Milan Daniel píše o tom, jak jsme se všichni ocitli v roli pacientů, kteří se pasivně nechávají ohrožovat novou Hirošimou.
Ležím na lůžku onkologické kliniky. Kolem mě se pohybuji spolupacienti, mnozí stále v naději, že se jim podaří tu hirošimu ze sebe vyhnat, báječné sestry, kterým chybí jen křídla a svatozář a lékaři, co pro to dělají všechno třeba jen vzdáleně možné.
Čtu si tu i zprávy o tom, jak ve světě nenávist strany jedné vůči straně protivné aktuálně krystalizuje do snahy o její totální zničení, třeba i atomovou smrtí, kulantně opisovanou jako „taktické či preventivní jaderné údery“.
Jak je možné, že na jedné straně usilujeme o život a snažíme se co můžeme ho ochránit a na straně druhé buď lhostejně tolerujeme, když ho někdo ničí? A v horším případě takovému konání vědomě a někdy dokonce bez špetky rozumu, rozvahy a s nepochopitelnou zlobou a nenávistí napomáháme?
Všichni, kteří žijeme v této zemi, jsme v pozici pacientů, jež ohrožuje rakovina absence respektu k jiným jakož i obyčejné slušnosti. A vyhřezlé, stejně jako iracionální nenávisti.
Správci této země, které tu nedobrovolně trpíme, nejen že proti tomu nedělají nic, ale verbálně i materiálně k její realizaci přispívají. Jsou největší příčinou i součástí zlého nádoru, který metastázuje a roste.
Nemohu nevzpomenout na snahu tehdy ještě mocí nezkřiveného Václava Havla zrušit zbrojovky a vedle Varšavské smlouvy rozpustit i NATO. Svět bohužel funguje jinak. Přesně a geniálně to nedávno rozebral van Hoffman.
Stydím se za to, že někteří čeští občané, kteří by dnes žili na Sibiři, kdyby je před tímto plánem německých nacistů nezachránili sovětští vojáci, dělají sbírky na zbraně pro režim, který tento nacismus adoruje.
Co by řekl původní Havel na souhlas dnešního režimu s tím, aby jedni Ukrajinci zabíjeli jiné Ukrajince jen proto, že se deklarují jako etničtí Rusové a chtěli a chtějí žít jako jejich předkové? A co by řekl na to, jak „demokratická“ správa této země zavírá oči před tím, jak její ukrajinský partner zachází s lidskými, občanskými, národnostními i náboženskými právy svých občanů?
Stydím se za to, že se kdysi hrdý národ nechá prorůstat rakovinou apatie a vést lidmi sice schopnými, ale jen toho úplatně sloužit korporacím a hlavně zbrojařům.
To vše je součást cesty k pomyslné Hirošimě.
Hrozby jejího naplnění se ale nezbavíme trpným čekáním. Čím déle ji budeme trpět, tím více bude narůstat nádor, jenž nás vposledku zahubí.
Zemí, kterou před téměř osmdesáti lety postihla atomová smrt, bylo Japonsko. Tamní banka Shikoku údajně nyní přiměla své zaměstnance přísahat, že pokud ukradnou finanční prostředky klientů, spáchají harakiri. „Každý zaměstnanec této banky, který ukradne peníze nebo přiměje ostatní, aby ukradli peníze z banky, za to zaplatí vlastním majetkem a poté spáchá sebevraždu,“ stojí v slibu podepsaném vedoucími pracovníky Shikoku Bank. Přísahu podepsalo 23 zaměstnanců krví.
Ústava naší země deklaruje úctu k lidským právům a svobodám. V rozporu s jejím zněním nebyl za 35 let trvání tohoto režimu přijat zákon o celostátním referendu, který by řešil i možnost vládu odvolat. Nevím, zda ji zahrnoval i návrh SPD, který byl v prosinci 2021, odmítnut za Babišovy vlády jako „líbivý a populistický“. Pokud ano, vláda Fialova by se s takovým hodnocením výjimečně bezpochyby ztotožnila. Úspěšně lze predikovat, že příští vláda najde způsob, jak tyto neprůstřelné argumenty kreativně opsat.
Jak jinak, že. Co by se lidem líbilo, je pro moc noční můra. Ústava neústava. A co těm obtížným lidem pod nos nejde, je moci úplně jedno, protože ta je zavázaná různým Strnadům a dalším – i exotickým – ptákům s podobně agresivními zobáky.
Kéž bychom mohli jako jejich nedobrovolní zaměstnavatelé přimět členy protektorátní vlády k tomu, aby porušení svých slibů věrnosti ústavě (a Listině, zaručující svobody) zaplatili svým harakiri a sliby také jistili svou krví. Těch mrtvol…
Ano, žijeme v malé zemi na velké planetě a možnosti nás jednotlivých občanů jsou omezené.
Jistý Čech, jménem Svatopluk, ale vyjevil už ve století předminulém myšlenku, že „sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo má malý cíl“.
Nebuďme tedy tváří v tvář hrozící Hirošimě slabí a malí. Slováci i Maďaři jsou menší a stojí rovněji než my. My, kteří žijeme v období národní hanby, jíž se rakovina přiživuje a před kterou bohužel někteří stále zavírají oči. Země nejenže stále nevzkvétá, naopak chřadne a všelikými gaunery je beztrestně vykrádána.
Rostoucí nádor je třeba odstranit dříve, než nás sežere.
Operací.
Přibližuje se žalostně pomalu. Všichni, kteří se tím nádorem cítí být ohroženi, by měli kvaltem usilovat o to, aby k ní došlo co nejdříve. Není pravda, že to nejde. Způsobů je řada.
Co k naší hanbě chybí, je odvaha je použít.