy upozadit. (Ovšem s tou výhradou, že například já osobně vztah ke klimatické změně, resp. Green Dealu, nepovažuji za téma kulturní, ale bytostně ekonomické, a že v rámci levicového bloku lze akceptovat pouze ta opatření, která nedopadnou negativně na středně a nízkopříjmové skupiny. Současná politika EU jde však přesně opačným směrem.)
Přiznám se závěrem, že i já sám vidím v možnosti levo-levého spojenectví celou řadu problémů a čertových kopýtek. Možná se tyto problémy skutečně ukáží jako nepřekonatelné. Na druhou stranu nevidím prostě v současných podmínkách žádnou jinou životaschopnější alternativu než právě levo-levé spojenectví. Osobně se domnívám, že sociální demokracie je dnes v takovém stavu, že už ji vlastně ani žádná jiná alternativa nezbývá. Vývoj posledních dnů naznačuje, že si tuto skutečnost snad začíná konečně uvědomovat i nejvyšší vedení SOCDEM. Uvidíme, nakolik je náhlý obrat Michala Šmardy a nabídka diskuse o spolupráci myšlena skutečně jako seriózní nabídka a na kolik je jen kouřovou clonou. (Dříve než tento článek stačil vyjít, Michal Šmarda avízovanou schůzku o spolupráci na levici zrušil.)
Pokud s variantou „levo-levého spojenectví“ Eichler a spol. nesouhlasí (a jsem ochoten připustit, že pro to může mít i racionální a dobré důvody), nechť tedy sám formuluje nějakou alternativu jinou. Zatím strana kritiků levo-levého spojenectví žádnou životaschopnou alternativu, jak postupovat dál, bohužel nepředstavila. Nechtějí-li levo-levé spojenectví a spojení s progresivistickými stranami nikam nevede, jaké jsou další alternativy? Nechtějí-li spolupracovat s KSČM, se kterou ze stran by tedy chtěli prosazovat program sociální demokracie? Babišem? Okamurou? Pětikoalicí? Přísahou? Motoristy? S kým? Pokud s nikým, chtějí vůbec prosazovat svůj program? Pomůže skupinám, které chce sociálně demokracie reprezentovat a které chce hájit, nějak to, bude-li stát úplně stranou mimo politickou mapu? A jaké to bude mít důsledky? Přestane-li být levice relevantní politickou silou, koho budou volit neprivilegované sociální vrstvy, na které dopadá vládnutí neoliberální pravice? Nebude-li levice, která by se jich zastala, budou pochopitelně volit populistickou pravici. Jsou to ti, kteří odmítají spolupráci levicových subjektů na minimalistické platformě shody v ekonomických tématech, kdo ve své krátkozrakosti v konečném důsledku dláždí cestu k nástupu populistické pravice. To vše samozřejmě k veliké radosti pravice a kapitálu. Jak má tato jejich strategie pomoci chudým, ale koneckonců i oněm menšinám, jejichž práva chtějí údajně hájit, bohužel nejsou schopni vysvětlit.
Nechť se naši kritici pokusí na výše položené otázky poctivě odpovědět. Třeba pak seznají, že torpédovat levo-levé spojenectví není zase až tak dobrý nápad. Mohou jej samozřejmě torpédovat i dál, ale pokud nedisponují žádným jiným realistickým návrhem, je to z jejich strany vlastně dosti samoúčelná činnost. Pokud naopak takovým návrhem disponují, nechť jej tedy představí. Hic Rhodus, hic salta.
P.S. Vzhledem k tomu, že Eichlerova kritika mé osoby vyšla v Deníku Referendum, poslal jsem tuto svou odpověď právě do tohoto deníku. Považuji za zcela standardní, aby si čtenáři DR mohli oba příspěvky přečíst a učinit si sami vlastní názor na diskutovanou věc. Navzdory tomu, že existuje právo na odpověď, mi však šéfredaktor Jakub Patočka sdělil, že moje odpověď v DR nemůže vyjít. Důvodem je, že nesouhlasí s mojí interpretací. Inu, to jsou naši liberální ochránci těch nejvznešenějších hodnot v praxi.
Celá diskuze na stránkách !Argumentu: