Vladimír Prorok píše o tom, proč úspěšná levicová strana musí být v podmínkách narůstajícího chaosu a rizik radikální, tj. musí jít na kořen věci, a nabízet reálná řešení, a nejen populistická hesla.

Opticky lze současnou situaci charakterizovat jako fázi narůstajícího chaosu. Klíčovým úkolem pro levici a vědu je jeho strukturování, což je i podmínkou pro stanovení optimální strategie. Tento úkol je neřešitelný jak na úrovni běžného každodenního vědomí, které zůstává na jevové stránce procesů, nedisponuje pojmovým aparátem a metodami pro hlubší uchopení reality, tak i na úrovni tradičních ideologií s jejich schématickým vnímáním skutečnosti a na ně navazujících vědeckých metodologií: normativně-ontologického, empiricko-analytického, fenomenologicko-existenciálního a neomarxistických přístupů. Efektivní variantou se může za dané situace stát teorie systému a teorie chaosu, zabývajících se tzv. nelineárními systémy. Ty se vyznačují několika vlastnostmi:

• jsou citlivé na vstupní podmínky,
• výstupy nejsou proporcionální vstupům,
• celek není stejný jako jeho části nebo dokonce není odvoditelný z částí,
• není evidentní, co je příčinou a co je následkem.

Dynamika a neurčitost varianty rozvoje je dána citlivostí na vstupní podmínky, kdy i malá změna v duchu butterfly (motýlího) efektu může vyvolat zásadní změnu systému (přechod kvantity v kvalitu). Neurčitost vývoje je dána naší neschopností vnímat všechny vazby a proměnlivý význam jednotlivých prvků v čase a prostoru. Reakcí na to je koncept tzv. „černých labutí“. Druhý princip – výstupy nejsou proporcionální vstupům, odráží fakt strukturování reality na metasystém – systém – subsystém a řetězení impulsů prvků nacházejících se jak na stejné úrovni, tak i na různých patrech struktury.  Jednotlivé prvky systému a jeho vnější prostředí, představované dalšími systémy, vytváří síť, přes kterou se přenášejí impulsy, mající podobu pozitivní a negativní zpětné vazby. Jinými slovy, akce vyvolává reakci nejen v jednom směru, přičemž i slabý podnět může mít zásadní význam, pokud je systém ve stavu nerovnováhy. Mnohočetnost prvků a vazeb tak neumožňuje jednoznačně prognózovat vývoj situace, a proto se hovoří o atraktoru jako poli možných řešení. Třetí princip – celek není stejný jako jeho části nebo dokonce není odvoditelný z částí, ukazuje na to, že dílčí znalosti jednotlivých aspektů reality (systémů) neposkytují znalosti celku, neboť celek není jen mechanickým souhrnem částí, ale vzniká organickým propojením částí, kdy vznikají synergetickým efektem nové vlastnosti. Z tohoto důvodu není náhoda, že nové objevy vznikají na hranicích mezi vědními obory a díky propojování odborníků z různých oblastí. Navíc na formování celků mají vliv i vnější faktory, proto celek není odvoditelný z částí i při respektu k synergetickému efektu. Poslední charakteristikou je neevidentnost toho, co je příčina a co následek. Každá příčina má následek, i když ne jeden, a každý následek je zároveň i příčinou pro další změny. Kromě toho díky řetězení impulsů a existenci paralelních struktur (systémů), jejichž rychlost vývoje není identická, dochází ke křížení. Každá akce vyvolává reakci, která následně ovlivňuje zpětně působící subjekt, přičemž reakce mohou být časově zpožděné a zprostředkované přes další systémy.

Česká republika a levice, včetně té české jsou pouze jedním z hráčů světového systému, jehož nosnou tendencí je v současnosti globalizace, respektive rozvoj technologií, majících globální dopady. Řešit proto lokální problémy bez ohledu na vnější prostředí není možné, což platí pro všechny subjekty, ale zejména pro subjekty s nízkým mocenským nebo vlivovým potenciálem, mezi které patříme. Efektem globalizace je zkracování sociálního prostoru a času, tedy prohloubení závislostí a vznik „motýlího efektu“. Liberální podoba globalizace spojena s unipolárním modelem mezinárodních vztahů začala vyvolávat reakci na úrovni regionů, na které měla globalizace negativní dopady. Proti globálním projektům se tak začínají prosazovat regionální projekty, které tvoří základ pro multipolární model mezinárodních vztahů. Vzniká tak „chaotická struktura vztahů“, která je pro subjekty s neadekvátním vnímáním reality nepřehledná, a proto i nebezpečná. Určující tendence vývoje jsou dány aktivitami klíčových aktérů, respektive střety jednotlivých subjektů na politickém poli. Komplikujícím faktorem je to, že část subjektů aktivně využívá teorii chaosu a snaží se prosazovat své zájmy v rámci konceptu řízeného chaosu, zatímco druhá část je objektem narůstajícího chaosu, který přiživují svou neschopností se rozebrat. Neurčitost vývoje navíc podporují jevy spojené s přírodními cykly, jako jsou klimatické změny, pandemie apod., kde je možný podíl lidí na jejich průběhu, nicméně, jak je velký, je předmětem sporu i mezi vědci. Ke klíčovým projektům současnosti, za nimiž stojí jednotliví aktéři, patří:

TNK – transnacionální korporace

Jednotliví aktéři mají specifické zájmy, nicméně po určitou dobu a za určité situace mohou být taktickými spojenci. Stoupenci Deep State mohou získat podporu elity euroatlantické civilizace, protože společným protivníkem je Rusko a Čína, pokud si neuvědomí, že se hraje i o jejich země. Současná politika USA pod prezidentstvím D. Trumpa je reakcí části elity USA, která si uvědomila, že i USA jsou nástrojem elity Deep State a že tato politika neslouží zájmům většiny obyvatel USA. Stoupenci „velkého resetu“ mohou získat podporu části elity euroatlantické civilizace, pokud se ta bude naivně domnívat, že se díky této politice stane hegemonem technologického pokroku a udrží své dominantní politické pozice. Právě rozpory mezi deklarovanými cíli globálních projektů a jejich reálnými dopady jsou hybnou silou prosazování regionálních projektů a možného spojenectví jejich stoupenců. Společným zájmem Ruska, Číny a USA je eliminace vlivu Deep State a paradoxně mohou „podporovat velký reset EU“, protože ten likviduje EU jako konkurenta. Zároveň mezi potenciálními subjekty s vlastní makrozónou jde boj o trhy a zdroje.

Co z toho vyplývá pro ČR a Levici? Globální projekty nás zbavují samostatnosti a v lepším případě budeme polokolonií, kde profitují pouze ti, kteří jsou napojeni na globální nositele moci. Projekt Trojmoří je naplněním historické ambice Polska byl důležitým hráčem v Evropě a ambicí Velké Británie obnovit své mocenské postavení vytvořením vlastní makrozóny, která by zahrnovala Severní Evropu, Turecko, Kavkaz. Zde platí historická zkušenost, že horší než mít Anglii za protivníka, je mít ji za spojence. O Polsku platí totéž. Projekt Rakousko II nebude mít vzhledem ke konkurenci dalších subjektů usilujících o vlastní makrozónu ani dostatečný trh ani zdroje surovin. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že ČR nemá na samostatnou roli, jde o to „se prodat, co nejdráže“, respektive orientovat se na takovou variantu, která nám umožní obnovit suverenitu a využívat zbytku komparativních výhod, které máme, k zajištění potřeb občanů a stability ČR.

Česká levice je v současné době rozbitá a bez velké vize, respektive vize ČSSD (SOCDEM) doufající ve stát blahobytu je v podmínkách globalizace nerealizovatelná – prakticky všude dochází k poklesu životní úrovně obyvatelstva, podobně vize KSČM nového socialismu je momentálně utopií, protože zdroje pro budování alternativní společnosti vlastní transnacionální korporace nebo velké státy budující své makrozóny, jejichž ekonomickým základem až na Čínu je soukromé vlastnictví. Samotná Čína je stejně jako kapitalistické Rusko začleněná do systému globálního kapitalismu a neusiluje o revoluce v dalších zemích. Jinými slovy, vize české levice a vzájemné soupeření o správnou cestu k jejich naplnění je mimo současnou realitu. Zásadní problém levice je, že pravicové kříslo soc. dem., stejně jako radikální levicové křídlo komunistů, je mentálně zakotveno v epoše imperialismu, kdy byl spor na levici mezi komunistickou verzí budování socialismu jako alternativy kapitalismu a sociálně-demokratickou verzí vrůstání socialismu do kapitalistické společnosti. Svět se ale nachází v nové epoše globálního kapitalismu, kde základním rozporem se stává soupeření stoupenců globálního řízení usilujících o udržení systémů prostřednictvím celosvětové kontroly procesů, znemožňující alternativní řešení problémů, a stoupenci regionálních projektů. Reálnou alternativou se stává multipolarita a udržení národních států, kde jsou lepší podmínky pro modifikaci systému. K tomu je ale nutné sjednocení levice, respektive vypracování levicového projektu změny prostřednictvím udržení demokracie a mírového řešení problému.

Možnou alternativou se vzhledem k diskreditaci levice stalo hnutí „!Stačilo“, které se mělo stát platformou pro spolupráci levicových stran na bázi společné kandidátky. Některé výroky lídrů a uspěchanost závěrů však nahrály a nahrávají oponentům tohoto modelu řešení – pravicovému křídlu soc. dem. a stoupencům samostatného vystoupení KSČM ve volbách. Je otázkou, zda požadavek referenda o vystoupení z EU a NATO v memorandu !Stačilo v lednu 2025 je znak revolučnosti nebo nepromyšlenosti postupu. Referendum z jedné strany nedává odpověď na otázku, jak zajistit ekonomickou stabilitu a bezpečnost ČR v případě zatím málo pravděpodobné podpory vystoupení. A ze strany druhé na Západě se ozývají hlasy po radikálnějšímu řešení – rozpuštění NATO nebo vytvoření evropského obranného bloku v případě odchodu USA, což překračuje rámec referenda o vystoupení. Situace je vysoce dynamická a vhodná varianta řešení se může vykrystalizovat během několika měsíců a do voleb. Přijímat proto již v lednu memorandum s kategorickým řešením omezujícím diskusi na levici je přinejmenším netaktické anebo, což je horší, účelové, protože to zužuje počet možných kandidátů z dalších politických stran na kandidátních listinách !Stačilo.  Přičemž argumentovat tím, že memorandum vytváří lepší předpoklady pro jednotu budoucího klubu v parlamentu, je opět problematické, protože populistický program založený na heslech, neumožňuje věcné řešení, a nakonec stejně povede s vysokou mírou pravděpodobnosti k situaci, že část poslanců zvolí pragmatické řešení, navíc podporované finančním oceněním předkladatele z vládnoucích stran. Zkušenost z Německa je více než výmluvná. Radikální populistické Hnutí Sahry Wagenknechtové po vítězstvích ve volbách v některých spolkových zemích šlo v zájmu stability na ústupky z programu. Ve volbách do Bundestagu nespokojený volič upřednostnil opoziční Die Linke nebo Alternativu pro Německo. V podmínkách narůstajícího chaosu a rizik levicová strana, pokud má být úspěšná, musí být radikální, tj. musí jít na kořen věci, a nabízet reálná řešení, a nejen populistické výroky typu zrušíme Českou televizi, protože podává neobjektivní informace. Projekt „Stačilo“ představuje experiment, jehož úspěšnost je podmíněna promyšlenou strategií, která ale zatím není evidentní.