Historik Jiří Malínský připomíná v souvislosti s nedávným slovenským vynamenáním osobnost a dílo českého architekta Alfréda Jana Piffla (1907–1972).
Dne 11. ledna letošního roku byl mezi řadou dalších vyznamenaných v prostorách budovy Slovenské filharmonie Pribinovým křížem první třídy dekorován in memoriam architekt a historik architektury prof. Ing. arch. Alfréd Jan Piffl (1907–1972). V Česku je jeho jméno nejznámější v Ústí nad Orlicí, které mu – rovněž in memoriam – r. 2007 udělilo svou cenu. Rodák z Kerhartic nad Orlicí (dnes čtvrti Ústí nad Orlicí) je váženou osobností mezi znalci dějin architektury; současně byl i vynikajícím dokumentním kreslířem, malířem a grafikem a celoživotním horlivým zachráncem stavebních památek.
Absolvent Českého vysokého učení technického pracoval ve třicátých letech minulého století v reklamním oddělení Baťova koncernu. Krátce – ale pro jeho další život rozhodně (1934) byl i kreslířem a asistentem zakladatele moderní československé archeologie akademika Jaroslava Böhma (1901–1962) v Státním archeologickém ústavě; spolupodílel se ním na vykopávkách v Malém Hradisku u Prostějova. Roku 1938 byl činný i na přípravě výstavy Český barok. Po ní se stal vedoucím stavebního oddělení lobkovického panství v Bílině; protektorát prožil v Ústí nad Labem.
Jako znalec regionálních poměrů působil bezprostředně po válce ve funkci prvního českého správce muzea a archivu v Ústí nad Labem. Současně v letech 1946–1947 shromáždil pro Národní kulturní komisi sbírku uměleckých děl, kterou zachránil před rozkradením „českými zlatokopy“. Pedagogicky pracoval také na Českém vysokém učení technickém a Akademii výtvarných umění v Praze.
Stál také od r. 1947 – už jako soukromý docent – , kdy vyhrál konkurs na profesorské křeslo – , u počátků Fakulty architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické, na níž po deset let působil jako vedoucí ústavu (posléze katedry) dějin architektury (v dalších letech několikrát změnila svůj název). V letech 1950–1952 byl i jejím děkanem. Proslul svým přátelským vztahem ke studentům, které svým elánem strhával k četným památkařským pracím a záměrům, k nimž ho vedla jeho odbornost.
V srpnu 1957 proťal jeho život nečekaný zlom. Křivé obvinění, o němž z dostupných zdrojů není známé nic věcného (dodneška kolují kolem této věci spíše chorobné mýty) vedlo k dvouletému věznění (justiční zločin) a nečekanému ukončení Pifflovy akademické dráhy. Byly mu odňaty akademické hodnosti a na dlouho zakázán přístup na školu. Po přechodné etapě několika nenáležitých zaměstnání (panelárna v Trnávce, národní výbor v Senci, stavební úřad v Pezinku) se k milované odbornosti směl vrátit až prostřednictvím Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. Smrt ho překvapila uprostřed é práce 26. července 1972 krátce po 72. narozeninách.
Z realizací v Česku je zřejmě nejpozoruhodnější rekonstrukce Valdštejnské zahrady v Praze podle jejího původního rázu ze 17. století; na Slovensku je pak jeho nejvýraznějším počinem rekonstrukce Bratislavského hradu (1953–1955), který byl pro zanedbanou údržbu zejména po velkém požáru r. 1811 dlouhá desetiletí chátrající zříceninou. Architektonická soutěž vypsaná ľuďáckou vládou r. 1942 skončila rozporuplnými výsledky a pro Piffla inspirovaného malířem Janko Alexym (1894–1970) se stala výzvou. R. 1955 byla jeho studie rekonstrukce hradu do historické „tereziánské“ podoby demonstrována pověřenectvu kultury Slovenské národní rady a následně předložena prezidentu Zápotockému v prosinci téhož roku. Přes vynucený Pifflův odchod r. 1957 a řadu dobových slovenských kritik a výhrad velmi rozmanité kvality práce na regeneraci hradu probíhaly kontinuálně dál; jeho obnovená podoba byla představena veřejnosti roku 1968 (dnes tu mají své prostory Národní rada Slovenské republiky a Slovenské národní muzeum). Bratislavský projekt byl pro Piffla byť dominantní „jen“ jednou částí jeho rozsáhlých aktivit na poli slovenského kulturního materiálního dědictví.
Pifflův odkaz i monumentální rozsah aktivit a znalostí je nesporně jednou z předních materializací česko–slovenské vzájemnosti (českoslovenství). Přesně a výstižně bylo toto nehmotné pouto postiženo nejen prezidentem Petrem Pellegrinim, ale i státníkovým zázemím, které se dokázalo s akríbií a znalostí opravdu pozoruhodnou propracovat k uznání památky a přetrvávajícího odkazu tohoto muže udělením vysokého slovenského státního vyznamenaní Pribinova kříže první třídy.
Ani v českém prostředí to není souvislost, nad kterou by bylo možné jen bezstarostně (nebo bezvědomostně) lehce a neprozíravě mávnout rukou.