Politolog Petr Drulák píše o tom, jaké rozdíly ve světové existují mezi Ruskem a Čínou a jak se projevují.
Na listopadovém zasedání Rady bezpečnosti OSN vetovalo Rusko britský návrh rezoluce vyzývající k příměří v občanské válce sužující Súdán. Není běžné, aby Rusko vetovalo rezoluci týkající se vzdáleného konfliktu, která byla pro ostatní více méně přijatelná. Ruské veto také ukázalo odlišnost od Číny, která by text nechala projít. Obě velmoci se liší i jinde.
Nejprve k Súdánu. Tamní občanská válka mezi vládou a jednotkami generála Hemedtiho nezůstala stranou pozornosti vnějších hráčů a na každé straně konfliktu se setkávají země, které jinak nemají nic společného (viz můj předchozí článek). Z Ruska, které zpočátku o konflikt zájem nemělo, a dokonce dovolilo wagnerovcům, aby se nechali najmout vzbouřenci, se postupně stal nejvýznamnější zahraniční podporovatel súdánské vlády. Její šéf generál Burhán nabídl Moskvě vojenskou námořní základu u Port Sudan, kde vláda momentálně sídlí, neboť je tam bezpečněji než v hlavním městě Chartúmu.
Základnou by se Rusko uchytilo ve strategické důležité oblasti Rudého moře a Afrického rohu potom, co v Džibuti dostalo košem. V tomto státečku má základnu každý, kdo o to stojí; vedle stálých členů Rady bezpečnosti také Španělsko či Itálie a ale i země jako Saúdská Arábie a Japonsko, které jinak zámořské základny nemají. Američané ještě v Džibuti skousli základnu čínskou, ale ruskou už tamní vládě zakázali. Letošní súdánská nabídka proto přišla Moskvě vhod.
Za svoji vstřícnost se však súdánská vláda dostává do nemilosti Západu, který ji dosud proti rebelům spíše podporoval. Důležitou roli v tomto posunu hraje britská diplomacie. Skrytě podporovala Spojené arabské emiráty, hlavní zahraniční sponzory rebelů, a před několika týdny přišla se zmíněnou rezolucí o příměří. Súdánské vládě se nelíbila. Vadilo jí, že text ji klade na roveň s rebely, čímž podkopává její legitimitu jediné uznané súdánské vlády. Britové však byli natolik diplomaticky obratní, že rezoluci formulovali tak, aby byla přijatelná pro drtivou většinu členů Rady bezpečnosti. Čína a Alžírsko určité výhrady měly, ale ne takové, aby hlasovaly proti. Samotná súdánská vláda je v tak zranitelné pozici, že z obav před izolací se sama neodvážila rezoluci odmítat a pouze vznesla výhrady k její nevyváženosti. Ruské veto jí vytrhlo trn z paty.
Čína na rozdíl od Ruska v tomto konfliktu nemá žádná želízka, tak si jednoduše nepálí prsty. To však neznamená, že by se zde s Ruskem nějak zásadněji rozcházela. Skutečné spory mají jinde. Například se přou o ceny ruského plynu, který by měl téci do Číny plynovodem Síla Sibiře 2. Čína chce využít tlaku, pod nějž se Rusko dostalo západními sankcemi. Rusko naopak očekává, že sama Čína se v budoucnu dostane pod větší tlak USA, a proto nechce dohodu, která by vycházela ze současných, pro Rusko spíše nepříznivých podmínek. Šéf Gazpromu proto nakonec ani nedoprovázel Putina při jeho jarní návštěvě Pekingu.
V čínsko-indickém konfliktu o společné hranice stojí Rusko na straně Indie a také uznává pozici Vietnamu v jeho sporu s Čínou o námořní hranice v Jihočínském moři. Ale ani v jednom případě nemá Moskva zájem o eskalaci. Podobně Čína nesouhlasí s ruskou invazí na Ukrajině, neboť válka poškodila čínské obchodní zájmy. Nicméně tváří tvář západnímu tlaku nestojí o fatální oslabení Ruska či dokonce západní vítězství; což samozřejmě Pekingu nebrání na účet Ruska občas slušně vydělat.
Peking rozhodně netěší probíhající severokorejské angažmá v Rusku, neboť vede k posílení ruského vlivu v Severní Koreji i ruské vojenské přítomnosti na Dálném východě. V Pekingu mají tendenci považovat komunisty v Pchjongjangu za nepovedené mladší sourozence; těžce nesli, když Kim Čong-un v čistkách po svém nástupu eliminoval exponenty čínského vlivu. Moskva je zde v jejich očích nežádoucím konkurentem. Také se obávají, že silnější přítomnost Ruska na Dálném východě povede k agresivnější politice USA v regionu. Čína se pak může dostat do konfliktů, na něž se necítí připravena.
Opět se však nejedná o otázku, kterou by Moskva s Pekingem nedokázaly společně řešit. I když obě velmoci rozděluje i leccos dalšího, nic je nesjednocuje více než současná politika Západu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!