Racionalita a brutalita Trumpovy reálpolitiky

Politolog Petr Drulák píše o základních obrysech Trumpovy reálpolitiky, která může přinést dohody velkých hráčů, jenž zajistí načas mír, ale nebudou spravedlivé pro ostatní.

Bidenův odchod z Bílého domu je pro svět dobrou zprávou i výzvou. Nová americká vláda bude transparentnější, racionálnější a upřímnější. Nikdo nepochybuje, že při nejmenším v nejbližší době bude její ústřední postavou Donald Trump. U dosluhující administrativy jsme sice věděli, že centrem moci není mentálně oslabený prezident Biden, ale kdo vlastně vládne, zřejmé nebylo. Ideologicky proprané mozky, které se ztrácejí ve vlastních lžích o lidských právech, demokracii a nezpochybnitelném právu Ukrajiny vstoupit do NATO, nahradí reálně uvažující hráči, kteří chtějí maximalizovat ekonomické a geopolitické zisky USA. Představitelé jako Trump či Musk se také nebudou zdržovat diplomatickými okolky a tento zájem budou formulovat s neomalenou upřímností.

Tento reálpolitický obrat však také sebou nese určitou dávku brutality, a to zejména vůči americkým vazalům. Trump nevylučuje použití síly, pokud mu nebude po vůli blízká Panama či atlantický spojenec Dánsko, k jehož území patří Grónsko. Proti sousední Kanadě se spokojí s tlakem ekonomickým. Musk nahlas přemýšlí, jak zbavit vlády britské labouristy ve prospěch protirežimního UKIP či jak v Německu pomoci rovněž protirežimní AfD. I Velká Británie s Německem jsou stejně jako Dánsko atlantičtí spojenci. Trump navíc všem spojencům v NATO vzkazuje, že pokud nezvýší své výdaje na obranu z těžko prosazených 2 % HDP na 5 % tak si žádné americké záruky nezaslouží. Reálpolitik má respekt k síle, nikoliv k těm, co u něho žebrají o ochranu či shovívavost.

K zemím jako Panama či Dánsko bude přistupovat přezíravě. Koneckonců Panamu si Američané sami počátkem minulého století vytvořili, když podpořili její odtržení od Kolumbie, aby měli kontrolu nad tehdy rozestavěným průplavem. Smyslem panamské svrchovanosti bylo podřízení zájmům USA. Nic na tom nemění ani formální předání průplavu panamské vládě koncem sedmdesátých let. Když o desetiletí později panamský diktátor, a opora latinskoamerických operací CIA, Noriega přestává respektovat americké zájmy, podnikají vojenskou invazi, Noriegu zatýkají a uvězní v Miami. Proto dnes nelibě nesou, pokud si v oblasti průplavu dovolí investovat takoví Číňané.

Vztahy s Dánskem tak bouřlivé nebyly, ale od počátku v nich dominuje Grónsko. Když vzniká NATO, USA stojí o Dánskou účast právě kvůli rozsáhlému arktickému ostrovu, na němž si zřizují základnu. S táním arktického ledu, význam Grónska jenom roste. Ale zatímco Panamu si Američané vytvořili, ke Grónsku podobný vztah nemají a jakýkoliv zásah by nejspíše vyvolal prudkou odezvu nejen z Evropy, která v důsledku své slabosti nemusí Trumpa příliš zajímat, ale i ze strany hlavní arktické velmoci Ruska, které vnímat musí.

Se zájmy místních obyvatel si reápolitici příliš hlavu nelámou a necelých šedesát tisíc Gróňanů jistě nepředstavuje překážku americkým ambicím. Přesto dodejme, že jsou natolik svobodomyslní, že v roce 1985 dokonce vystoupili z tehdejších Evropských společenství, a i když jsou součástí Dánska, nejsou v EU. Pokud s Kodaní diskutují o dalším posílení autonomie, nedělají to proto, aby ji vzápětí obětovali Washingtonu; navzdory propagandistickým ujišťováním Trumpova syna, že Gróňané jsou nešťastní z dánské nadvlády a čekají, až je Američané vysvobodí.

Na druhou stranu je šance, že reálpolitický respekt k síle se projeví v racionální politice vůči Rusku a Číně. Tyto dvě velmoci mohou v případě nouze USA fatálně zasáhnout. Rusko může Američany vymazat z mapy svými raketami, Čína by byla schopna přivést ke krachu americkou ekonomiku. V obou případech by zničení bylo vzájemné. V takových poměrech reálpolitik reaguje jinak než ideolog. Zatímco ideolog blouzní o boji proti zlu, v reálpolitikovi se probouzí porozumění pro potřeby a požadavky protivníka. Nepřekvapí, pokud dnes Trump říká, že chápe, že Rusku vadila americká expanze na Ukrajinu. A naopak je možné, že překvapí i ve vztahu k Číně, kterou považuje za hlavního rivala.

Pokud se Trump skutečně vydá reálpolitickou cestou, očekávejme velké dohody velkých hráčů, které za příznivých okolností alespoň načas zajistí světový mír. Nečekejme však, že tyto dohody budou nějak spravedlivé pro ostatní. První to nejspíše pocítí na vlastní kůži Ukrajina, podstatně menší co do území, ekonomiky i obyvatelstva, než když se s Anglosasy a Evropany spustila do zničujícího dobrodružství. Může také čekat, že zbytky sympatií se záhy změní na lhostejnost bývalých spojenců i despekt, jímž reálpolitici častují poražené.

Ani Evropa se nemá, nač těšit. Američanům ukazuje pouze slabost a poddajnost, budou mít proto tendenci dohodnout se s Rusy, Číňany, islamisty a dalšími na evropský účet. Pokud však americká přezíravost přesáhne určité hranice, obrátí se proti nim. Mocnost, která je sama na sestupu, si nemůže dovolit takto neskrytě dávat najevo pohrdání slabšími, už proto že sama do jejich řad směřuje. Navíc svým pohrdáním může postižené nechtěně motivovat; jako Putina uprostřed rozvalu jelcinovského Ruska. Cílem USA by mělo být prosazení určitých pravidel, které budou přijatelné pro ostatní velmoci, ale které také umožní i slabším důstojnou existenci.

Bidenova administrativa se sice k něčemu takovému rétoricky hlásila, když mluvila o mezinárodním řadu „založeném na pravidlech“. Ale svými kroky tento cíl natolik popírala, že učinila přiléhavým Putinovo označení Západu za „impérium lží“. To však neznamená, že adekvátní nápravou má být návrat k rétorice či dokonce politice amerického imperialismu. Otázkou zůstává, zda jsou USA něčeho jiného vůbec schopné.

Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.